Stačilo málo a příběh Salmana Rushdieho se v pátek po útoku mladého šíitského muslima naplnil tak, jak si to přály a nejspíš sále přejí miliony muslimů po celém světě od roku 1989: tehdy byl rozsudek provolán. Ano, miliony. Desetitisíce jich na náměstích (i na náměstích Západu) tehdy provolávaly smrt spisovali, o kterém nikdy předtím neslyšely, statisíce se jich za tu smrt modlily v mešitách, miliony si ji přály a souhlasily s ní v duchu.
Rusko-ukrajinská válka skončila příměřím uzavřeným 11. července 2023. Rusové sice striktně řečeno nekapitulovali, ale situace pro ně byla natolik neudržitelná, že jim nezbývalo jiné řešení než se vojensky stáhnout na pozice před 24. únorem 2022 a požádat o příměří. Donbas, včetně Luhanské a Doněcké oblasti, se po letech ocitl zcela pod kontrolou ukrajinské armády a vlády v Kyjevě. Neloajální, převážně rusky mluvící a cítící obyvatelstvo, prchlo východním směrem nebo se ostentativně poukrajinštilo.
Archimedes chtěl pevný bod, aby pohnul Zemí, já potřebuju bod, abych někde začal. A v Irsku je takovým mým pevným bodem takzvaná Joyceova věž, což je bachratá rotunda na pobřeží v Sandycove; to je městečko na jih od Dublinu, vlastně ještě dublinské předměstí na pobřeží, takové lázničky mořské, všude plno zeleně a krásných vil ve slohu georgiánském a viktoriánském, případně jiném, vždy stylovém. Pláž nikoli písečná, jak slibuje název, ale oblázková a moře samozřejmě studené, tak pro tuleně.
Živí se jako mnozí jeho kolegové různými sympatickými profesemi, v Sidonově případě je nejpopulárnější jeho kariéra trafikanta v Jindřišské ulici v centru Prahy. Samozřejmě píše dál, ba právě tyto roky, konkrétně první polovina let sedmdesátých, jsou obdobím literárně nejproduktivnějším. Karol Sidon se dnes dožívá osmdesáti let. To znamená, že se narodil v Praze 9. srpna 1942 – plné datum narození má svůj smysl, protože za okupace měl každý den význam.
Jedna z věcí, na které se už Václava Havla nikdo nezeptá, je, jaký měl vztah k patronu svého příjmení, tedy k svatému Havlovi čili Gallovi. Bohužel ve Hvížďalově Dálkovém výslechu to není; a myslím, že ani jinde. Tipoval bych, že víceméně žádný (podobně jako Václav Klaus ke svatému Mikulášovi), ale přitom je pravděpodobné, že na to občas musel trochu myslet, a když šel někdy Havelskou ulicí kolem kostela svatého Havla, že ho to mohlo napadnout.
O Jiřím Tomanovi jsem poprvé slyšel před dvěma lety od Martina Fišera, který byl nešťastný z toho, jak o něm málokdo ví a jak je nedoceněn. Martin Fišer je filmař dokumentarista a v dobrém slova smyslu zaťatý člověk, objevitel a obhájce zapomenutých a opomíjených. Léta doslova bojoval za Miroslava Štěpánka (1923–2005), skutečného autora cyklu animovaných filmů Pojďte pane, budeme si hrát, těch medvědů od Kolína, jejichž slávu si celou přivlastnil mnohem mediálně i jinak úspěšnější Břetislav Pojar. Fišer o Štěpánkovi psal i mluvil, mohl se jevit až umanutým. Ale mělo to svůj důvod.
V Německu vyhlásili toho léta Páně 2022 dopravní komunismus, jenž vybudil mnohé šetřivé poutníky, aby křižovali veřejnými prostředky oblastmi Germánie za pouhých 9 eur na měsíc, tedy vlastně zadarmo. Já si pro své několikadenní potulky vybral hned to nejbližší Sasko, ale chtěl jsem se vedle známých míst (psal jsem tady o Torgau a Wittenbergu) podívat i kamsi bokem, do malých měst a na venkov, do těch opomíjených Zapadákovů, jejichž přitažlivost nelze jednoduše vysvětlit a sdělit, tak se o to ani nebudu pokoušet, třeba to vyplyne samo.
