Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Koňský vkus nadějné kandidátky

Člověk už se pomalu smiřoval s tím, že přece jen v lednu půjde a disciplinovaně a uvážlivě to hodí paní rektorce, neboť k tomu jsou docela dobré a rozumné důvody. Nebudu je tady vypočítávat, protože by to znamenalo, že ten pravý tam není. Ale s tím už se člověk musí srovnat, on ten způsob výběru „hlavy státu“ je opravdu nešťastný. Ale lidé to chtěli, tak to mají. A paní rektorka by byla, či spíš by mohla být zajímavá změna tam na Hradě i na poštovních známkách, i když ty už se moc nelepí.

Proboha, co to máte za hodinky!

Doyen české politiky a guru občansky založené části společnosti. Pro mě osobně jeden z nejzajímavější esejistů naší doby, analytik všech možných českých historických malérů, traumat a iluzí, ale snad také posilovatel vědomí, že politika má smysl a že člověk v dějinách nemusí být ztracen. Statečný člověk, spolupracovník (a někdy také oponent) Václava Havla, diskutér, vášnivec, čtenář a manžel paní Drahy. Prostě Petr Pithart, rodák z Kladna a obyvatel pražských Petřin.

Fryderykova duše v Dušníkách

Když jsem kdysi dávno začal jezdit do Polska, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to znamená, když některé město má za svým jménem příponu Zdrój. Ještě teď jsem to musel jedné inteligentní osobě vysvětlovat, ne že by ji to odhalení oslnilo, ale byla ráda. Znamená to překvapivě „lázně“ a vyslovuje se to zdruj. Hezké je také slovo źródło, na které tam často narazíte, neznamená to však, že tam máte jít na oběd, ale že tam tryská pramen, někdy přímo vřídlo.

Bachmut, místo, které přestalo existovat

Bachmut je zničen, už tam není místo k životu, řekl prezident Zelenskij. Ve městě a v jeho okolí probíhaly v minulých týdnech boje srovnatelné s druhou světovou válkou: těžká artilerie, tankové souboje, masivní bojové nasazení, obrovské ztráty na obou stranách. Bachmut… Takové nějaké místo tam kdesi na kraji Evropy, pokud to budeme ještě považovat za Evropu. Skoro by člověk nic jiného nečekal než zmar a tesknotu. I to jméno zní už nějak orientálně, jako místo ve stepi, kde se zastaví kočovníci, koním dají napít, prach vytřesou, laptě rozvěsí…

Možnosti válečných povídek

Putinova agrese na Ukrajině přinesla prvního vážného dobrovolníka z řad české umělecké prózy. Spisovatel Jan Němec, autor románů Dějiny světla (2013) a Možnosti milostného románu(2019), píše na předsádce své nedávno vydané povídkové knihy Liliputin: „Válka ve mně probudila vztek. Vztek psát. Vysedával jsem u zpráv a záviděl reportérům, že jsou u toho. Ale v určitou chvíli jsem začal vnímat i to, co ve zprávách není. A jak to tam není. Zkusil jsem tedy prověřit, co v této chvíli svede literatura: bez odstupu času, s odstupem několika set kilometrů.“

Německé děti táhnou do boje

V Německu pochytali několik desítek lidí především staršího věku, které spojovalo přesvědčení, že hohenzollernská Německá říše, jež byla zrušena po prohrané první světové válce, trvá a že by měla být obnovena. To je na první pohled projekt, který má v současném Německu velkou naději na úspěch, a není divu, že úřady musely s velkou razancí zakročit. To je prosím ironie.

Našlapování po střepech v Deštném

Autobus, do kterého jsem nastoupil v Novém Městě nad Metují, projížděl právě Sedloňovem a já se pořád nemohl rozhodnout, jestli vystoupím tady, nebo dojedu až do Deštného v Orlických horách a pak se přes kopec vrátím do Sedloňova, kam jsem chtěl především. Píše totiž o něm ve třetím díle svých Pamětí profesor Václav Černý, a kdo je četl, tomu jen tak ta pasáž z léta 1945 z hlavy nezmizí. Tak jsem si tam naplánoval cestu.

Elegie za německým fotbalem a Německem vůbec

Němci, tedy ten tým, který reprezentoval Německo, zase vypadli na mistrovství světa ze skupiny, což zarmoutilo mimo Německo – a i to je otázka – málokoho. Ani mě ne, byť já to celé prožívám už velmi chladně. S Němci, i těmi fotbalovými, jsou pořád nějaké problémy, mají takový nepříjemný sklon někoho pořád poučovat, mistrovat, ukazovat, jak se věci mají dělat, přičemž ani oni sami z těch svých receptů také nejsou nadšení, ale bojí se to přiznat. I to jejich gesto s rukou na puse působilo dosti trapně a křečovitě.

