Člověk už se pomalu smiřoval s tím, že přece jen v lednu půjde a disciplinovaně a uvážlivě to hodí paní rektorce, neboť k tomu jsou docela dobré a rozumné důvody. Nebudu je tady vypočítávat, protože by to znamenalo, že ten pravý tam není. Ale s tím už se člověk musí srovnat, on ten způsob výběru „hlavy státu“ je opravdu nešťastný. Ale lidé to chtěli, tak to mají.

A paní rektorka by byla, či spíš by mohla být zajímavá změna tam na Hradě i na poštovních známkách, i když ty už se moc nelepí. Po Marii Terezii by to byla první žena v čele státu, což nevím, jestli dostatečně zdůrazňuje, ostatně navrhoval bych jí, aby šla položit květiny k jejímu pomníku na Pohořelci, i když pro jistotu až po Te Deum, bude-li si ho přát, což také vzhledem ke svému moravskému původu by měla. Líbí se mi ostatně i jméno a příjmení: je tam vazba na klasika, na kterého se přitom už hodně zapomíná, mohl by se připomenout, navíc by to z Hradu neměla daleko ke Dvoum sluncům a vůbec malostranský kolorit by jí také docela slušel. Jméno by se pak dobře skloňovalo, starý dobrý vzor nůše sice vytlačila růže, ale je to pořád takové hravé a přitom ne zas tak obvyklé jméno, Zlatuše, Květuše, Kaťuše… to zní vždycky tak nějak víc mile, důvěrně, kamarádsky, jako nějaká normální holka z oddílu nebo z tábora, na kterou po letech rád spolužák vzpomíná. Celkově tedy klady jednoznačně převyšují nad handicapy, to, že je, jak správně říká, mladá a pohledná, je už spíš takový bonus navíc. Čili zdálo se být rozhodnuto.

Nejdřív jsem si myslel, že jde o nějaký podvrh, fotomontáž nebo omyl, snad to na ni narafičili, ale s velkou pravděpodobností jde opravdu o existující předmět, a tedy nejspíš o projev vkusu paní rektorky: proti své vůli si takovou věc člověk do své blízkosti nenainstaluje, a i když mu třeba mohla být darována, nějak se jí decentně zbaví. Jsou samozřejmě lidé výstředního typu, kteří třeba chovají doma žraloky, mají umělé tygří kožešiny po celém bytě nebo mají sbírku latexových trpaslíků v životní velikosti, to samozřejmě je jejich právo, ale naše právo je něco si o tom myslet a mít k nim jisté výhrady. Samozřejmě výhrady estetického druhu, tedy něco si myslet o jejich příšerném vkusu.

Ten nepochybně všeobecně upadá. Václav Havel byl svého času kritizován za to, že si pracovnu vybavil některými díly současných českých umělců, přičemž dával přednost svým známým, výtvarníkům řekněme středního proudu: nejvíce dráždila socha Olbrama Zoubka, ale proboha, postavte ho vedle onoho bakelitového koně se žárovkou! Další prezidenti se moc neprojevovali, ale jejich problém byl ostatně v něčem jiném. Problém paní Danuše je, že se jí zřejmě líbí otřesný procovský kýč, něco, co si s oblibou opatřují ruští zbohatlíci, mafiáni na Balkáně nebo třeba romští baroni, kterým to s tím ale sluší, neboť to k sobě patří.

Paní Nerudové to vlastně taky docela sluší, možná tam bude i nějaká hlubší sympatie ke koním, proč ostatně ne? Jen s takovou výbavou na Hrad? Já vím, že to vlastně není důležité. Ale je, vkus je důležitý…