Patrik Banga a jeho předčasně ukončené vzpomínky

Uprostřed kvadratury romského kruhu

Patrik Banga a jeho předčasně ukončené vzpomínky
Uprostřed kvadratury romského kruhu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Kniha Patrika Bangy Skutečná cesta ven je trochu záhada, ale především zajímavý a cenný dokument v mnoha směrech. Začíná jako vzpomínková próza z autorova dětství, které je spojené s Žižkovem konce 80. let, kdy „tehdejší Romové měli jiné společenské postavení než dnes“. To spočívalo, jak Banga píše, v tom, že na ně režim pohlížel „jako na pracující lid“, neboť „měli kde pracovat a také pracovat museli“. Tento status v 90. letech ztratili a Romové se stali (údajně) pronásledovanou a všeobecně utiskovanou menšinou, na kterou byl přitom vyvíjen nátlak, aby se tzv. integrovala čili opustila svůj habitus, svůj způsob chování, který jim paradoxně umožnila „svoboda“ po roce 1989. Jde tedy o těžko řešitelný problém, kvadraturu kruhu, kterou Banga popisuje z jeho středu, pohledem člověka, který se snaží uniknout ven, a přitom musí i chce zůstat uvnitř. Titul zřejmě naráží na „romský“ film Petra Václava Cesta ven právě o obtížném pokusu dostat se z romské pasti.

Bangův popis jeho „cesty ven“ má rysy pamětí, psaných jakoby s odstupem let: na konci se ukáže, že text, nebo aspoň jeho jádro, má být už z roku 1999, tedy když mu bylo sedmnáct… Velmi živě, syrově a bez vytáček popisuje každodennost romského žití v „devadesátkách“, žití uvnitř komunity, žití docela vlastně veselého a bezstarostného, naplněného večírky, vyhráváním, volností, kterou si Romové umějí užít. Bangovi byli muzikální rodina, skoro všichni na něco hráli, autorovo dvojče je známý muzikant Gipsy, o němž se však jeho bratr vyjadřuje se zvláštní distancí (moje dvojče dělalo kariéru). Všichni byli mnohem živější než gadžové, kteří se jen honí za penězi a kariérou, ale díky gadžům se malý Patrik seznamoval se světem, který byl něčím zajímavější než uzavřený svět veselých a bezstarostných Romů: třeba od gadžů dostal knihy a pak i počítač.

Vypravěč popisuje jakési rozpolcení, které považuje chvílemi za handicap, chvílemi za výhodu. Od většinové společnosti neustále zažívá nějaké ústrky, co chvíli ho někdo zmlátí, někdo se o něm nehezky vyjádří, občas si ho podá policie, neustále ho někdo z něčeho podezírá. Je to samozřejmě nespravedlivé, společnost je rasistická a plná předsudků. Zároveň o „své“ komunitě nemá iluze, respektive jeho přímočarost mu nedovolí zamlčet její stav, tedy skutečnost, že existují podstatné důvody, proč on se chce dostat „ven“. Výmluvná je epizoda s „exodem“ Romů z měst, tedy s vystěhováváním Romů na venkov: spekulanti jim nabídnou bydlení kdesi za Prahou a ještě něco do ruky, Romové na to přistoupí a pak se diví, kde se to ocitli. To se stalo jeho rodině, takže Patrik se ocitne na venkově, kde si neví rady. On si poradí, protože v něm je vitální energie, ale mnoho „degešů“, tedy Romů zcela vydaných napospas, upadá do apatie, z níž ven ani nechtějí. V těchto okamžicích Banga nepředstírá, že problém nebude jen na straně rasistických gadžů. Podobně se to má s jeho zkušeností s narkomany, když se stane streetworkerem a zprvu nechápe, proč se vlastně narkomanům pomáhá, když přece je nikdo nenutí, aby se narkomany stali.

Díky (přirozené) naivitě podání narážíme každou chvíli na rozpory, protiřečení a nejasnosti, což ale dodává textu koření specificky „romského“ způsobu vnímání a vyjadřování. Čtenář záhy pochopí, že jde nejspíš o druh spontánního folkloru založeného na jisté míře přehánění a nadsázky, byť podávané jako pravda pravdoucí. Hrdina má rysy poněkud supermanovské, už jako teenager si se vším ví rady, věnuje se kdečemu, umí si všechno zařídit, zažívá pády i vzestupy a podivná dobrodružství, která vrcholí cestou do válečné Jugoslávie na jaře 1999, kde se ze sedmnáctiletého Patrika najednou stane válečný korespondent a pak humanitární pracovník. Přiznává přitom, že do té doby o tom, co se tam děje, neměl tušení, ale najednou je z něho novinář a odborník na Balkán, přitom je mu pořád sedmnáct a ještě před pár dny si chtěl řezat žíly kvůli nešťastné lásce. Tam, tedy před dvaceti lety, vyprávění končí, přitom čtenáře by docela zajímalo, jak to bylo s tou „cestou ven“ dál. Jestli byla „skutečná“.

Patrik Banga: Skutečná cesta ven. Host, 215 str.

11. listopadu 2022