Jedna z nejběžnějších zkušeností člověka, který se pohybuje v tzv. kulturní sféře, je předstírání a faleš. Plyne to ze skutečnosti, že současná kultura a umění, tedy aspoň ta část, která o sobě nejvíce dává najevo, že současným uměním je, se nachází v tak nicotném stavu, že člověku, jenž se nechce úplně sociálně pohřbít, nezbývá než předstírat a klamat. Předstírat a klamat, že ho to zajímá, že ho to pořád ještě nějak přitahuje, dokonce obohacuje.
Jeden z věčných omylů našeho druhu (Homo sapiens) spočívá v představě, že lidé jsou rádi vyvedeni ze svých omylů a nepravd a že netouží po ničem jiném než se poučit či napravit. Pravý opak je přitom pravdou! Málo věcí člověka tak naštve, znechutí či přímo rozzuří, jako když se mu někdo snaží dokázat, že se mýlí – a navíc to vypadá, že má pravdu. Na této falešné iluzi je sice postaveno mnoho oborů lidské činnosti, třeba pedagogika, kriminalistika či žurnalistika, ale nic není marnější než víra, že k něčemu dobrému vedou a jsou užitečné.
Důležitá otázka, kterou bych chtěl někomu položit, nejlépe asi profesorovi Hilskému, ale nerad bych ho tím teď v létě otravoval, je, byl-li princ Hamlet luterán. Kladl jsem si ji ve Wittenbergu, když jsem chodil jeho ulicemi a četl si na zdech domů cedule, kde bylo napsáno, kdo tu všechno studoval, což je impozantní výčet různých zjevů evropské vzdělanosti.
Na 20. července, což je dneska, se v různých historických časech nakumulovalo několik kosmologických událostí, třeba v roce 1936 začala válka ve Španělsku, v roce 1944 se pokusil zabít Hitlera hrabě Stauffenberg a v roce 1969 vyslovil na Měsíci Neil Armstrong svou větu o tom, že je to malý krok pro člověka, ale skok pro lidstvo.
Zkouška umění je v tradičním smyslu dokumentární film, jenž zaznamenává určitý proces či událost, konkrétně přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Metoda toho dokumentu se jmenuje observační čili pozorovatelská a spočívá v tom, že aktéři vědí, že jsou delší čas natáčeni (a nahráváni – mají mikroporty), ale po nějaké době tomu přestanou věnovat pozornost a chovají se, jak by se chovali, kdyby natáčeni nebyli. Takže divák vidí, co by jinak neviděl a třeba ani vidět nemusel.
Dva měsíce po odhalení, že s kopií Mánesova kalendária na staroměstském orloji není všechno v pořádku, vydala Památková inspekce Ministerstva kultury ČR stanovisko, že došlo k „závažnému pochybení“ a že by z toho mělo být něco vyvozeno. Pochybil jednak vyhotovitel Stanislav Jirčík, který si místo přesných kopií Mánesových postav namaloval, co se mu chtělo, třeba své kamarádky, manželku a psa. Pak také zadavatel, který to nechodil kontrolovat, a nakonec památkáři, kteří si toho nejspíš nevšimli, nebo všimli a raději mlčeli, protože už bylo pozdě a nechtěli mít průšvih.
Město Torgava na Labi je slavné z fotografií, na kterých si podávají ruce američtí a sovětští vojáci, pod nimi jsou trosky mostu, který je rozlomený napůl, ale ještě stojí, takže k tomu setkání může dojít. Fotografie onoho „setkání na Labi“ jsou samozřejmě inscenované, vojáci se k němu postavili až druhý den po prvním kontaktu, k němuž došlo odpoledne 25. dubna 1945. Toho dne průzkumná hlídka podporučíka Williama D. Robertsona vjela bez boje do města, které bylo plné před Rusy utíkajících civilistů a vzdávajících se německých vojáků.
Řekl bych, že to je sama definice ošklivosti. Vlastně jeden z nejhnusnějších předmětů masového užití, co existují. Možná úplně nejhnusnější věc, co byla kdy vyrobena. A je jí plno. Je zřejmě oblíbená a jde na odbyt. A naše země se jí pokrývá. Je to šedá tvrdá deska z nějakého cementového či jakého materiálu, naskládaná na sebe ve výšce několika metrů. Na povrchu imituje zřejmě nějaký okrasný kámen či břidlici nebo něco takového, ale podstata je naprosto fádní, tupá a monotónní.
