Jedna z nejběžnějších zkušeností člověka, který se pohybuje v tzv. kulturní sféře, je předstírání a faleš. Plyne to ze skutečnosti, že současná kultura a umění, tedy aspoň ta část, která o sobě nejvíce dává najevo, že současným uměním je, se nachází v tak nicotném stavu, že člověku, jenž se nechce úplně sociálně pohřbít, nezbývá než předstírat a klamat. Předstírat a klamat, že ho to zajímá, že ho to pořád ještě nějak přitahuje, dokonce obohacuje. Ve skutečnosti ho to nudí a otravuje, nebo přinejlepším nechává lhostejným, ale nechce se k tomu přiznat. Ví, že dát to najevo je něco jako malá sebevražda, něco jako přiznání, že je u konce se silami, že ztratil přehled.

Přitom ten postiženec ví, že umění miluje a že mu vlastně i nějak rozumí. Jenže tato láska a porozumění vyrůstá z jiné půdy, než z které bují současnost. Tradice, vkus, kulturnost, kontext, to je něco, co mu situaci jen komplikuje. Vyrostl na moderním umění, ale v tom současném jeho energii a novátorství už nenalézá. Starší období se mu jeví jako ztracená země gigantů. Klasický román, romantická symfonie, barokní obraz či gotický oblouk mu připadá jako nesrovnatelný vrchol lidského ducha a umu oproti tomu, co mu hrne současná umělecká produkce. Je to opravdu jen příznak jeho dezorientace a senility?

Je to paradox, se kterým si lze těžko poradit. Čím úspěšnější je umění u těch, kteří ho mají za úkol komentovat a reflektovat, tím větší vyvolává u druhých pocit, že se tu hraje směšná hra. Člověk, který ví, jak je pro život umění důležité, se dostává do kleští pochybností a rozpaků. Je hloupý, necitlivý a tupý on, nebo ti experti (a jejich publikum) jsou bandou pokrytců, snobů a tlachalů? A je vlastně jedno, jestli lžou, nebo hlásanému věří. Předstírání je nesmírně vlivný fenomén, v něčem snad i prospěšný, právě i v umění, neboť snob, který umění nerozumí, ale chce být „in“, se stává užitečným idiotem, známým z dějin umění, sponzorem a mecenášem talentovaných. Ale předstírat se nedá donekonečna, jednak to není zdravé, navíc to po čase začne být i otravné.

Obyčejně se říká, že současné umění to má s přijetím těžké, protože každá nová věc to má těžké a musí se teprve prosadit. Ve skutečnosti je však současné umění z větší části hluboce nudné a nesnesitelné, ne snad ani tím, že by bylo nějak provokativní a odpudivé (s tím už se počítá a člověk je zvyklý na leccos), ale tím, jak je prázdné, jalové, neumětelské – a jak snadno se v něm podvádí. Podvádějí nejen sami umělci, ale především ti, kteří mají umění „v popisu práce“, tedy jeho vykladači, hodnotitelé, kritici, stejně jako kulturní úředníci a členové různých rad, tedy tzv. odborná veřejnost, která je nějak s uměním spojena. Tato vrstva sama nic nevytváří, ale má představu, že ona ví o hodnotách umění a významu kultury víc než ostatní, že jí nejen rozumí, ale toto porozumění je i její předností a výsadou. Jenže mnohdy není čemu rozumět.

Člověk, který z tohoto bludného kruhu chce vystoupit, většinou umlká a stahuje se do světa svých jistot. Není si dlouho také úplně jist, není-li chyba v něm, není-li dost pružný a hlavně otevřený. A otevřenost bývá považována ze největší předpoklad porozumění současnému umění. Výzva „buď otevřený“ znamená však nejčastěji: hraj tu hru dál, předstírej dál, popři sám sebe, potlač své pochybnosti. Člověk tedy podle míry svého sebevědomí hraje ještě nějakou dobu hru na zájem, předstírá, že v galeriích, v kinech nebo v nejnovější knižní produkci se lze setkat s něčím důležitým, že tam vznikají nějaké významné hodnoty, které snad mají promlouvat k dnešku, přičemž většinou nejsou schopny promluvit ani samy za sebe. Toto předstírání na jedné straně udržuje cosi jako kulturní provoz, na nějž je navázáno velké množství udržovatelů kultury falše, na druhé straně způsobuje, že stále víc lidí má pocit, že nejlepší, co může udělat, je nemít s uměním nic společného. Čili se barbarizovat.

