Britský zpěvák a skladatel Elton John oznámil, že přišel o zrak. Na problémy s očima si stěžoval v posledních měsících, uvedla agentura Reuters. Sedmasedmdesátiletá popová legenda zprávu o svém zdravotním stavu sdělila v neděli při premiéře muzikálu na motivy filmu Ďábel nosí Pradu v londýnském West Endu, k němuž John složil hudbu.
Vojta Dyk v teplákách, mikině a pantoflích. Afterparty v prostoru, který připomínal černou noru. Arogance interpreta i pořadatelů. Tak popisuje svou zkušenost s posledním koncertem zpěváka Vojty Dyka v pražské O2 areně jedna z jeho fanynek, která si koupila VIP lístek za 11.990 korun. Po pořadatelích chce vrátit peníze. Podle produkční kapely Vojty Dyka jsou stížnosti paní Dagmar „neoprávněné“, neboť zpěvák na afterparty vůbec být neměl. Stížnosti podle ní vyřizuje O2 aréna.
Jestli je už jen jeden koncert, na kterém byste do konce roku neměli chybět, je to právě tenhle. Pokusím se vysvětlit proč, ale hudba téhle dvojice je tak jedinečná a podivná, že se vzpíná snad veškerým příměrům. Jejich třetí deska vyšla letos na konci října, jmenuje se Christian & Mauro a pražský koncert se bude týkat především jí, což je dobře, je totiž jejich nejlepší. Na pódiu budou oni dva, německý dekadent a italský skladatel, doprovází je violoncellistka, klarinetistka a smyčcové kvarteto.
Galerie Rudolfinum nabízí intenzivní tvůrčí propojení mezi britským umělcem Antony Gormleyem a českou architektkou a teoretičkou Pavlou Melkovou. Jde o fúzi Gormleyho prostorových instalací, soch a kreseb s minimalisticky poetickými texty Melkové, které jsou hustě rozprostřeny po všech galerijních síních. Spolupráce autorského dua dosvědčuje umělecký trend posledních let: prostřednictvím intermediality se má divák pohybovat na nespecifikované hranici mezi vizuálním uměním, prostorovou architekturou a třeba i básnickým textem.
Nositel Ceny Thálie v kategorii muzikál za ztvárnění Sherlocka Holmese, 39letý Vojtěch Dyk má pro vystoupení v O2 areně připravené ucelené pásmo nových písní v češtině. V podání kapely D.Y.K. zazní mimo jiné kontemplativní Šumavský Otčenáš z roku 2021, u níž je Dyk zároveň autorem hudby a textu, koleda s cimbálovkou, nebo nová Armáda lásky, ke které nedávno vyšel klip. Slavnostní Dykuvzdání se koná 27. listopadu.
V pátek 1. listopadu, na svátek Všech svatých, vyšla nová deska kultovní britské kapely The Cure Songs of a Lost World. Je to deska v něčem trochu přeceněná a v jiném možná zas podceňovaná. Při nejlepší vůli nepatří mezi její vůbec nejlepší nahrávky, tam mají své místo první čtyři desky kapely (vyšly v manickém tvůrčím období 1979–1982) a pak dvě desky z konce 80. let, Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me a Disintegration. Nová deska, na kterou fanoušci The Cure čekali šestnáct let, si ovšem nezaslouží, aby se o ní psaly pouze prázdné a zaměnitelné lichotky typu „kapela zraje jako víno“ či „výborný soundtrack k našemu pohřbu“.
Ferrante je občas literárními kritiky očerňována tím, že její knihy zabředávají do červené knihovny, že píše literaturu pro lidi, kteří neumějí číst... I seriál může někdy připomínat limonádové telenovely, v nichž emoce padají jako prudký déšť. Ferrante ale tuto emoční intenzitu nikdy nepředkládá prvoplánově a bezobsažně. Veškerý děj se odehrává velmi obyčejně a příběh nespěchá za žádnou lacinou katarzí ani doslovným posláním.
Ve věku 91 let zemřel americký hudebník, skladatel a trumpetista Quincy Jones. O smrti umělce a producenta, který za desítky let trvající kariéru získal 28 cen Grammy a spolupracoval s hvězdami, jako byli Michael Jackson, Frank Sinatra či Ray Charles, informovala v pondělí agentura AP.
