Třetí díl cesty po Dolním Slezsku aneb Odkud byla Anna Svídnická

Nejjemnější krémovky ve Svídnici

Třetí díl cesty po Dolním Slezsku aneb Odkud byla Anna Svídnická
Nejjemnější krémovky ve Svídnici

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vystoupal jsem na ochoz radniční věže ve Svídnici a z výšky nějakých čtyřiceti metrů jsem obhlížel město, které má pro Čechy známý zvuk, neboť jedna z žen Karla IV. měla příjmení Svídnická, což zní docela důvěrně, jako by byla z nějaké české vísky, ostatně na Chrudimsku se jedna ves taky jmenuje Svídnice. Jenže tahle Anna Svídnická byla dědičkou knížectví javorsko-svídnického, jedné z těch slezských středověkých zemí či zemiček, které si mezi sebou rozdělili ve středověku Piastovci, kteří pak vymírali a jeden státeček po druhém přiskakoval k české koruně, až zbylo jako poslední Herzogtum Jauer – Księnstwo Jaworskie, jež přinesla jako věno Lucemburkům krásná a něžná Anna. Ten Jawor je město nedaleko, je možné, že Anna se narodila spíš tam a dětství a mládí prožila v Budíně, odkud byla její matka a kde měla v roce 1353 svatbu, jí bylo čtrnáct, ženichu Karlovi o dvacet tři let víc…

No, ale jmenovala se Svídnická a byla ze čtveřice Karlových žen zřejmě tou jeho ženou nejmilovanější a pak také nejoplakávanější, neboť když mu v roce 1362 ve třiadvaceti letech při třetím porodu zemřela, tak se Karel stáhl na několik měsíců na Karlštejn a vyšel z něj pak jako starý muž, byť mu to nebránilo, aby se ještě jednou oženil s lamželezem z Pomořan. Na tom Karlštejně je v kapli svaté Kateřiny známé vyobrazení Karla s Annou, jak spolu drží ostatkový kříž; a císař hledí ani ne tak na monstranci před sebou, ale na svou Annu a je to pohled tak okouzlený, že i po sedmi stech letech je patrné, jak byl na tu modrookou ženu pyšný a jak ji miloval. Nebo si to aspoň lze tak představit.

Teď jsem na její město hleděl z výšky, z věže, která se prý v roce 1967 zřítila, protože si lze též představit, v jakém stavu tahle dolnoslezská města po válce, kdy padla do klína zuboženému Polsku, byla. Ale před pár lety se opravila věž a radnice, vlastně docela opravený je celý střed města, které je krásné, vlastně řekl bych, že je to jedno z nejhezčích menších měst v naší části Europy środkowej, tedy asi tak do padesáti kilometrů od českých hranic. Slezsko už tu přechází do nekonečné roviny táhnoucí se až k Baltu, ale ještě se tady se sudetskými pohořími loučí masiv hory Ślęża, čte se to Šlonza, německy Zobtenberg, takový Říp toho středoevropského Kurdistánu, jak jsem už jednou Slezsko nazval, z čehož měli v Opavě docela radost.

Objednal jsem si tu svatou krémovku (někde se jí říká napoleonka) a vám to tam případně doporučuju. Bóg wie, jak dlouho to tam ještě vydrží. - Foto: Jiří Peňás

Z radniční věže je ten kopec dobře vidět, pásmo pohraničních slezsko-českých hor se už vzdaluje, nížina vytváří dojem nekonečnosti, z níž se kdysi přiřítili do střední Evropy Tataři, jejich lučištníci zasypali svými šípy slezskou rytířskou elitu nedaleko nedaleko odtud v Lehnici. Jinak měla Svídnice od třicetileté války spíš štěstí, ta poslední ji nijak neponičila, vedla však k totální výměně obyvatelstva, takže z bohatého města Schweidnitz se stala polská Świdnica a jedním z těch nových obyvatel byl pan Władysław Chojecki, který sem přijel z východu v létě 1945, úřady mu přidělily cukrárenský krám v Lange Gasse (ulica Dluga) 68 a až do smrti v roce 1984 jej tam provozoval (v lidovém Polsku mohly být malé krámy soukromé), pak to převzal syn a v roce 2012 dostal diplom od episkopátu za papieskie kremówky, katolicky pišingr, který prý v takové kvalitě mají jen ve Wadowicích, rodišti největšího Poláka historie. To jsem si přečetl na plakátku na dveřích, tak jsem do toho krámku, v němž se zastavil čas tak v roce 1956, zašel, objednal si tu svatou krémovku (někde se jí říká napoleonka) a vám to tam případně doporučuju. Bóg wie, jak dlouho to tam ještě vydrží.

Jan Pavel II. má kousek od krémového krámu velký pomník, opírá se o kříž a vypadá velmi unaveně a utrápeně, skoro jako by se mu udělalo špatně, ale není to zákuskem, nýbrž tíhou světa. Zrovna na něj padal stín druhé svídnické věže, ovšem věže dvakrát vyšší, takže je to nejvyšší kostelní věž v Dolním Slezsku, dokonce i vyšší, než jsou věže ve Vratislavi. Je to sto tři metry vysoká věž katedrály svatého Václava a Stanislava, dvou světců s podobným osudem, jednoho zabil bratr, když šel na mši, druhého rozzuřený kníže vytáhl z kostela, kde sloužil mši, pak mu rozsekl hlavu, inu, rizikové místo. U vchodu jsou jejich gotické sochy, náš Václav tam vypadá trochu nezvykle, jako takové nakadeřené princátko, ale je to on, st. Wenzel, święty Wacław, wojewoda nějakou dobu i slezské země.

