Když dnes vyjedete z New Yorku na východ města, pořád najdete místa, která jsou skutečná. Místa, kde žijí i chudí lidé a kde pochopíte, co je to síla ulice. V centru a okolí už nic zajímavého nezažijete. Ze čtvrti Lower East Side a přilehlých ulic jako Bowery Street se stalo místo, kde ještě oceníte nájmy v Praze, a z punkového klubu CBGB, než ho ranou z milosti zavřeli, byla dlouhé roky už jen smutná prodejna pro turisty na procházce po městě téměř zcela pohlceném gentrifikací. Pamětníci toho, jak moc rozdílný byl New York v 70. letech, stárnou a postupně umírají. Z přímých aktérů tehdejší hudební scény nezbývá už skoro nikdo, 28. února ve věku pětasedmdesáti let zemřel David Johansen, zpěvák kapely New York Dolls. Bez přehánění se dá říct, že žádná podobná kapela jako oni už nikdy nemůže vzniknout. Nezbude nám tedy nic jiného než si pěkně zavzpomínat a vrátit se, jak nás nabádá Donald Trump, do zlatých časů Ameriky.

Punk. Tak se kdysi říkalo mladým podvodníkům, chuligánům, deprivantům, hejskům, delikventům… jak chcete. Když nějaký takový rozbil výlohu nebo ukradl nějakou blbost v obchodě a začal utíkat, hulákalo se na něj přes ulici „You punk!“. Pro někoho urážka, pro jiné lichotka. Záleželo na tom, jak moc jste věřili, že zrovna vás bude čekat nějaká úžasná budoucnost. Hudební novinář Legs McNeil, jeden z autorů punkové bible Zab mě, prosím (číst spolu s Těžkým nářezem a Apatií k ďáblu od Nicka Kenta), vzpomínal, jak tohle označení vždy slýchával v televizi při sledování kriminálek. „Když fízlové nakonec chytli nějakého odporného vraha, prohlásili: Špinavej pankáči!“ Spisovatel William S. Burroughs patřil nepřekvapivě do druhého tábora, k těm, kteří toto označení brali za poklonu: „Pankáč je prostě mladej kluk, co to má pořádně na háku.“ Mnoho amerických kluků se v té době dostalo k hudbě přes tehdejší boom televize. Ta vysílala třeba show Eda Sullivana, v níž vystupovaly britské kapely jako Beatles a Rolling Stones. Nešlo ani tak o hudbu, kterou hráli, jako spíš o to, co dělala s publikem – a konkrétně s holkami. Pro dospívající, přirozeně velmi stydlivé hochy to bylo jako vidět směrovku, která vám ukazuje cestu z vašeho nudného dospívání kamsi do neznáma, kde je možné naprosto cokoli. Špičaté kovbojské boty, dlouhé vlasy, ležérně rozepnutá sáčka, zfuzzované kytary, nepřítomně znuděné pohledy, kopírovat to šlo poměrně snadno. Všichni pankáči se jako malí chtěli vyrovnat klukům, které viděli v televizi, a jednomu zvlášť. Být takový frajer jako kytarista Rolling Stones Keith Richards, to napadalo všechny od Richarda Hella přes Dee Deeho z Ramones, Johnnyho Thunderse až k Patti Smith. Je to jen další důkaz toho, jakou ikonou Keith Richards je. Skoro celá jedna generace, která na něm vyrostla a která se mu chtěla vyrovnat (a leckomu se to podařilo), je už mrtvá.

Ještě předtím si kluci z amerických zapadákovů zakládají v garážích své první kapely, nevadí jim, že na nic neumí pořádně hrát, spousta z nich se to ani nikdy nenaučí. Jde o tu surovou energii, o to, „zhulákat se a sbalit nějaký holky“. The Seeds, 13^th Floor Elevators, The Sonics, The Standells, ti všichni jsou co do svého přístupu první předchůdci punku, nepočítáme-li mezi ně samozřejmě legendy, jako byl Elvis Presley, Jerry Lee Lewis nebo Gene Vincent, o kterých by se s trochou nadsázky dalo taky mluvit alespoň jako o „dědečcích punku“. Dva, maximálně tři akordy, řev a zbytek už nahradí potřebný přebytek sebevědomí. Tyhle kapely, které jsem tu letmo vyjmenoval, jsou asi ty nejslavnější z vlny garážového rocku (protopunk na scénu teprve přijde s kapelami jako The Stooges a MC5), ale „slavné“ je tu myšleno s velkou rezervou – většinou je objevily až kapely z generace po nich. Zásadní je i kompilace Nuggets (výběr z let 1965–1968) z roku 1972, na jejímž bookletu dost možná poprvé v historii stálo černé na bílém – punk rock. „Něco bylo ve vzduchu. Rok 1973 měl ale pořád blíže ke sto letům předtím než ke třiceti letům potom,“ píše ve své autobiografii Under a Rock Christ Stein, kytarista kapely Blondie. Začátkem 70. let tedy celý New York ještě nevěřícně hledí na kluky, kteří vypadají, jako kdyby Rolling Stones právě prodělali nepovedenou změnu pohlaví, a ještě u toho trochu zdegenerovali. Svůj androgynní a chuligánský vzhled si tehdy vypůjčili z glamrockové Británie (která později zase ukradne punk, takže vyrovnáno), kde jim cestu dláždili David Bowie a Marc Bolan z kapely T-Rex. „Před vystoupením si členové kapely předávají rtěnku Max Factor stejně, jako si dosud v kapelách předávali jointa,“ napsal šokovaný Ed McCormack v roce 1972 v časopise Rolling Stone. Sám David Johansen na začátek 70. let v New Yorku vzpomínal pobaveně: „Nic se tam tehdy nedělo, nebyly žádné skupiny a nebylo moc kam chodit. Když jsme začali, hned jsme byli nejlepší. Ani jsme se nemuseli moc snažit.“ Když se v roce 1973 v americké televizi objeví New York Dolls a zahrají píseň Jet Boy, přestávají existovat hranice a pravidla. Odteď si může každý dělat, co chce. Eponymní debutová deska kapely z roku 1973 zní jako předzvěst New Yorku následujících let. Jde o příklad těch nemnoha kapel, které v jednu chvíli předběhnou dobu a definují budoucnost.

