KOMENTÁŘ

Zagorka, naše duhová víla

KOMENTÁŘ
Zagorka, naše duhová víla

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V naší dávné třídě základní školy se spolužačky dělily na Haničky a Helenky, což jim nejspíš vydrželo dosud. Sem tam se vyskytla nějaká Pilarka, Urbánková, možná i Molavcová – to byla intelektuálka –, v pubertě se objevila Špinarka a Suzi Quatro. Marta žádná, to možná tajně doma. Šlo o sedmdesátá léta.

Haničky se lišily od Helenek tím, že byly méně upejpavé, nebyly to takové šprtky a měly trochu řečovou vadu. Osobně jsem si s nimi lépe rozuměl, i když vzorné Helenky se mi líbily víc. Ale s těmi se nedalo moc bavit. Také ty její písničky byly takové moc nadýchané a vážné. To Zagorka měla písničky, zdálo se mi, veselejší a trochu takové víc svádivé. Víc se u toho zpívání i usmívala a taky se mi zdálo, že je trochu víc pro mladé: to pak podtrhla, když se vedle ní objevili ti dva, Hložek a Kotvald, ale to už jsem šel do puberty a upřímně to nesnášel a považoval za nevkus a kýč. Teď už to vidím všechno smířlivěji.

Když teď Hana Zagorová zemřela, v mnohých to vyvolalo možná ještě větší emoce, než si mysleli, že v nich taková zpráva může vyvolat. Hana Zagorová, ne že bych to příliš sledoval, ale zdálo se mi, že stárne do důstojnosti a osobnosti, třeba něco jako Hana Hegerová… Karel Gott, to byl pilíř, obelisk, sloup, ten byl buď na to, aby se uctíval, nebo aby se vyvrátil a haněl. Hana Zagorová, to bylo spíš takové pohodlné a příjemné secesní křeslo, možná taburet či komoda ve stylu Ludvíka XIV. nebo třeba rodinný stůl s pěkným vyšívaným ubrusem. Budila dojem, že je to bytost se zvláštní schopností sjednávat klid a harmonii, vytvářet útulné prostředí, přitom být přátelská, chápavá, zároveň i trochu rozpustilá, prostě hodná a milá holka… Někdy sice měla své dny, uměla být i smutná a zahloubaná, ale pořád to byla naše duhová víla, prostě Zagorka.

To je síla a magie popu, mainstreamové hudby a zábavy, že si lidé představují, že zpěváci, které znají z televize, jsou cosi jako rodinní příslušníci. Za normalizace to mělo rysy kolektivního přesvědčení, někdo by řekl: masového bludu a sebeklamu. Česká populární hudba (na Slovensku to bylo trochu jiné) působila jako fiktivní velkorodina s několika vyvolenci, kteří měli za úkol chovat se slušně a dělat radost a pohodu. Občan je sledoval jako úspěšnější sestřenice (nebo bratrance), kteří holt měli štěstí a prorazili, dotáhli to až do Prahy a znají se s kdekým, moc jim to sluší a teď se chystají na Kubu a snad i do západního Německa, kde prý je taky chtěli, ale oni nejvíc myslí na ty své, se kterými je jim nejlíp. Bylo na to téma už napsáno a řečeno mnoho, často i hanlivého a pohrdavého. Jiná věc je, že to ti „příbuzní“ museli umět, museli mít talent a museli být opravdu v něčem výjimeční.

Něco na nich muselo zkrátka být. I proto, že ta výjimečnost trvala dál, když ten režim už byl dávno jiný, což je mimochodem trochu zásluha i té „duhové víly“ a jejího nečekaného podpisu pod Několik vět. I když opravdu nečekaného? Vždyť Zagorka byla asi opravdu fajn holka.

30. srpna 2022