Karel Čapek nám ve svých Obrázcích z Holandska zanechal výjevy z idylické země, kde je vše jakoby vymalované, čisté a úhledné.
Mezi psychické poruchy naší doby patří prý také dromomanie, symptom nutkavé potřeby cestovat. Má to různé příznaky, především stav, kdy máte pocit, že nemůžete vydržet doma či na jednom místě, a když zrovna necestujete, tak aspoň cestu plánujete. Když se z pak z jedné vrátíte, už chystáte další. Tento stav prý postihuje v bohatém světě stále více lidí a lze o něm mluvit jako o civilizační chorobě. V Salonu Echa se sešli lidé, jichž by se mohla týkat. Majitelka cestovní agentury Zuzana Petrásková, filmař Petr Horký, novinář Ivan Brezina, filozof Jiří Zemánek, písničkář Jan Burian a profesor Stanislav Komárek.
Kdo by si byl v roce 1914 pomyslil, že může být válka? – Tahle udivená věta se opakuje v různých vzpomínkách na konec té krásné epochy (belle epoque), která měla trvat věčně a nebyl důvod, proč by měla skončit. Lidstvo přece bylo vyspělé, směřovalo k pokroku, státy byly provázány obchodem a diplomatickými smlouvami, vládnoucí rody spojené pokrevně i obyčejní lidé už docela cestovali, kavárny byly plné cizojazyčných časopisů, atmosféra ve městech v něčem možná kosmopolitnější a kulturnější než dnes.
Litomyšl, to je český Výmar, město klasiků, kteří se tady, na rozdíl od toho Vajmaru, kam se Goethe a Schiller museli nejdřív dostavit, i rodili. Možná se tak dělo po vzájemné domluvě, aby pak mohli na sebe navazovat: nebýt rodáka Smetany, nebyl by nejspíš ani rodák Nejedlý, neboť by neměl k čemu přisát svá chtivá ústa, jimiž pak žmoulal géniův odkaz až do konce svého rozporuplného života. Smetana v Litomyšli žil ale jen prvních pět let.
Někdy v polovině osmdesátých let jsem byl na archeologické brigádě v Kožlí u Orlíka u Michala Lutovského, tehdy mladého a nyní významného archeologa, kde jsme kopali slovanské mohyly. Bavili jsme se po večerech o archeolozích, o nichž jsem měl představu, že to jsou drsní muži s krumpáči, kteří jsou stále někde v terénu a po večerech u lampy porovnávají kosti a střepy. Michal Lutovský se mnou souhlasil, ale uvedl příklad mladé a velmi sympatické archeoložky Andrey, která je shodou okolností manželkou herce Jiřího Bartošky, který se právě tehdy mimo jiné proslavil rolí ve filmech na motivy knih Eduarda Štorcha.
Představme si, že se ve společnosti nesmírně rozšíří droga, která bude neobyčejně návyková, lehce dostupná, ba dokonce mnohými autoritami doporučovaná jako velká hodnota naší doby. A přitom bude mít strašné následky. Mnozí lidé na ni budou nejen zcela závislí a budou s ní trávit velkou část svého času, ale hlavně jim po ní bude špatně. Duševně i fyzicky. Budou trpět různými neurózami, budou úzkostliví a podráždění, budou propadat různým panikám a stresům, což by ještě nebylo nejhorší.
První měsíce našeho života jsou tajemné a může se v nich odehrát mnoho věcí. Především se v nich rozhodne, zda se vůbec narodíme. To je základní okolnost našeho života, jestli nám to bude umožněno. Pokud ne, pak je pro nás veškerá debata o potratech zbytečná. Ať už v Americe, kde Nejvyšší soud rozhodl zrušit federální právo na interrupci (a předat pravomoc na jednotlivé státy unie), nebo tady, v Evropě, kde se za obvykle mainstreamový názor pokládá, že dostupná interrupce patří k důležitým vymoženostem.
