A stanice starších vynálezců v Tloskově

Poslední Mistrův koncert v Neveklově

A stanice starších vynálezců v Tloskově
Poslední Mistrův koncert v Neveklově

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jedna z věcí, na které se už Václava Havla nikdo nezeptá, je, jaký měl vztah k patronu svého příjmení, tedy k svatému Havlovi čili Gallovi. Bohužel ve Hvížďalově Dálkovém výslechu to není; a myslím, že ani jinde. Tipoval bych, že víceméně žádný (podobně jako Václav Klaus ke svatému Mikulášovi), ale přitom je pravděpodobné, že na to občas musel trochu myslet, a když šel někdy Havelskou ulicí kolem kostela svatého Havla, že ho to mohlo napadnout.

Kostel svatého Havla, toho irského mnicha a misionáře, který odešel do Švýcarska (věděl, kam má jít), mají i v Neveklově, a to s barokní sochou světce v průčelí. Je to taková prostá socha staršího vousatého muže, po jehož boku stojí jakási obluda, člověk by si myslel, že je to čert (jako u svatého Prokopa), ale on je to medvěd, atribut svatého Havla. Ten medvěd mu totiž pomáhal stavět poustevnu u Bodamského jezera (dobrá volba) a též asi zahánět nudu. Upozorňuji, že to je další medvěd v sérii mých výprav (po Konopišti a Torgau). Zajímavé ještě je, že když jsem si teď sochu na fotografii pořádně prohlédl, zarazilo mě, že svatý Havel se tam nápadně podobá filozofovi Zdeňku Neubauerovi, blízkému příteli Václava, ale hlavně Ivana Havla. Ten by jistě o nějaké souvislosti věděl. Možná věděl i o tomhle svém dvojníkovi.

To je tedy úvod do Neveklova. Městečko mezi Benešovem a Vltavou, blízko je to do Sedlčan. Takové místo, kam když dojedete autobusem, hned chcete jet někam jinam, ale pak tam chvíli zůstanete a zjistíte, že jste udělali dobře, že to je tam docela zajímavé. Z hlediska zen-buddhistického je ostatně zajímavé všechno. Ale nejdřív jsem šel do Tloskova. To je překvapivě velký zámek na okraji Neveklova, odkud se tam dojde asi za dvacet minut parkem, ze kterého by chtěl někdo možná udělat golfové hřiště, ale naštěstí zatím mu brání rozumní chovanci sociálního ústavu. Tloskov kdysi patřil rodině Daňků. Nikoli těm sudokopytníkům, nýbrž průmyslníkům, po nichž zůstalo D ve zkratce ČKD. V roce 1872 koupil barokní zámek Čeněk Daněk (je vždy hezké, když se jméno a příjmení rýmují), který ho přestavěl do podoby, že by tam mohla sídlit vláda celého Předlitavska. Pár let nato ho císař povýšil do šlechtického stavu, takže se mu nějaké to aristokratické hnízdo hodilo. Daňkům toho patřilo v okolí víc, třeba zámky v Krchlebech a v Líšni, asi by se dalo říct, že to, čím byli pro okolí Kamenice a Velkých Popovic Ringhofferové, to tady u Benešova byli ti Daňci von Esse, jak zněl jejich predikát, což by se mohlo plést se sousedem z Konopiště, který byl d’Este…

Neveklov je takové místo, kam když dojedete autobusem, hned chcete jet někam jinam, ale pak tam chvíli zůstanete a zjistíte, že jste udělali dobře. - Jiří Peňás
Barokní zámek koupil v roce 1872 Čeněk Daněk (je vždy hezké, když se jméno a příjmení rýmují), který ho přestavěl do podoby, že by tam mohla sídlit vláda celého Předlitavska. - Jiří Peňás

Tak jsem se blížil anglickým parkem k tomu zámku, který poslední Daněk musel nechat v roce 1943 Zbraním SS, neboť tady, v trojúhelníku mezi Sázavou a Vltavou, měl být zaražen ten klín do Čech. Jenže Oscar Danek se přihlásil k Němcům, on už byl po matce Němec, vstoupil i do NSDAP, takže si za Tloskov koupil Jemniště, které sebrali Šternberkům, z čehož se Danek (německy Damhirsch) ovšem dlouho neradoval. Jak skončil, jsem bohužel nikde nevypátral… Tloskov pak připadl samozřejmě státu, zajímavé je, že tam byl několik let Domov mladých vynálezců, na což zřejmě plynule navázal ústav sociální péče. Právě jsem míjel skupinku spíš postarších vynálezců, kteří o něčem vášnivě debatovali, když mě uviděli, zmlkli, asi v obavě, že bych jim sebral patent. Pak se mě jeden zeptal: Pane, bude zase hezky? – Ty dny bylo výjimečně trochu pod mrakem. Ujistil jsem pány, že určitě bude, ale i tohle je přece dobré. – Vynálezci dali hlavy dohromady a pak sborově přisvědčili, že je. Byli to rozumní lidé a člověk by mezi ně hned zapadl.