„New York Dolls byli mnohem víc než jen další vizuálně podivná kapela. Chlapci a dívky neurčitého pohlaví, muži s náušnicemi a blýskajícími se natupírovanými vlasy, grimasy a pózy, možná gayové, možná ne – a co je vám do toho?“ napsal novinář Tony Glover v časopisu Rolling Stone. Dnes by kapele bílých heterosexuálů asi neprošlo, aby si z nějaké subkultury rozverně brala tolik jejích poznávacích znaků, New York Dolls ale prostě jen kompenzovali svou image macho rockových hvězd ženským oblečením a make-upem, čímž do své drsné hudby vnesli trochu „vaudevillské“ lehkosti. Intelektuální duch ulice zní jako protimluv, ale přesně o to tehdy šlo. Nemuseli jste chodit do škol, a přesto jste měli načteno – minimálně do té doby, než někteří vyměnili antikvariáty za injekční stříkačky. Například Television, jedna z těch avantgardnějších kapel punkové scény New Yorku, měli tehdy texty typu „Spadl jsem přímo do rukou Milóské Venuše“. Všechno to byla především zábava, občas s povzneseným intelektuálním pomrkáváním, něco (nadhled?), co později tak zoufale chybělo britskému punku. Režisér Abel Ferrara byl kromě Martina Scorseseho (Špinavé ulice, Taxikář) ten, který New York 70. a začátku 80. let ve svých filmech (Strach v New Yorku, Čínská dívka) zachytil nejvěrohodněji: „Rock’n’roll 70. let byl fantastický. Nebyla v něm žádná faleš, byl nabitý pozitivní energií. Já jsem vyrůstal v 60. letech a tehdy byl i ten největší pop úžasný. Nebyly to žádné blbosti, i pop byl tehdy oproti dnešku vlastně celkem hardcore. Jako malý jsem nejvíc poslouchal Arethu Franklin a Otise Reddinga.“ New York Dolls byli svým způsobem vlastně také konzervativní staromilci, velcí nadšenci do 50. let, které stejně tak milovali, jako si z nich utahovali. Elvis, pořady jako Saturday Night Fever, útulné americké dinery, které nikdy nezavírají, první vlna „girl groups“. „You think I’m a whore, but I got a heart of gold,“ zpíval později, v roce 1987, David Johansen pod pseudonymem Buster Poindexter – je to i celkem trefný popis té zvláštní kombinace touhy šokovat a hmatatelné vřelosti, něhy a zranitelnosti. Hudba New York Dolls vždy zněla, jako by se měla každou chvíli rozpadnout. Hrát takhle ale vyžaduje hodně umění. „Jejich zvuk byl drsný, hra syrová, hlas divoce teatrální a bezprostřední. A energie byla newyorská, stoprocentně čistá a neotřelá, přímo z ulic,“ napsal po smrti Johansena Scorsese, který před pár lety o Johansenovi natočil i celkem dobrý (a opravdu hodně sentimentální) dokument Personality Crisis: One Night Only.

To, že punk vznikl v roce 1977, je samozřejmě pouze opakovaný špatný vtip. V tu dobu totiž punk už pomalu končil, resp. začínal někde jinde. Oproti New Yorku měl Londýn jednu výhodu, a sice že jeho scéna byla více dělnická, v jeho barech se v té době scházel každý s každým. New York byl přece jenom více elitářský a uzavřený. Ale to už je jiný příběh. Tenhle trval jen chvíli, pár let, ale během té doby zvládli newyorští pankáči dát všem outsiderům víru. Nešlo o to, že si teď každý trotl může něco zařvat a něco rozflákat, ale že i s minimem prostředků a muzikantských schopností jde stvořit dílo, které zní stejně čerstvě i dnes. Debuty kapel New York Dolls a Ramones zvukově nijak nezestárly, pořád vás nabijí svou zjevnou láskou k hudbě, tou bezprostřední a vášnivou energií. Dalším generacím dospívajících dokázaly, že to opravdu jde – vytvořit z ničeho něco krásného, navíc v chudobě (a bez státem garantovaného statusu umělce!). A co na tom, že takhle silné věci v životě nikdy moc dlouho nevydrží, co na tom, že tenhle New York už dávno neexistuje, když na to po více jak padesáti letech pořád dojatě vzpomínají i ti, kteří tu dobu ani nezažili.