„Ale já nechci proplakat celý svůj život. Chci se taky trochu smát,“ zpíval Owens před šestnácti lety na Hellhole Ratrace. Obloukem se ke své nejslavnější písni kariéry vrací na poslední písni nové desky, Do You Need A Friend. Nejdřív na posluchače pomrkává větou a melodií z písně Roxette It Must Have Been Love, i to však zní v jeho podání jako něco mnohem fatálnějšího, zbaveno jakékoli podbízivosti.
Bere si to nejlepší ze současné taneční klubové scény, zároveň se díkybohu vyhýbá únavnému tematizovaní jejích aktuálních „hitů“: přehnaně urputnému intelektualizování obyčejné pudovosti, falešně moralistických obžalob hédonismu, jakési podivné dnešní mantry o tom, že svůj smutek si máme vytančit na parketu. Vrací elektronickou hudbu do jednodušších časů, kdy o „pouhé zábavě“ ještě nebylo nutné psát akademické eseje, jen aby se naše provinilé potěšení něčím ospravedlnilo.
Lauru Marlingovou sleduji od jejích začátků. Když vydala svůj debut Alas, I Cannot Swim (2008), bylo jí 18 let. Člověk si připadá trochu zvláštně, být u tohoto typu umělkyň tak dlouho nablízku. Jejich texty totiž jsou tak extrémně osobní, že sledovat bedlivě jejich kariéru by se snad dalo nazvat jistým druhem voyeurství. Tři singly z novinky Patterns in Repeat (vychází 25. října) jsou v tom nejlepším slova smyslu naprosto obyčejné, a přitom povznášející, kombinace, ve které Marlingová už léta exceluje. Dnes je jí čtyřiatřicet, písně jako Child of Mine, Patterns a No One’s Gonna Love You Like I Can nepřipouštějí pochyby, že to bude deska o mateřské lásce.
Hudebníci, spisovatelé a další tvůrci se v nové petici ohrazují proti využívání autorských děl bez licence pro trénování umělé inteligence (AI). Jsou mezi nimi například frontman britské kapely The Cure Robert Smith, vůdčí osobnost švédské skupiny ABBA Björn Ulvaeus, norská zpěvačka a skladatelka Aurora nebo Thom Yorke z Radiohead.
Ve čtvrtek večer v Praze vystoupili Nick Cave and The Bad Seeds. O2 arena byla plná lidí všech generací, včetně té mladé, zaslechl jsem po koncertě kluka svěřovat se svojí slečně, při jaké písni se rozbrečel (byla to O Children). Hojně zastoupená mezi nimi byla ta plus minus moje, lidi, kteří toho australského umělce poslouchají už od osmdesátých devadesátých let minulého století a jeho písně jsou důležitá součást zvuku jejich životů; stárli a zpovzdáli sledovali, jak stárne umělec, jemuž si zvykli familiárně říkat Nick, jak je to mezi blízkými lidmi zvykem. Den po koncertu psali na sociální sítě jinak, než jak se člověk obvykle vyjadřuje o hudebních akcích.
Pokaždé, když Petr Hruška vydá básnickou sbírku, jde v kontextu naší poezie o událost, což platí už od raných devadesátých let. Právě jeho lyrika byla synonymem pro tzv. kuchyňskou nebo privátní poezii, v níž se básnický jazyk používal civilně a s despektem ke zbytečné lyrické ornamentalizaci. Autorův rukopis nikdy nenavazoval na metaforicky rozevlátou obraznost, Hruškovy básně svou kondenzovaností a smyslem pro minimalistický detail připomínaly spíš poezii Ezry Pounda nebo Thomase Ernesta Hulmeho. Hruškovu věhlasu ale napomáhají i mimoliterární okolnosti.
Alan Sparhawk (55) tvoří jednu polovinu kapely Low, v devadesátých letech uměl málokdo být tak nenuceně tragický jako oni. Smutek v hudbě je samozřejmě vážná věc, některému budete věřit, jiný nám bude připadat neautentický, na sílu, na povel se nikomu nic dělat nechce, ani být melancholický. Low tuhle disciplínu zvládali, necítili jsme z nich, že si ze smutnění udělali živnost (jako se to časem stalo třeba Tindersticks), naopak, neustále se snažili posouvat ve svém výrazu dopředu. Najdeme opravdu jen málo kapel, které své možná vůbec nejlepší desky nahrají až na sklonku kariéry.