Mým úmyslem bylo zajít do hospody Na Nové, což nejspíš odkazuje na novou cestu do Neveklova. Kdysi, před mnoha lety, asi tak patnácti, nás, tedy Břetislava Rychlíka a mě, vzal Ludvík Vaculík do auta a objížděli jsme spolu vesnice mezi Benešovem a Neveklovem, což byl trochu i jeho kraj, neboť sem, konkrétně do Bezejovic, jezdil mnoho let za Josefem Zemanem, což je významná postava z jeho textů a asi ještě víc života. Vždycky když má někdo u něho říct něco rozumného, tak je to Josef. Nebo paní Vaculíková. Onen Josef byl koňák a vychovatel vesnické mládeže, podobně jako Vaculík, které se ujal, aby je nezkazil stát a systém. V létě roku 1966 odsud, tedy z těch Bezejovic, což je nedaleko, vyjeli s koňmi směrem na Praděd, což později Vaculík sepsal v cestopisné a dobrodružné knize Cesta na Praděd. Já to tu připomínám, protože se na spoustu věcí zapomíná. Nebo už se o nich neví. A tak jsme zastavili tady v Tloskově a šli do té hospody, kde, a to bylo zajímavé, paní hospodská Vaculíka poznala, ale on s ní hrál hru, že to není on a že ten Vaculík je asi nějaký divný chlap, když si ho s ním pletou. Pak ale připustil, že je taky Vaculík, a nechal si od paní zabalit dva řízky pro paní Vaculíkovou. Když jsem se pak pár dní nato Vaculíka ptal, jak jí chutnaly, řekl, že paní Vaculíková z nich byla tak nadšená, že je nesnědla celé, ale používá je jako záložky do knihy.

Hospoda však teď byla zavřená, otvírala až odpoledne a už nevypadala, že by v ní dělali řízky. Vracel jsem se tedy do Neveklova, kde je podlouhlé náměstí, žádné výstavné domy, ošklivé nákupní středisko, kdysi chlouba občanského vybavení, dnes krabice asijského typu. Ale v rohu cukrárna a pak moderní restaurace Heřmanka, která má jméno po náměstí, které se jmenuje Heřmanovo. To je nutné ocenit, neboť většinou se taková náměstí jmenují po Masarykovi, takže se člověk moc nepoučí. Neveklov se tím hlásí ke svému rodákovi, klavírnímu virtuosovi Janu Heřmanovi (1886–1946). Tím se dostáváme k zajímavé věci, že tento kraj slynul pozoruhodnou úrodou hudebních výtečníků, neboť hned vedle v Křečovicích se narodil Josef Suk a trochu dál, v Louňovicích pod Blaníkem (pořád jsme ještě na okrese Benešov), Jan Dismas Zelenka. A tím to nekončí, neboť za chvíli se dostanu k pointě…

Na tom náměstí, které dřív jistě sloužilo jako trh, jsou tři památníky, uprostřed taková kamenná hlávka zelí, to je památník z 80. let na ten zločinný plán z Neveklova vystěhovat Čechy. Pak skromný sloup, připomínající morovou ránu v roce 1772, při níž zemřelo 133 občanů. A pak takový obelisk se dvěma památnými lípami, které tam vysadili k 70. výročí vzniku Československa, tedy v roce 1988. Což bylo svým způsobem skoro odvážné. Píší tam, že je zasazovala spisovatelka Eliška Horelová, která se má k Neveklovsku blízko tím, že napsala knihu pro mládež Kluci ze zabraného. Eliška Horelová byla taková kurážná paní, které sice vycházely knihy, ale koncem 80. let se pouštěla do režimu a jednou na jaře 1989 na Dobříši dokonce řekla, že by se měl Havel pustit z vězení. Ještě si na to dobře pamatuju. Pan editor Slomek, který tyto články po mně čte, s ní má zábavné historky, které mu však tady nebudu krást (tahle věta tady stejně nezůstane). Druhým zasazovačem těch jubilejních lip byl klavírní mistr Alfréd Holeček, kterého k tomu sázení předurčilo to, že 11. května 1940 doprovázel geniálního houslistu Jana Kubelíka při jeho úplně posledním koncertě, který se, představte si to, odehrál tady, v sokolovně v Neveklově! Kubelíkův rod totiž byl z Neveklova, respektive z vesnic v okolí: a Kubelík sem v mládí a pak někdy i potom jezdil a sentimentálně k tomu kraji tíhnul. Tehdy už byl nemocný, půl roku nato zemřel, bylo mu přitom jen šedesát, a jako poslední místo ke koncertu si vybral sokolovnu v Neveklově… Po vší té světové, hlavně americké, kde ho měli za superstar, slávě. Ale skutečnost, že ho tady připomněli v říjnu 1988, měla také politický podtext, protože když připomínali Jana Kubelíka – každý, tedy ne každý, ale každý, kdo nebyl úplný trotl – myslel také, nebo možná hlavně, na jeho žijícího syna Rafaela Kubelíka, v té době jednoho z nejslavnějších světových dirigentů, poúnorového emigranta, jehož jméno bylo v jeho vlasti tabu. Takže se tady v Neveklově s těmi lipami odehrála vlastně taková polodiverzní akce.

Mě by ale zajímalo, proč tehdy, v tom roce 1940, nedoprovázel krajana Kubelíka na klavír Neveklovák Jan Heřman? Jak se k sobě asi ti dva maestrové měli? Byly mezi nimi čtyři roky. Museli se znát. A víte, co je taky zajímavé? Oba umřeli v šedesáti… A pak se řekne Neveklov!

 https://www.jiripenas.cz/fotoblog/

3. srpna 2022