Zagorka, naše duhová víla
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
V naší dávné třídě základní školy se spolužačky dělily na Haničky a Helenky, což jim nejspíš vydrželo dosud. Sem tam se vyskytla nějaká Pilarka, Urbánková, možná i Molavcová – to byla intelektuálka –, v pubertě se objevila Špinarka a Suzi Quatro. Marta žádná, to možná tajně doma. Šlo o sedmdesátá léta.
Haničky se lišily od Helenek tím, že byly méně upejpavé, nebyly to takové šprtky a měly trochu řečovou vadu. Osobně jsem si s nimi lépe rozuměl, i když vzorné Helenky se mi líbily víc. Ale s těmi se nedalo moc bavit. Také ty její písničky byly takové moc nadýchané a vážné. To Zagorka měla písničky, zdálo se mi, veselejší a trochu takové víc svádivé. Víc se u toho zpívání i usmívala a taky se mi zdálo, že je trochu víc pro mladé: to pak podtrhla, když se vedle ní objevili ti dva, Hložek a Kotvald, ale to už jsem šel do puberty a upřímně to nesnášel a považoval za nevkus a kýč. Teď už to vidím všechno smířlivěji.
To je síla a magie popu, mainstreamové hudby a zábavy, že si lidé představují, že zpěváci, které znají z televize, jsou cosi jako rodinní příslušníci. Za normalizace to mělo rysy kolektivního přesvědčení, někdo by řekl: masového bludu a sebeklamu. Česká populární hudba (na Slovensku to bylo trochu jiné) působila jako fiktivní velkorodina s několika vyvolenci, kteří měli za úkol chovat se slušně a dělat radost a pohodu. Občan je sledoval jako úspěšnější sestřenice (nebo bratrance), kteří holt měli štěstí a prorazili, dotáhli to až do Prahy a znají se s kdekým, moc jim to sluší a teď se chystají na Kubu a snad i do západního Německa, kde prý je taky chtěli, ale oni nejvíc myslí na ty své, se kterými je jim nejlíp. Bylo na to téma už napsáno a řečeno mnoho, často i hanlivého a pohrdavého. Jiná věc je, že to ti „příbuzní“ museli umět, museli mít talent a museli být opravdu v něčem výjimeční.
Něco na nich muselo zkrátka být. I proto, že ta výjimečnost trvala dál, když ten režim už byl dávno jiný, což je mimochodem trochu zásluha i té „duhové víly“ a jejího nečekaného podpisu pod Několik vět. I když opravdu nečekaného? Vždyť Zagorka byla asi opravdu fajn holka.