Irský déšť je absolutní, velkolepý, úděsný. Nazvat tento déšť špatným počasím je stejně nevýstižné jako nazvat sluneční žár krásným počasím.

Tohle píše Heinrich Böll v Irském deníku, knížce, která vznikla před pětašedesáti lety, a když jsem ji teď četl, vlastně vůbec nevím, jestli něco z toho, co tam o Irsku píše, ještě platí. Třeba jak se tam všude pije čaj, že Irové jsou opravdoví hltači čaje, kterého pijí po hektolitrech, a já bych řekl, že už to všechno převálcovalo cappuccino jako jinde. Nebo že v Irsku se to jen hemží jeptiškami a není místo, kde by člověk hned nepotkal kněze, a já, když jsem zašel do kostela, tak jsem tam byl sám a na mši bylo asi stejně lidí jako u nás na Moravě, tedy nějací starší lidé ano, ale žádné davy. Nebo že v Irsku patří silnice kravám, ovcím a oslům, ti mají přednost a těch pár automobilů, co v Irsku jezdí, to musí respektovat. Tak to samozřejmě už vůbec neplatí, což neznamená, že krávy a ovce zmizely, to vůbec ne, ale myslím, že počtem i vlivem už nad nimi auta zcela zvítězila, jako všude. A oslů jsem moc neviděl, což není myšleno metaforicky.

Ale s tím deštěm to platí. V našem případě pršelo skoro každý den, i když jen na západě, kde prší povinně a historicky. A opravdu pršelo absolutně, i když ne velkolepě, spíš tak, že všechno se proměnilo ve vodní aerosol, v něco, co nepadalo shora dolů, ale šířilo se všemi směry a všechno prostupovalo, takže deštník byl k ničemu, ba i pláštěnka, kterou jsem samozřejmě neměl, by byla k ničemu. A zatímco z kontinentu přicházely zprávy o pokračující vyprahlosti a úmorných vedrech, náš vlak vjížděl do hrabství Sligo v provincii Connacht, což je ta část Irska, od které si člověk slibuje rázovitost a divokost. Ta se teď projevila chladem a tím, že nebylo vidět na víc než pár metrů. Všechno, co snad bylo v jiných, vzácných chvílích sytě zelené, se jevilo v odstínu mokré šedi zahalené do vodního studeného spreje. Vlastně nepršelo, nýbrž spíš sršela voda, rozprašovaná v nějakém obrovském nebeském stroji, a tu vodu jste měli za chvíli všude a jakákoli ochrana před ní byla zbytečná.

Jméno města Sligo mi bylo sympatické, snad že mi připomínalo tu dětskou stavebnici, ale v irštině znamená mušle (sliogáin), nebo snad místo, kde je hodně mušlí, prostě Mušlov. Žije v něm asi dvacet tisíc obyvatel, které nebylo v dešti možné identifikovat. Blízkost Atlantického oceánu byla zřejmá z přítomnosti velikánských racků, jejichž kejhání připomíná dětský pláč, a pak z chemického složení deště, který byl slaný, což se dalo i ověřit. Přitažlivost města i okolí je dána především pohledem na jedinečný stolový kopec jménem Ben Bulben (jazykem keltských domorodců Binn Ghulbain), jehož hřbet vylézá ze země jako obrovo žebro. Je to kraj básníka Williama Butlera Yeatse (1865–1939), irského proroka a velikána, který se sice tady nenarodil, jak se píše v některých průvodcích, ale jezdil sem, nejprve na prázdniny, neboť ze Sliga byla jeho matka, takže sem jezdil za dědou a babičkou, slýchal tady ještě živou irštinu-gaelštinu, o které pak snil, že by se mohla stát jazykem obrozeného Irska. A samozřejmě tady chodil po kraji, jak v mládí, tak když už byl literární a společenskou veličinou a po udělení Nobelovy ceny v roce 1923 dalo by se říct nejslavnějším Irem své doby – a velkým básníkem anglického jazyka. Ve Sligu na hlavní třídě stojí ve formě bronzové, kousek je vila, ve které je jeho muzeum s kavárnou, zrovna tam byla nějaká literární sešlost, kdybych tam potkal nějakou českou spisovatelku, ani bych se nedivil. V Irském deníku Böll popisuje, jak se nechal taxíkem odvézt ze Sliga k Yeatsovu hrobu v Drumcliffu, což je malé město přímo pod Ben Bulbenem. U hrobu pozoroval vrány poletující kolem staré kostelní věže, deštěm zmáčknuté a polehlé kapradí, vlhký a studený básníkův hrob. Pak si přečetl větu, kterou si Yeats dal napsat na kamenný náhrobek, díky čemuž se já nemusel mořit s překladem: „Jezdče, změř chladným pohledem život a smrt – a jeď dál.“ Vskutku dobrá rada. Pojedu dál.

