Včera uplynulo dvacet let od úmrtí hudebnice Zuzany Navarové. Sedím na Malé Straně v Lužickém semináři, všude kolem adventní atmosféra, ostatně za okny zrovna procházejí na štaflích vysocí bílí andělé, usmívají se na kolemjdoucí turisty, ti jim úsměvy opětují, prostorem se šíří dobrá, klidná, sváteční nálada – a je v tom okamžiku cosi klidného a neuchopitelného, přesně jako v písních Zuzany Navarové. Jako by si tu chvíli objednala, jako by čekala, až zasednu k počítači, abych se vypsal ze vzpomínky, kterou na ni mám…

Přesto si mě pánové občas všimli. Peruánský perkusista Camillo Caller na mě dotíral, proč se ho nezeptám, jakým jazykem zpívá závěrečnou píseň alba, která se sice jmenuje česky Vrabčák, čaroděj, ale rozhodně nemá český text. Informoval jsem ho, že mě to nezajímá, protože jazyk je nejen nositel myšlenek a příběhů, ale také magický zvuk, a že když píseň nese v názvu slovo čaroděj, tím spíš mám spoléhat na kouzla a nechtít znát jejich pozadí, abych pak byl zklamán z toho, že svět je příliš banální. Byl mým přístupem rozhořčen a neustále se snažil mi vysvětlit, že se na jazyk mám doptat, protože je to slušnost. Jenže já chtěl více hovořit s charismatickým kytaristou Františkem Rabou, kterého jsem přesvědčoval, že jsem vynikající písňový textař a že bych rád Zuzaně své výtvory předložil, aby je zhodnotila. Anebo že by nebylo na škodu, aby je kapela rovnou nahrála. (Někdy se až divím, co jsem to kdysi byl za člověka.)

Raba si mě prohlížel přívětivě a nechal mě se zesměšňovat samotného, aniž by mě potřeboval ponižovat ještě svými poznámkami. Jednou jsem se odvážil zeptat, kde je Zuzana. Potáhl z cigarety a věcně pravil, že se k nám nepřidá, protože má ještě nějaké povinnosti. Co se dá dělat, pomyslel jsem si, a odmlčel se, takže se do mě znovu pustil pan Caller. Tak uplynul nějaký čas, načež Zuzana Navarová nečekaně prošla kolem, pozdravila se s námi a rozloučila se se svými spoluhráči. Vypadala unaveně, ale byla vlídná. Byl jsem oněmi chvílemi natolik zkoprnělý, že jsem nestačil ani pořádně na její pozdrav zareagovat. Tehdy jsem si to vyčítal, dneska ale vím, že to bylo dobře. Jednak by pánové proti mně zakročili, jednak bych se ztrapnil před někým, na kom mi opravdu záleželo, i když jemu (tedy jí) to mohlo být jedno.

Zuzana Navarová je pro mě dodnes životní opora. Právě album Jako Šántidéví poslouchám dokola už léta, obdivuji na něm jeho hudební pestrost (cit pro nápadité aranže měla Navarová vždycky, už do spolupráce s Vítem Sázavským a Zdeňkem Vřešťálem v Nerezu), suverénní výraz pěvecký i nápaditost textařskou. Navíc je v něm jakýsi životní nadhled, zkušenost, jenom tušené, nepřenositelné, ale teď, kdy jsem ve věku, kdy se Zuzana Navarová blížila k velkému ohni, pro mě ještě pochopitelnější než tehdy. Pamatuji si, jak nelibě jsem nesl, že dobová kritika album porovnávala s předešlými úspěchy jako Barvy všecky nebo Zelené album, a vyčítala Šántidéví, že v něm autorka nehledá nové cesty. Byla to absurdní výtka. A myslím, že to, jak moc nesmyslná byla, pochopili všichni v prosinci 2004, když autorka, která dle svých slov především nikomu nechtěla překážet, zemřela. Najednou byly všechny ty obraty a metafory srozumitelnější, najednou celé rozpoložení poslední desky bylo zřejmé.

Nevím, jestli má autor sloupku napsat něco takového, co teď napíšu, ale nešť: po Zuzaně Navarové se mi stýská. Ne jako po člověku, vždyť jsem ji neznal, jenom zahlédl. Ale jako po autorce, protože u ní bylo jasné, že by těch uplynulých dvacet let měla pořád co předat nám všem, že by to bylo osobité, poctivé a hluboké.