KOMENTÁŘ

Kristovy roky naší kontrarevoluce

KOMENTÁŘ
Kristovy roky naší kontrarevoluce

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pokud se shodneme, že listopad 1989 znamenal zásadní zlom v poměrech v této zemi (a on znamenal), pak následky té události vstoupily do Kristových let. V třiatřiceti letech je muž (u žen je to přece jen trochu jiné) zralý k tomu, aby udělal to, co má v životě udělat, a taky je zralý na to, aby ho za to ukřižovali, jako tehdy toho třiatřicátníka.

To je samozřejmě podivné přirovnání a analogie, polistopadový režim opravdu není Vykupitel a nikdo se ho nechystá ukřižovat. Ale těch třiatřicet let je přece jen nějaká doba, kdy se pomalu nějaký cyklus vyčerpává, už si možná řekl své a udělal (zavedl tady demokracii a kapitalismus) a teď před sebou nemá sice výstup na Golgotu (snad se těm slovům ještě rozumí), ale spíš sestup dolů do údolí či za horizont, prostě někam, kde se už s ním moc nepočítá, už své vykonal, a tak ho nechme odejít.

Člověk, který zažil a prožil listopad 1989 ve věku, ve kterém jsou nyní ti, kdo tzv. okupují vysoké školy v boji za klima, si ty Kristovy roky možná uvědomuje o to silněji. Měl by jistě dosti různých ironických poznámek a možná i oprávněných připomínek, uměl by snad i formulovat, v čem se ty dvě události zásadně liší a proč se ty dvě věci (reálná totalita tehdy a vývoj světového klimatu dnes) nedají srovnávat; natož se musí držet, aby ho některé slogany a hesla, jimiž účastníci současné protesty vyzdobili, nepřiváděly do stavu poněkud znechuceného, ne-li zuřivého.

Mohl by to udělat, má k tomu i sklony, ale ničemu by tím neprospěl, spíš by se jen zesměšnil, v očích těch protestujících určitě, ale zesměšnil by se i sám před sebou. Nemá to smysl a je dobře, že to nemá smysl.

Každá generace se rodí znovu do světa, ve kterém jí život připadá strašný, možná nesnesitelný. Konformisti se přizpůsobí, ale ti citlivější (a jaksi tedy „lepší“) nemohou a musí se s tím světem utkat. Často se stává, že tím ten hrozný svět ještě zhorší, ale za to nemůžou, to je jejich dějinná role. Nejprve je nutné se s tím světem, který jim tady nechaly ty strašné generace, generace strašných rodičů, utkat, protestovat proti němu, změnit ho. Sklony měnit svět a nebýt s ním spokojený mají vždycky spíš mladí, všechny revoluce, tu bolševickou i tu fašistickou a nacistickou, dělali mladí: když mezi nimi byli staří, byli to často lidé s diagnózou, kterým se nepovedlo normálně zestárnout.

Ale mladí na to mají právo a mají i svou povinnost si svět pokazit po svém, i když si myslí, že ho tím zachraňují. To my v něm budeme žít! je ultimativní výrok, před nímž nelze těm, kdo už v něm žít nebudou, než kapitulovat a dožít někde v koutku svou již bezcennou existenci. Oni chtějí žít ve svém světě, podle svých mladých pravidel a mají zajisté pravdu, i když vůbec není jisté, jestli ta pravidla nejsou třeba bláznivá a podmínky života se v jejich světě nezhorší právě tím, že je budou zavádět. Ale na to opravdu musí přijít sami, což se nestane dřív, než proti nim vystoupí zase nějací jiní mladí, pro které bude nesnesitelný svět, jaký jim zařídili oni. Třeba právě opačný.

Generace, která byla u toho v tom bájném roce 1989, generace autora článku, má tu zvláštní vlastnost, že nebyla generací revoluce, ale naopak kontrarevoluce. Možná si to všichni neuvědomovali, ale v podstatě se snažili vrátit poměry aspoň přibližně tam, odkud je svrhli jejich předchůdci, revolucionáři z těch nadějných revolučních let, kdy s písní a planoucím zrakem (nyní s klimatickým smutkem) účtovali s tím starým. Svým způsobem to byla nejreakčnější generace moderních dějin. Je to její zvláštnost, že se opravdu trochu podílela na tom, že se pak zavedly poměry o dost normálnější a lepší. Ale je to náhoda a nic z toho neplyne. Není nejmenší předpoklad, že by si to za jiné konstelace nepodělala po svém. Jak třeba na tom pracuje ta generace současná. Ale mluvit jí do toho je nejhorší, co člověk pomalu kráčející za horizont může udělat. Jeho role je teď to kráčení. Může ho stát dost sil, aby bylo aspoň trochu důstojné.

17. listopadu 2022