Umění před zákrokem žárlivé babice

Na výstavě Epocha salonů v Masných krámech v Plzni se člověk zajisté zastaví u velmi zábavného obrazu téměř už neznámého, ale kdysi docela populárního českého malíře Josefa Mathausera (1846–1917) Okouzlení na výstavě. Je na něm namalovaný postarší pán, asi by se dalo říct měšťák či šosák, který se zalíbením hledí na obraz aktu krasavice dost vnadných tvarů podle tehdejšího vkusu. Je tak okouzlen, že se od obrazu nemůže odtrhnout. O to se ale snaží s velmi znechuceným, ba odpudivým výrazem jeho manželka.

Víte, že o Babišovi natočil film Woody Allen?

Andrej Babiš řekl, že teď, když kandiduje na prezidenta, bude hodný a pozitivní. A je to pravda: dává rozhovory, kde je hodný a pozitivní, říká docela normální věci, že by je skoro člověk i podepsal a říkal s ním. Nikomu už dlouho taky nic neudělal, vlastně už vůbec nevypadá tak zlověstně, takže lidi se ho přestávají bát. Působí teď opravdu tak nějak civilně, uvolněně a skoro až přátelsky, na nikoho se nepovyšuje, nedávno ho prý někdo viděl a měl normální bundu a ten svůj rolák, nerozdával sice koblihy, ale jinak byl docela fajn.

Kníže zalitý v jantaru

Fotografii zámku Książ jsem viděl kdysi dávno v nějaké knize, která se asi jmenovala Skvosty Polska, nebo tak nějak, a byl jsem udiven, kde se něco takového v Polsku vzalo. To se pak vysvětlilo tím, že se to do roku 1945 jmenovalo Fürstenstein, tedy Knížecí Kámen, a že to leží v Dolním Slezsku, vlastně kousek od českých hranic: nejblíž je to do Trutnova. Teutonský charakter hradu (nebo zámku, ale já myslím, že to je spíš hrad) je tak zjevný, že těžko mohl uniknout snivému oku Heinricha Himmlera.

Neříkalo se tomu dřív satira?

Že folkový zpěvák Jaromír Nohavica složil a pak nazpíval jakousi naivní písničku, je asi nejmíň důležitá věc na světě. Proto jsou tímto tématem zavaleny sociální sítě a proto vyšlo na komentářových stranách už asi dvacet komentářů, rozborů a analýz. I já se tady řadím do procesí jarkologů či nohavicologů a také psychologů, historiků a muzikologů a folkloristů, abych přišel s vlastním výkladem, jak je to v demokratické zemi, pevné součásti západní civilizace, možné, že se něco takového vyskytlo.

Přelet nad podzimními scénami

Existuje taková zvláštní věc, říká se jí divadlo. Někdo tam chodí rád, jiný se těm místům vyhýbá, jeden u toho trpí, další se směje, i když třeba není moc čemu, někdo se dojímá. Nejzajímavější na tom je, že divadlo musí provozovat živí lidé, kteří přitom předstírají, že jsou někým jiným, postavami, které někdo vymyslel, a jiný jim zase řekl, co si mají obléct, jakým hlasem mluvit a jak se tvářit. A oni to kupodivu respektují.

Nejjemnější krémovky ve Svídnici

Teď jsem na její město hleděl z výšky, z věže, která se prý v roce 1967 zřítila, protože si lze též představit, v jakém stavu tahle dolnoslezská města po válce, kdy padla do klína zuboženému Polsku, byla. Ale před pár lety se opravila věž a radnice, vlastně docela opravený je celý střed města, které je krásné, vlastně řekl bych, že je to jedno z nejhezčích menších měst v naší části Europy środkowej, tedy asi tak do padesáti kilometrů od českých hranic.

Konec Slovanstva, které nikdy nebylo

Lidí „velmi prorusky orientovaných“ je v české populaci jen asi tři až čtyři procenta a jejich počet se válkou nezvýšil. To plyne z posledního průzkumu STEMu z přelomu září a října. Možná by chtělo upřesnit, co je to to „velmi“. Jestli to jsou skalní fanatici, kteří si přejí ruské tanky v Praze, nebo jestli se tam řadí také ti, kdo připouštějí, že „nějaké důvody Rusové měli a Ukrajinci nejsou také svatí“, což jistě není samo o sobě nutně „velmi“ proruský postoj, přičemž se občas dělá, jako by byl.