Třikrát za sebou v Praze koncem minulého týdne koncertoval Bob Dylan, uctívaný písničkář, nositel Nobelovy ceny za literaturu a jeden z nejvýznamnějších světových umělců posledních desetiletí. Co třiaosmdesátiletý hudebník v Praze předvedl? Jaká je tvorba jeho pozdního období a co vlastně Dylana jako tvůrce definuje? V Salonu Echa o tom redaktor Ondřej Štindl mluvil s anglistou a editorem českých vydání Dylanových textů Petrem Onuferem, nakladatelem a předním „dylanologem“ Michalem Plzákem a hudebnicí Zuzanou Barincovou.
Když Leonard Cohen v roce 2016 při propagaci desky You Want It Darker (zemřel dva týdny po jejím vydání) prohlásil, že jeho zdravotní stav není nic moc a že je „připraven zemřít“, hned se kolem toho vzedmula vlna fanouškovské hysterie. Neumírej, prosím, ty ne! Naštěstí umělec tehdy přispěchal s uklidňujícím vysvětlením: „Trochu jsem přeháněl. Vždycky jsem měl tendence dramatizovat záležitosti kolem své osoby. Nebojte, rozhodl jsem se, že budu žít navždy.“
Je to udivující. Bob Dylan vystupuje už víc než šedesát let, ještě dneska je ale možné najít lidi, kteří se vypraví na jeho koncert a jsou pak zklamáni a udiveni, že nedostali, co chtěli. Jako kdyby po všech těch rocích nevěděli, že na Dylanovy koncerty se nechodí proto, aby si člověk potvrdil nějakou svou – většinou ne moc podnětnou – představu, porovnal svůj prožitek se seznamem očekávání a dospěl k závěrečné bilanci.
Návštěvníci pátečního koncertu Boba Dylana se mohou v pátek těšit nejen na výjimečného hudebníka, ale i na překvapivá omezení. Na koncertech se nebude smět používat mobil ani jiná nahrávací zařízení a ani elektronické vstupenky a lidé si musí vstupenky vytisknout. "Koncerty jsou výjimečné zákazem používání mobilních telefonů, které mohou nahrávat audio a video. Budou se dávat do speciálních látkových pouzder a majitel ho v průběhu vystoupení nemůže použít," uvedl Ondřej Pojzl z pořádající agentury Live Nation.
Americký country zpěvák Garth Brooks čelí žalobě kvůli údajnému znásilnění. Žena, která se v minulosti starala o jeho účes a make-up, uvedla, že ji v roce 2019 znásilnil v hotelu v Los Angeles. Zpěvák to důrazně odmítá, napsala agentura AP. Žena, která neuvádí své skutečné jméno a žalobu podala pod jménem Jane Roeová, podle svého tvrzení pracovala od roku 1999 pro Brooksovu manželku, zpěvačku Trishu Yearwoodovou. Pro jejího muže začala pracovat v roce 2017.
Posledně jsme si tu listovali edičními plány Arga a Hostu, nyní se podíváme, co nejzajímavějšího do konce roku chystají v nakladatelství Albatros, Paseka, Odeon a Torst. A začneme zostra. Nová kniha Virginie Despentesové se jmenuje Teorie King Konga a jistě mile překvapí české huráfeministky typu Lindy Bartošové. O nezdolné síle žen lze totiž psát i bez patosu, sebelítosti a nicneříkajících výkřiků o smrti patriarchátu. Despentesové letos v českém překladu vyšel poslední díl její trilogie Život Vernona Subutexe, teď přichází s anarchofeministickým manifestem.
„Nesměji se, protože v mém životě není nic k smíchu,“ odpovídá se značnou ironií v hlase hudebník a spisovatel Lias Saoudi fotografce na prosbu, jestli by se nemohl tvářit trochu veseleji. Saoudi není, jak ostatně naznačuje příjmení, původem z Británie. Narodil se alžírskému otci a matce z Yorkshiru, nějakou dobu žil ve Skotsku a v Severním Irsku, nakonec zakotvil v Londýně.