Jan Pavel II. má kousek od krémového krámu velký pomník, opírá se o kříž a vypadá velmi unaveně a utrápeně. - Foto: Jiří Peňás

Katedrála je samozřejmě klenot města, ale jeho démantem je kostel Míru, die Friedenskirche. To je něco, o čem člověk může cosi vědět, může si o tom něco předem přečíst, neboť zmínka o kościołu Pokoju je v souvislosti se Svídnicí ve všech turistických průvodcích povinná, ale jeho nádheru, jeho velkolepou krásu a velebnost člověk ocení, až když do té budovy vstoupí – a pak opravdu otevře úžasem co? Ústa? Hubu? Prostě pronese něco jako Ty jo, to je teda paráda! Neboť ten kostel je důkazem toho, co ze sebe vydají některé olivy, když se drtí, tedy co zvládne duch, ne ovšem každý, v omezení. Vydají nejjemnější olej. Historie kostela je všude popsaná: po skončení třicetileté války, v roce 1648, se zavedl princip Cuius regio, eius religio, tedy koho vláda, toho náboženství, takže Slezsko mělo být katolické, ovšem císař Ferdinand III. povolil jako gesto dobré vůle – velmi se v tom angažovalo Švédsko – výstavbu tří evangelických kostelů v Dolním Slezsku, v Hlohově, Javoru a tady ve Svídnici. Ovšem s řadou omezení, de facto ponižujících. Kostely musely stát za hradbami, nesměly se podobat kostelům, nesměly mít věž a ani zvony, na jejich stavbu se mohlo použít pouze dřevo, písek, hlína a sláma a jejich stavba nesměla trvat víc než rok: dalo by se říct, že tímto diskriminačním opatřením předběhly úřady dobu a vynutily si ekologicky šetrnou či, jak se říká, chytrou stavbu. A opravdu: základní „kámen“ (ale ten se nesměl použít) byl položen 23. srpna 1656 a první bohoslužba se konala už 23. června 1657.

Zvnějšku kostel vypadá jako velký černobílý hrázděný statek, na jaké lze narazit v severním Německu, takový elegantně strohý styl. - Foto: Jiří Peňás

Zvnějšku kostel vypadá jako velký černobílý hrázděný statek, na jaké lze narazit v severním Německu, takový elegantně strohý styl, ale uvnitř se rozpoutá opravdová orgie tvarů, barev, objemů a forem. Ty vyplní celý rozsáhlý sál, do něhož se prý vejde neuvěřitelných sedm a půl tisíce lidí, tedy snad celá tehdejší Svídnice, která byla převážně luteránská: dnes se k církvi evangelicko-augsburské hlásí ve městě kolem stovky lidí, čtyři staré paní jsou německého původu, to mi řekl pán v pokladně, který sám vypadal jako luterán ze Saska. To zlatem zářící a tvary překypující dílo, které se považuje za nejkrásnější výtvor protestantského baroka, mělo vlastně reprezentovat evangelíky z celé Evropy na nepřátelské habsburské půdě. Mělo předvést snad i to, že luteráni nejsou žádní mizomusové, žádní nepřátelé krásy a smyslové radosti, ale naopak jejich zbožnost je skrz krásu srovnatelná s tou katolickou, jen přitom nepotřebují sochy svatých a tolik Panenek Marií.

Démantem města je kostel Míru. - Foto: Jiří Peňás

Tak jsem tam stál s vyvrácenou hlavou a pozoroval ten světlem zalitý mumraj, ten ze dřeva vystavěný palác se třemi řadami balkonů a lóží, do nichž usedala honorace, šlechtici a bohatí měšťané, o trochu níž představitelé cechů a řemesel, úplně dole pak obyčejný lid, zajisté i chudí lidé, ale ti všichni se shromáždili tady v jednom chrámu a viděli stejné věci, stejnou nádheru, přičemž nikomu nepatřila ani o trochu víc, ani o trochu méně. A hrály jim do toho varhany, mistrovské dílo firmy Siegfrieda Klosse z nedalekého Briegu-Brzegu, ta varhany vybavila dřevěnými andílky, kteří se pohybovali v rytmu varhanní hudby, což muselo být velmi působivé. A opět to byl zážitek společný, pro bohatého i chudého, což mě vedlo k naivním úvahám, zda náhodou v tomhle nebyla ta barokní společnost jaksi demokratičtější, neboť dnes takové místo společného setkání vlastně neexistuje. Nevybavuju si jednu společnou prostoru, kde se dnes sejdou opravdu všichni, ti nahoře i dole, možná fotbalový stadion, ale tam nechodí každý a určitě nevidí a neslyší to, co tady, v útrobách nebeské krásy.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)

23. listopadu 2022