Když byly Čechy konzervatoří Evropy

Výpravný filmu režiséra Petra Václava Il Boemo o životě (a hudbě) Josefa Myslivečka je vhodnou příležitostí k obdivnému hovoru o době, ve které vznikala a provozovala se tak krásná hudba jako Myslivečkova. Nejdřív bychom si měli udělat jasno v terminologii. Kam Josef Mysliveček patří? Je to ještě baroko? Je to už klasicismus? A patří do české hudby, nebo se to takhle nedá brát a Mysliveček, který od šestadvaceti let žil v Itálii a do Prahy se vracel sporadicky, patří do kultury z podstaty kosmopolitní, kde původ nehrál roli?

Kristovy roky naší kontrarevoluce

Pokud se shodneme, že listopad 1989 znamenal zásadní zlom v poměrech v této zemi (a on znamenal), pak následky té události vstoupily do Kristových let. V třiatřiceti letech je muž (u žen je to přece jen trochu jiné) zralý k tomu, aby udělal to, co má v životě udělat, a taky je zralý na to, aby ho za to ukřižovali, jako tehdy toho třiatřicátníka. To je samozřejmě podivné přirovnání a analogie, polistopadový režim opravdu není Vykupitel a nikdo se ho nechystá ukřižovat.

Hradec paní Králové

Hradec Králové se příchozímu může jevit jako nejspořádanější město téhle země, však se mu také říkalo Salon republiky. Je to město tak spořádané, že o něm nebývá ani moc slyšet, jak je tam všechno v pořádku. Naplňuje představu o ideální polis, jak ji určil Platon, aby tam bylo všechno tak akorát velké, přehledné a souměrné, takže se dá přejít z jednoho konce na druhý, vynecháme-li dlouhá předměstí. Lze si představit, že lidé se tam znají tak akorát, že když se s někým poznat chcete, tak se vám to za nějakou dobu podaří.

Nová (nejen) americká krása

Pravděpodobně celosvětovou pozornost vzbudila fotografie, na níž byla představena nová americká miss. Nutno ovšem říci, že to nebyla miss celoamerická, nýbrž miss provinční, z jakési díry srovnatelné s naším okresním městem, navíc miss univerzitní čili něco, co se nedá brát moc vážně, ale i tak to dojem zanechalo silný. Přitom asi nejpodstatnější je, že se tomu výběru vlastně už nikdo nedivil, ať již se mu to líbilo a považoval to za správné a pokrokové, nebo naopak se nad tím šklebil, či přímo si myslel něco o šílenství naší doby.

Prožila jsem zajímavý život

Jindra Tichá je pozoruhodná dáma s pozoruhodným životem a s pozoruhodně otevřenými názory. Přednášela logiku na Karlově univerzitě a po odchodu z vlasti v roce 1969 na nejlepší univerzitě na Novém Zélandu v městě Dunedin. Psala knihy odborné, ale především beletrii, psychologické prózy. Stará vlast ji nikdy nepřestala zajímat, i když ji pozoruje z protilehlé strany zeměkoule. Echo chystá k vydání její vzpomínky Praha v mé krvi.

Uprostřed kvadratury romského kruhu

Kniha Patrika Bangy je trochu záhada, ale především zajímavý a cenný dokument v mnoha směrech. Začíná jako vzpomínková próza z autorova dětství, kdy „tehdejší Romové měli jiné společenské postavení než dnes“. To spočívalo, jak Banga píše, v tom, že na ně režim pohlížel „jako na pracující lid“, neboť „měli kde pracovat a také pracovat museli“. Tento status v 90. letech ztratili a Romové se stali (údajně) pronásledovanou a utiskovanou menšinou, na kterou byl přitom vyvíjen nátlak, aby se tzv. integrovala čili opustila svůj habitus, který jim paradoxně umožnila „svoboda“ po roce 1989

Nejostřejší Havlův kritik byl filozof Petr Rezek

V květnu 1990 dostával Václav Havel na Karlově univerzitě jeden ze svých čestných doktorátů. Poděkování začal tím, jakou radost by z toho měla maminka – paní Havlová –, která si vždy přála, aby její synek vystudoval na Univerzitě Karlově, což mu ale nebylo umožněno. Pak vysekl poklonu českým filozofům, tedy těm, kteří, jak řekl, „dokázali stát si na svém a psát a říkat pravdu bez ohledu na oběti, které s tím byly nevyhnutelně spojeny“.