Magistrát hlavního města Prahy začal připravovat dokumenty nutné pro získání stavebního povolení pro novou budovu Vltavské filharmonie u stanice metra C Vltavská. Bez podrobné architektonické studie nemůže město začít stavět. Praha již podala žádost o posouzení vlivu na životní prostředí (EIA), uvedl primátor Bohuslav Svoboda (ODS) a jeho náměstci Petr Hlaváček (STAN) a Jiří Pospíšil (TOP 09) a vedoucí projektového týmu Vltavské filharmonie Martin Krupauer.
Za to, že svou činností rozložili kapelu Pražský výběr a zavinili zákaz jejich veřejného vystupování, dostali bývalí příslušníci Státní bezpečnosti (StB) Jiří Karásek a Václav Sklenář dvouleté podmíněné a peněžité tresty. Muži uzavřeli se státní zástupkyní dohodu o vině a trestu, kterou v pondělí soud schválil.
Chytl se vás s deštivými a šedivými dny splín? Nezoufejte, jsou tu lidé, kteří na tom vždycky budou hůř než vy. Třeba takový Alfred Kubin. Ten člověku při návštěvě Vídně skoro i zkazí chuť na řízek. Výstava odhaluje pohled tohoto rodáka z Litoměřic na vše, co je marné a děsuplné. Tedy na život.
Republikánský prezidentský kandidát Donald Trump přišel s ostrým výrokem vůči megapopulární zpěvačce Taylor Swiftové. „Já nenávidím Taylor Swiftovou!“ napsal Donald Trump na své vlastní sociální síti Truth Social. Exprezident zveřejnil příspěvek několik dní poté, co Taylor Swiftová podpořila ve volbách jeho demokratickou rivalku Kamalu Harrisovou.
Rádio Prostor, první on-air podcastové rádio, posiluje zpravodajství a aktuální proud. Šéfkou aktuálního obsahu se stala Magdalena Korcová, která v Prostoru od srpna zastává pozici šéfredaktorky zpravodajství. V minulosti působila v rádiích Expres FM a Classic Praha, která spadají pod Seznam.cz, a nebo v Českém rozhlase.
Isaak Babel kdysi napsal, že rodina je temná věc. Pokud toto tvrzení převedeme do současné doby, společnost mu dává spíš za pravdu, ale trochu zjednodušeněji a možná i hloupěji. Přívlastek temná v kontextu rodiny nahrazuje něco jako nefunkční, přežitá nebo zastaralá. Být temný přitom v tom výroku neznamená jen nástroj útlaku, traumat a bolesti. Babelův bystrý komentář v sobě jistě obsahuje něco zlověstného, ale zároveň i metaforicky produktivního v tom smyslu, že rodině přisuzuje i jakousi psychoanalytickou archetypální hloubku. Ta se nemusí zrcadlit pouze ve fatalistickém odmítání, ale i v nějaké prapůvodní síle, jíž jsme postiženi/obdarováni úplně všichni. V autorské inscenaci brněnského Divadla 3KK nazvané Franz Kafka žije! – Žranice je rodina vykreslena na pozadí šikany, drbů, patriarchátu a neschopnosti sebelásky.
Pište knihy jenom tehdy, pokud v nich chcete říct věci, s nimiž byste se nikdy nikomu nesvěřili. Tahle maxima formulovaná rumunským filozofem Emilem Cioranem mi poslední dobou z různých – většinou s žurnalistikou nesouvisejících – důvodů leží v hlavě. Je to výzva k odvaze v umění. Ale odvaze k čemu? Cioran viděl svět a život hodně černě, možná tedy jde o odvahu přiznat v tvorbě to nejhorší o sobě – jak nízko je moje dno, jak hnusně to tam vypadá a jak je to přitom fádní a všední. Třeba.
Chytrý pop? To tak! Poučen letním sluchovým terorem od Taylor Swiftové a Charli XCX, přistupoval jsem k momentálním miláčkům britské hudební kritiky se značnou rezervou. Jaké bylo moje překvapení. Magdalena Bay tvoří zpěvačka Mica Tenenbaumová a multiinstrumentalista Matthew Lewin, kteří jsou pracovními i životními partnery a jejichž záběr je skutečně široký, od diska 70. let až po hravou estetikou Y2K (vizuální pojetí „retro technologií“, inspirované lehce bizarními představami o budoucnosti z konce 90. let).