Drážďany jsou tak blízko, že výstavy, které se tam pořádají, jsou teoreticky i pro nás. V současné nabídce se tam vyskytuje jméno, které má stále magický zvuk a z dějin moderního umění vystupuje jako tichý a mlčenlivý gigant, malíř obrazů, do kterých se ukryl smutek opuštěného člověka. Přitom to jsou obrazy přátelské, jako by šlo o obrazy do ordinace psychoterapeuta, který o lidské duši ví všechno – ale nemůže jí pomoct.
Zatím se to ještě na zámku asi nevypráví, ale je docela možné, že když na noční park ve Vrchotových Janovicích dopadá třpyt úplňku, zjevuje se tam štíhlá secesně oděná žena, kterou doprovázejí dva opravdu velcí psi. Ta žena s nimi projde parkem, přičemž je patrné, že to tam dobře zná: nezakopne na svažitých cestičkách, nespadne do rybníka či močálu ani nenarazí do kmenu nějakého letitého stromu, nýbrž se jen tak lehce astrálně dotýká země, jak to přízraky dělají.
Kolik je v téhle zemi děl těch největších ze „starých mistrů“? Bohužel ne moc, ve srovnání s Vídní, Berlínem, ale i s Drážďany, Mnichovem nebo i Budapeští… Ale něco tady je. Samozřejmě velkolepá Růžencová slavnost Albrechta Dürera, krásný Rembrandtův Portrét učence, El Grecův Modlící se Kristus, pak několik Rubensů, van Dycků a Cranachů, Tizianova Toaleta mladé ženy na Hradě a Marsyas a Apollon v arcibiskupské Kroměříži…
Chod světa se řídí tajemně, takže v ten samý den, kdy parašutisté v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje vedli svůj poslední boj, se o nějaký kilometr dál, ve vinohradské porodnici, narodilo dítě, které se o nějakou dobu později stalo básníkem a už jím zůstalo. Takhle by třeba mohl začínat nějaký román, ale já tím začnu jen krátké připomenutí, že tím básníkem, který se zítra dožívá osmdesáti let, je Ivan Wernisch.
Nad Voticemi je vrch, na němž stojí osamělý javor, kterému chybí k dokonalosti jenom oběšenec. Na mapě se kopec jmenuje z nějakých důvodů Polský, ale je to vrch šibeniční, opravdu se tam popravovalo, ještě začátkem 19. století se tam prý nacházely lidské kosti. Čeněk Habart (1863–1942), autor monumentálního díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, uvádí několik morbidních historek spojených s tímto místem, třeba tu, jak se jedné květnové noci roku 1672 po popravě jakéhosi nešťastníka přikradl sem k šibenici myslivec Jan Mráz se svými pomocníky, odřízli oběšence, podělili se o provaz, na němž visel.
Báchorkám o ruské denacifikaci Ukrajiny mohli věřit jen úplní hlupáci, ale ti se vždycky najdou. Těžko od nich očekávat nějakou sebereflexi, ale přece jen pro ně musí teď být poněkud prekérní srovnat si skutečnost, že jejich velký denacifikátor, tedy Putin, před pár dny přiznal, že ve válce, kterou rozpoutal, nejde o nic jiného než o zabrání území, na které má Rusko podle něj nárok.
Zítra je den Lidic. 10. červen 1942 je jedno z důležitých dat novodobé české historie. Důležité je i tím, že tragédie Lidic se vymykala z „běžného života“ v protektorátu, jehož strašlivost nespočívala v okázalé krvavosti: na rozdíl od každodennosti v Polsku, natož dál na východ. Lidice byly tak strašné, že byly výjimečné. Nešlo vlastně ani o největší masakr lidí české národnosti: tím bylo vyvraždění tří stovek především českých obyvatel Českého Malína na Volyni v červenci 1943.
Na Konopišti žije medvěd Jiří, který byl zrovna zalezlý, ale odér čehosi zvířecího naznačoval jeho přítomnost. S chovem medvědů tam začal v roce 1897 arcivévoda Franz Ferdinand d’Este, ale chudáci medvědi mu zapáchali, tak je nejdřív přestěhoval dolů, do podzámčí, a pak po pár letech zrušil chov úplně, což se mu možná stalo osudným. Obnovili ho tady znovu roku 1935 pro radost turistů. Když tam pak za války sídlilo velení výcvikového prostoru SS, měli je medvědi sežrat, ale bohužel je to nejspíš nenapadlo.
