Stačilo málo a příběh Salmana Rushdieho se v pátek po útoku mladého šíitského muslima naplnil tak, jak si to přály a nejspíš sále přejí miliony muslimů po celém světě od roku 1989: tehdy byl rozsudek provolán.

Ano, miliony. Desetitisíce jich na náměstích (i na náměstích Západu) tehdy provolávaly smrt spisovateli, o kterém nikdy předtím neslyšely, statisíce se jich za tu smrt modlily v mešitách, miliony si ji přály a souhlasily s ní v duchu.

V posledních deseti, možná i dvaceti letech se na Rushdieho případ trochu zapomnělo. Mělo to více důvodů, především asi ten, že si svět zvykl. Rushdie se skrýval, ale žil, psal knihy, občas se někde objevil. Už to vypadalo, že se nic dít nebude a že i ti muslimští magoři si našli jiné cíle. Přišlo 11. září, pak válka s terorismem, potom Nice a Bataclan, vlna atentátů, které kulminovaly před šesti sedmi lety. Po celou tu dobu probíhala masivní migrace z islámského světa do Evropy a na Západ. Kdo by myslel na Rushdieho? Přitom to byl případ, který obsahoval v jádru vše podstatné. Byl a je to střet s mimořádně agresivní formou jednoho militantního náboženství. S islámským fašismem. Co jiného byla výzva k zabití člověka, který napsal knihu, kterou oni nečetli, což by na věci nic nezměnilo, než fašismus? Tady skutečně síla toho slova nevyprchala a je namístě.

Hned jak toto člověk napíše, lekne se, jestli přece jen tomu náboženství nekřivdí, a co víc, nezařadí-li se po bok lidí, s nimiž by se ani za nic nechtěl octnout v jednom šiku. Neštěstí evropského vztahu k islámu je v tom, že každý nový čin dává za pravdu těm nejhorším pudům a jimi zmítaným masám, zatímco ti „slušní“ páchají intelektuální sebevraždu, kterou považují za úctu, smír a humanismus.

Často s tím byl konfrontovaný Rushdie. Ten se setkával nejen s podporou, ale právě – na Západě, mezi intelektuály, tedy mezi svými – s tím, že vlastně on je viníkem situace. Že neměl provokovat, dráždit, že je nutné muslimy a jejich – vražedný – hněv chápat, že jejich náboženství je nevinné, neboť miliarda lidí nemůže být vinna... A islám je přece náboženství míru. Míru? A proč dělá takové věci? Píše o tom a ptá se na mnoha místech svých strhujících vzpomínek pojmenovaných Joseph Anton (to bylo jeho krycí jméno v době hluboké „ilegality“, vyšly česky v roce 2012). „Náboženství není rasa“ a kritika náboženství není zločin, ale právo každého člověka, natož intelektuála. Odpovídal na to „kacíř“ Rushdie, který svým skvělým románovým dílem udělal pro pochopení kultury muslimů nekonečně víc než „multikulturní“ vytěsňovači, kteří si zalévají uši voskem a ostatním by chtěli zavřít ústa tmelem ušlechtilé ignorance.