Takže jedinečnost krajiny kolem Sliga zůstala pro mě spíš skrytá, a přestože jsem jí zcela důvěřoval, ověřit se nedala, neboť po většinu doby, co jsem na ni chtěl hledět, byla zahalena v mlze: velkolepé žebro Ben Bulbenu vylezlo z irské hrudi až poslední den, kdy jsem na něj mohl na chvíli hledět, avšak z z autobusu. To platilo i pro druhý kopec – Knocknarea, který vypadal stejně. To znamená, že se někde nacházel, dalo se k němu přiblížit, ale bylo to podobné, jako byste šli třeba v mlze na Milešovku: nebylo vidět vůbec nic, jen vám stékala voda po zátylku. Oba kopce jsou významné nejen esteticky, ale také mytologicky, což mne vždy vzruší. Důležitý v tomto ohledu je především kopec Knocknarea, na jejímž vrcholu má být pohřbena královna Medb, kterou jsem si oblíbil už kdysi dávno v dětství, když jsem četl knížku Z oříšku královny Mab, možná to někdo taky znáte: jsou to převyprávěné Shakespearovy hry a o té královně Mab, porodní bábě víl, si vypráví Romeo s Julií, že přichází ve snu a cuchá dětem vlasy. Tak tahle bytost měla ležet na kopci, který byl celý v mlze. Mezitím jsem se o válečnické bohyni Medb dočetl (v knize Jamese MacKillopa Keltské bájesloví, 2009), že je to jedna z hlavních postav irského eposu Uloupení býka z Cúailnge, což je něco jako irská Iliada, jen se neví, kdo byl Homér. Taky v něm stále zápasí kvůli dost pošetilé zámince (ano, kvůli nějakým kravám) skoro všichni irští hrdinové a všichni také přitom zahynou. Světlovlasá Medb si to rozdává s jiným hlavním irským hrdinou Cú Chulainnem, což není nikdo jiný než i u nás známý Kukulín, takový irský Prometheus a Achilles v jednom. A tento souboj je plný podivných věcí, jako celé keltské bájesloví, takže nakonec Medb, která se mimo jiné vyznačuje velkou sexuální výkonností a chutí (hrdinové se dočkávají odměny na mezi jejími „přátelskými stehny“), umírá po zásahu tvrdým ovčím sýrem do čela. To prosím je pravda. Pak ji pohřbí tady na kopci Knocknarea u Sliga.

Jenže ten kopec byl celý ponořený v mlze, cesty, které na něj vedly, se různě točily, větvily a ztrácely, z mlhy jen sem tam vylezla nějaká ovce nebo kráva, jež zírala zpoza nízké kamenné zídky. Ty byly nakonec tím nejzajímavějším jevem v krajině, která se hned za nimi uzavírala do mlhy a o pár kilometrů dál splývala s mořem, ze kterého občas bylo možné zahlédnout kousek šedivých a studených pláží. Hrobka královny Medb se vznášela v abstraktním prostoru, který si pro své pohřební zvyklosti vybral jakýsi lid už tisíce let předtím, než se tu objevili první Keltové (někdy kolem 350 před Kristem připluli prý ze Španělska). Pod horou Knocknarea se totiž rozkládá nejrozsáhlejší irské megalitické pohřebiště Carrowmore. Někdy v době, která pak dostane jméno eneolit (5. až 3. tisíciletí před Kristem), tedy doba měděná, nebo taky pozdně kamenná, tady žili první irští zemědělci, kteří začali ukládat zemřelé do hrobek, jež na vrchu obklopovali kamennými zídkami. Těch se tady dochovalo na několika kilometrech čtverečních asi třicet, několik z nich mají lidé doma na svých zahradách, takže to vypadá, jako by si tam udělali skalku, takovou trochu čapkovskou. Tam, kde jich je nejvíc, se vybírá vstupné (tři eura), za něž se lze procházet po zelené louce a v ruce s průvodcem (papírovým, dokonce českým) dojít k několika hrbolkům, které připomínají větší krtinec. Vrcholem prohlídky je několik dolmenů, tedy větších kamenů položených na menší kameny. Dojem z takového land-artu záleží na vaší schopnosti připustit, že tyto skalničky tady vydržely pět tisíc let, že jsou staré asi jako nejstarší egyptské pyramidy. Aspoň na mě to působilo velmi silně. Měl jsem tak mokré boty, že jsem je na začátku prohlídky zanechal na okraji areálu a k hrobkám se přibližoval bosý. Kdyby se mě někdo ptal, snažil bych se mu vysvětlit, že to bylo z úcty k těm pravěkým megalitům. Nikdo se mě však neptal, tak to sem píšu dodatečně.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)