Jenže umění existuje a umění je jedna z nejcennějších věcí vůbec. Je to hodnota nesmírně důležitá, zásadní a nezbytná. Vždy bylo spojeno s tím nejlepším, co v člověku je, a vždy bylo u toho, když člověk překonával své barbarství, ten přirozený stav, ve kterém se lidská masa nachází a ze kterého vedla cesta ven jen přes kultivaci, kterou poskytuje právě umění, mladší a krásnější sestra náboženství. Lze se nekonečně přít, co je to umění, ale nakonec by se vždy mělo dojít k tomu, že by v člověku mělo vzbuzovat úctu. Taková je zkušenost s opravdovými díly, že obsahují hodnoty, které musejí naplňovat potřebu po přesahu, kráse, formě a vykoupení. Způsoby, jak na to, jsou různé a nekonečné, ale je hlubokým nedorozuměním představovat si, že to jde bez toho „trans“, ba že když se popře, nahradí provokací, výstředností, nebo z druhé strany ideologií, nějakým usměrňováním umění k výchově a disciplíně, jak by to rádi viděli noví politruci, a že se jich znovu objevilo! Umění bez přesahu a bez krásy a bez formy, která to obojí spojuje, je předem mrtvé a ani houfy zaříkávačů mu nepomohou.

Velkým obhájcem umění a jeho zásadní role pro jednotlivce i pro společenství, ve kterém takový jednotlivec žije (obvykle se mu říkalo národ), byl filozof Roger Scruton (1944–2020). Do poslední knihy, kterou před smrtí sestavil, sborníku esejů Kacířova zpověď, zařadil na úvod stať pojmenovanou právě Falšování, která je pandánem ke knize Průvodce po současné kultuře (česky 2018). Jde o brilantní projevy Scrutonova sarkasmu, provázeného výzvou k obraně hodnot, které člověk k plnému životu nutně potřebuje. Konzervativní filozof Scruton stál v opozici k dogmatu moderny, že je nutné bořit, provokovat, destruovat, že jedině dílo, které bude obsahovat útok a nelítostnost, bude pravdivé a autentické. Ta představa měla v dějinách své opodstatnění. Souvisela s úpadkem křesťanské víry, kterou v 19. století nahrazoval kult a sebeklam romantismu. Umělci ztráceli víru a hledali spásu v umění. Uvěřili, že lidský génius dokáže překonat lidskou nedostatečnost a získat zkušenost nového řádu. Umění mělo být cestou k nové transcendenci, branou k novému poznání. Projevem toho bylo romantické hnutí, které během krátké doby ze sebe vydalo vrcholná umělecká díla hudební, výtvarná i básnická, jejichž krása nás stačí naplňovat rozkoší ještě dnes. Brzy přichází rozčarování. Náhradní pramen za posvátno vysychá a vysoké umění, které samozřejmě vzniká dál, bude už trvale provázet prožitek ztráty a stesku za ztracenou jistotou.

Právě tehdy se však do té doby nerozlišený proud umění a kultury rozděluje. Jeden její tok se vydává směrem k cynismu a sentimentu, dvěma stranám jedné mince, jež obě znamenají zpředmětnění umění, jeho převedení do kategorie zboží. Tehdy se na scéně objevuje pornografie a kýč, dva univerzální produkty spotřební společnosti, která slovy Oscara Wilda „zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho“. Druhé rameno se obrací proti tomuto proudu a hráze staví co nejvýš nad okolním močálem-tržištěm. Ze šoku a znechucení nad povahou moderního světa, kde je všechno na prodej, brání vysoké umění hodnoty citovosti a krásy, přičemž se odcizuje většině obyčejných lidí. Vzniká modernismus, čestně beznadějný pokus vrátit posvátný ideál na zem ve světské podobě. Wagner, Baudelaire a Manet jsou jeho velkými rodiči. V díle každého z nich (a jejich následovníků Picassa, Elliota, Joyce, Stravinského) nacházíme velkolepý pomník zápasu mezi náboženstvím, vysokou kulturou a moderním světem.

Nejhlubší propast mezi vysokou kulturou a dneškem však vyhloubila masová popkultura, píše Scruton. Je to kultura mládí, která má svůj jazyk, zvyky, teritorium a ekonomiku. Je šířena médii, jejichž veselé objetí drtí každou odlišnost a zvláštnost; každou přečnívající hodnotu osekávají do typizované velikosti, která padne všem, ale doopravdy nikomu. Mládí je popkulturou vyzdviženo na samý vrchol, jenom v mládí se život naplňuje a má smysl. Proto není v této kultuře ničeho jiného třeba než být součástí kmene, přijmout jeho rituály, uctívat jeho totemy; a vydržet co nejdéle s make-upem mládí. Člověk, který brání vzdálené kulturní vrcholy, působí směšně a beznadějně zastarale. Spoléhat nelze ani na potenciální spojence intelektuály, kteří naopak často celou svou duchaplnost a energii věnují tomu, aby okolí přesvědčili, že ani oni nemají s vysokou kulturou nic společného, že naopak jejich úkolem je podkopávat zbytky jejích majestátních ruin. Takových úderníků se vždycky najde plno. A pak jsou takoví, kteří s tím nechtějí nic mít.

Ti ale musejí počítat s tím, že se stanou osamělými kladeči květin u hrobu západní kultury. Rozumět tomu, proč k němu chodit, vyžaduje vědomosti, schopnosti, sebekázeň a studium: samé podmínky dospělého světa. Ale v něm už možná nežijeme.

Roger Scruton: Kacířova zpověď. Předmluva Douglas Murray. Přeložil Alexander Tomský. Leda 2022, 200 str.