KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Konec Slovanstva, které nikdy nebylo

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Konec Slovanstva, které nikdy nebylo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Lidí „velmi prorusky orientovaných“ je v české populaci jen asi tři až čtyři procenta a jejich počet se válkou nezvýšil. To plyne z posledního průzkumu STEMu z přelomu září a října. Možná by chtělo upřesnit, co je to to „velmi“. Jestli to jsou skalní fanatici, kteří si přejí ruské tanky v Praze, nebo jestli se tam řadí také ti, kdo připouštějí, že „nějaké důvody Rusové měli a Ukrajinci nejsou také svatí“, což jistě není samo o sobě nutně „velmi“ proruský postoj, přičemž se občas dělá, jako by byl.

V podstatě lze asi říct, že žádná velká proruská kolona v téhle zemi nepůsobí, i když by ji rád někdo tady viděl, aby měl proti čemu bojovat, tedy aspoň jaksi postojově. Většina normálních lidí je jasně na straně Ukrajiny, ne snad, že by museli tu zemi ve všem jen obdivovat, ale v zásadě jsou schopni odlišit, kdo je agresor a kdo se brání. To často dělá v jiných případech problém i docela vzdělaným lidem, viz Izrael.

STEM dále vyzkoumal, že oproti jaru klesla „podpora předsednické priority na poválečnou obnovu Ukrajiny“ z 32 procent na 25 procent. Důležitější se většině lidí jeví, co bude se zdražováním energií a jak se to projeví v jejich životech. To je taky docela přirozené: válka podle všeho jen tak neskončí, takže vlastně ani zatím není co obnovovat, zatímco obava, že nebude pomalu z čeho platit účty za topení, vyvstala ve své realitě. Ve společnosti je vždy jen nějaký ohraničený rezervoár ochoty pro solidaritu a altruismus, a čím víc se na něj tlačí, tím více vysychá. I tak je těch 25 procent (pro prioritu, tedy že to má mít přednost před vším ostatním) pořád dosti vysoké číslo a je vidět, že to, co se tam děje, není Čechům (a Moravanům a Slezanům) vůbec lhostejné. Dál na Západ už je ten chlad více méně běžný.

Čím to je, není nutné příliš zkoumat. Je to relativní geografickou blízkostí, ale pak také jaksi osudovou spřízněností, byť ne vždy přiznávanou. Když Lavrov říká, že je to válka mezi Slovany, a tudíž by do toho neměli ostatní, myslí se tím Západ, strkat nos, musí tomu Češi jaksi rozumět jinak než třeba Francouzi. Neboť něco na tom, že je to slovanská věc, opravdu je – a tím hůř pro nás, pro Slovany. Lavrov tím vlastně říká, že Slovani mají specifické způsoby chování, jimž dominuje Rus jako vrchní Slovan, kterému se mají ostatní podřídit. Válka mezi slovanskými kmeny se proto nutně týká i nás, byť by se někteří z nás cítili Slovany proti své vůli a dělají, že tyhle kategorie už neplatí, případně že jsme Keltové, respektive jsme všichni z Afriky: na to ale Rus neskočí.

Zajímavé také je, že v povědomí existuje stále představa, že Slované jsou lidem víceméně pokojným, vlídným a rozhodně nikoli krvelačným: na rozdíl od Germánů, kteří jsou dobyvační a krvežízniví. Říkalo se „holubičí povaha“. Přitom poslední války v Evropě vedou mezi sebou Slované, před dvaceti lety v Jugoslávii, nyní tedy na Východě: v obou případech to bylo po letech bratrského objímání a sevření. Čím více se jeden k druhému tiskne, tím zuřivěji pak jeden druhého rdousí.

Mýtus o holubičí povaze vznikl především vlivem technologické zaostalosti (Slovani se dlouho trochu podobali Indiánům), která nedovolovala, aby svou bojovnost předvedli ve vší efektivní krutosti: jako u Germánů, kde nyní probíhá vlna sebeobviňování, ke které Slovani, a Rusové už vůbec ne, nemají sklony a povahu. Je to tím, že vraždy a krutosti mají Slované schopnost provádět jaksi víc mimochodem, „přirozeněji“, jako nutnou formu života, který je přece vždycky nějak hrozný, za moc nestojí, tak tu máš po lebce sochorem… Nějaká forma útlaku, permanentní šikany, která jednou za čas přerostla ve válku a vraždění na Východě, vždycky byla, takže pohledu, že i ta zatím poslední válka je pokračováním slovanských zvyklostí, se nelze moc divit. Pozorovatelé z jiných částí Evropy v dobách, kdy se ještě mohlo mluvit a psát na rovinu, považovali kraje, kde Evropa přechází v Asii, za barbarské a na mapy malovali rozzuřeného medvěda na kupě hnoje. Ukrajinská snaha se z tohoto údělu vymanit je proto velkou vzpourou proti medvědu na hnoji, za což přišla ruská pomsta.

Češi, kteří se od mateřského lůna Slovanstva přece jen díky dávnému exodu směrem na Západ vzdálili, avšak úplně se od něj neodtrhli, to snad vědí. Aspoň to tak zatím vypadá.

23. listopadu 2022