Ušlechtilí veleještěři a dobrá Marianna

Dolní Slezsko je kraj, kde se setkává zmar a vitalita, zapadlý starý svět a drsná dynamika dneška. Ta něco zachová, něco dokonce opraví, šťastlivce vzorně udržuje, ale většinu už si přizpůsobí podle svého: buď to zpotvoří k nepoznání, nebo to nechá chátrat jako mrtvé pozůstatky civilizace, která tady kdysi byla, ale už je to dávno…

František Bílek: 150 let od narození českého Williama Blakea

Včera uběhlo sto padesát let od narození jednoho z největších výtvarných umělců téhle země Františka Bílka (1872–1941). Tramvaj, když vystoupá z Malostranské po Chotkově silnici k Pražskému hradu a k Dejvicím, míjí po levé straně dům, na nějž pohled nikdy úplně nezevšední. Je to „stavba ve smyslu klasného pole“, svatyně nad Prahou, „chrám i tvrz“, zkrátka Bílkova vila. Stojí za to si tam zajít na odpolední procházku. Právě teď, kdy se brzy setmí, vynikne Bílkův ateliér ve zvláštní kráse.

Kde se v Ząbkowicích vzal Frankenstein?

Po cestě z Prahy do Wrocławi, nedaleko českých hranic, auta míjejí odbočku na Ząbkowice Śląskie, malé město, které jim sotva stojí za pozornost, neboť již svým názvem poněkud svádí k podceňování. Čech, který nepronikl do záludností polských nosovek, si většinou myslí, že se tomu říká Žabkovice, což se mu možná spojí s večerkami, které máme společné, i když polské se mi zdají lépe vedené a zásobené. Možná že trochu jiný efekt by vyvolala cedule Frankenstein, jak se to slezské město vlastně po celou dobu své historie jmenovalo.

Ten nepříjemný pocit v žaludku

Prvního listopadu, tedy včera, vyšla zpráva, že už teď, tedy za deset měsíců, bylo v České republice zavražděno víc lidí než loni. Vzhledem k tomu, že jsme stále naštěstí ve stavu míru, jde výlučně o vraždy individuální, prostě kdy jeden zabije druhého, nejčastější jsou pak vraždy mezi lidmi, kteří se znají navzájem. V rodinách, při vyřizování účtů, v bitce a v opilosti. Odborníci pak říkají, že je to tím, že je ve společnosti více agrese.

Podíl Honzy W. na trvání republiky

Mám takového blízkého příbuzného, bude mu brzo pětadevadesát, to je tedy jen o jedenáct let míň než republika. Je to zajímavý člověk se zajímavým životem. Pokřtěn byl jako Johann, ale celý život je to Honza. Maminka byla asi spíš Češka, ale žila na Jihlavsku, takže měla německé školy, vzala si Němce, se kterým měla toho Honzu čili Johanna, ale ještě před válkou se s ním rozvedla a vzala si Čecha. Ten měl syna, který umřel poslední den války v Terezíně, zatímco její první manžel, tedy Honzův otec, se v uniformě wehrmachtu ztratil někde na východní frontě.

Kniha vrahů, kniha obětí

Je dobře, že Miloš Doležal vydal svou knihu o „vražedném létě“ 1945 až jako třetí díl své dokumentární řady „moritátů a faktů“ z druhé světové války. Ne že by neobstála sama o sobě, ale jeho předchozí knihy (Čurda z hlíny, 2019, a Do posledních sil, 2020) jsou dostatečným důkazem, že když nyní píše o českých vraždách a zločinech na německých civilistech po skončení války, ví dobře, že jim něco předcházelo a něco je připravovalo.

Vosí fasáda v Táboře

Účastníci exkurze po svém vlastním městě, které jsme opustili v předminulém čísle, došli k Bechyňské bráně. Tam se zastavili a čekali, co jim ten člověk, který se pořád omlouval, že to vlastně v Táboře moc nezná, bude říkat. – Tak to je Bechyňská brána, že. Moc hezká; a ještě vám ji Josef Mocker vylepšil. Město bez bran není pořádné město. Škoda že jste si nechali zbořit ty ostatní, tahle jediná zůstala. Já vím, že za to nemůžete, a ani komunisti za to kupodivu nemůžou, v 19. století byla taková představa, že města se musejí zbavit okovů, hradeb, bran a opevnění a takových užitečných věcí.

Óda na dirigenta

Zemřel Libor Pešek. Bylo mu 89 let. Český dirigent, který se proslavil především ve Velké Británii, kde řídil nejlepší orchestry, a dělal tak čest i české hudbě a české pověsti.

Novější články Starší články