Zemřel Libor Pešek. Bylo mu 89 let. Český dirigent, který se proslavil především ve Velké Británii, kde řídil nejlepší orchestry, a dělal tak čest i české hudbě a české pověsti. Vedle toho to byl šarmantní muž, příjemný člověk, charismatický profesionál. Jak to u velkých dirigentů často bývá. Ba možná že charisma je předpoklad k té věci, i když třeba jsou nebo byli dirigenti také nenápadní, ale pak to musí vyvažovat nějak jinak.

Ale Rafael Kubelík, Herbert von Karajan, Leonard Bernstein, Václav Neumann, Libor Pešek… byli i v běžném slova smyslu krasavci, byla tedy radost na ně pohledět, čehož si byli vědomi, a zároveň z nich všech sršely „božské jiskry“, jak to lidstvu předepsal Beethoven, respektive Schiller v oné radostné ódě, o které si můžeme myslet, co chceme (původně ji opravdu nepsali pro EU), ale nelze jí upřít, že nic většího (dokonalejšího, vznešenějšího, mohutnějšího, geniálnějšího etc.) v lidské kultuře už není a nebude.

Vlastně by se dalo říct, že dirigenti vážné hudby představují třeba vedle špičkových vědců, nadzvukových pilotů a žen během mateřství vrchol evoluce. A jestliže symfonický orchestr představuje ve své dokonalosti a promyšlenosti vrchol evropské, ba asi lidské kultury, protože nic dokonalejšího a promyšlenějšího v téhle věci neexistuje, pak dirigent je jeho hlava, vůdce, konduktor.

Stojí přede všemi jako krotitel živlů, s dokonalou mocí a dokonalým přehledem, všemocný a přitom osamělý, s posláním dovést tóny desítek nástrojů k dokonalé harmonii a souzvuku. Proto není divu, že velcí dirigenti bývají někdy podobni šílencům a egomaniakům, mívají své moresy a výstřednosti, někdy je s nimi těžké vyjít a některé jejich manýry budí údiv. A přitom jim každý musí odpustit, protože špičkový dirigent je důkaz, že lidé si nejsou rovni, neboť velkým dirigentem může být tak jeden z deseti milionů. Jako byl právě Libor Pešek.