Na hudebním webu MusicRadar nedávno vyšel článek s šokující statistikou. Dnes vychází víc hudby za jediný den, než vyšlo za celý rok 1989. Způsoby, jak vytvářet hudbu, jsou dnes skutečně snazší než kdykoli v historii. Domácí studio si už zvládne vytvořit úplně každý, v podstatě vám stačí jen mikrofon, zbytek poskytne internet, kde najdete nespočet programů, na kterých můžete nahrát desku, aniž opustíte svůj obývák. Dříve se takovému tvoření říkalo „lo-fi“ či třeba „bedroom pop“, šlo o žánry, které si dělaly přednost ze svých nedostatků, taková hudba nezněla profesionálně jako ze studia, byla ale často autentičtější, v současné době však už dokážete na koleně poměrně úspěšně imitovat i zvuk z drahých studií. Nepotřebujete dokonce ani vydavatelství či agenta. Také distribuovat a vydávat své skladby je snazší než kdy dřív. Zpráva navíc předpokládá, že tato expanze bude do budoucna ještě výraznější.

Na jednu stranu je nahrání desky opravdu nejjednodušší, jaké kdy bylo, ale to, že svou hudbu dostanete k lidem, neznamená, že z ní budete mít jakékoli peníze. Právě streamovací platforma Spotify totiž převážně menší umělce nejen nepodporuje, ale dokonce spíš zabíjí. Pokud totiž dosáhnete jen nižších jednotek přehrání (pár tisíc poslechů), žádné peníze od nich neuvidíte. Spotify je dnes koncipována tak, že největší sumy vyplácí pouze těm nejhranějším umělcům, takže tu sice máme obrovské množství nové hudby, tu ale nemáte skoro možnost slyšet.

Souvisí to i s klesající váhou hudební žurnalistiky. Během uplynulých týdnů přispěchal snad každý hudební časopis a server se svým výběrem nejlepších desek letošního roku. Až na čestné výjimky, jako je alternativní web The Quietus (schválně si ten žebříček vyhledejte, pokud budete znát víc než pět tvůrců z jejich top 50, gratuluji – mě samotného dokonce napadlo, jestli ta jména umělců nejsou smyšlená!), jsou ty žebříčky vesměs podobné a jména se v nich opakují víc, než bylo v předchozích letech běžné. Je tu tedy nejvíc nové hudby v historii, ale všichni posloucháme to samé? A co můžeme udělat my, posluchači, pro to, abychom se dostali k nové zajímavé hudbě a zároveň ty umělce, které máme rádi, i finančně podpořili? Jako první se nabízí rada, ze které asi nebudete příliš nadšení. Zrušte si ještě dnes své předplatné Spotify.

„Streamovací společnosti následovaly příkladu, který stanovila Wall Street. Opakované příjmy jsou velmi sexy. Všichni na tom chtějí vydělat. Lidé také často zapomínají, že mají předplatné, a pak je to pro tyto společnosti něco jako peníze zdarma, když se automaticky obnovují,“ myslí si Steve Heithecker z Pyramind Institute. V nedávné zprávě o stavu ekonomiky hudebních tvůrců, kterou vypracovala obchodní analytická společnost MiDiA, se uvádí, že celkový počet hudebních tvůrců se pohybuje kolem 75,9 milionu, což je o 12 % víc než v předchozím roce. Do roku 2030 by se však tento počet měl zvýšit na 198,2 milionu. Důvodem tohoto růstu je částečně zvýšení počtu tzv. spotřebitelů-tvůrců. „Consumer-creators už transformovali fotografii (Instagram) a videoklipy (TikTok), hudba bude další na řadě,“ předpovídá analytik.

Tudíž ze Spotify se v budoucnosti možná stane něco, kde si sice poslechnete všechny své oblíbené desky třeba Boba Dylana (byť v řádně zkomprimované kvalitě, kterou nezachrání, ani pokud máte kvalitní sluchátka), ale předtím budete muset zavřít sedm oken, kde na vás vyskočí právě pět vteřin písně nějakého právě trendy umělce. Ten pravděpodobně bude vytvářet jakýsi generický pop, protože s ničím skutečně zajímavým by se na hlavní stranu Spotify nedostal. Hudbu tedy budou dělat všichni. A to je ta potíž. Tzv. demokratizace fotografie nám totiž ukázala, že tohle je to nejhorší, co se může stát – když si každý začne myslet, že je umělec.

Tenhle syndrom můžeme nazvat třeba „jsem hlavní postavou každého příběhu“. Je to dnes bohužel vidět už i na koncertech, ze kterých se často stává spíš místo, kde si vytváříte „vzpomínky“ na sociální sítě bez toho, abyste na nich skutečně v přítomném okamžiku byli. Takže stejně jako byste si měli odhlásit Spotify, tak uděláte jen dobře, pokud své mobily necháte během jakéhokoli koncertu pěkně odpočívat v kapse. Nedávno jsem na jednom koncertě viděl skupinku lidí, kteří si během části jedné písně nenatáčeli už ani interpreta, ale sami sebe, kterak ten refrén zpívají sami. Lidé na pódiu jsou vlastně zbyteční, možná si dovolují až příliš. V čem jsou o tolik lepší než my? To my bychom tam měli stát!

Kdyby hudba nebyla pro každého

Hudba ale není pro každého. „Ano, souvisí to právě i s tím, kolik kolem sebe dneska slyšíme hudby. Je všude, nejde tomu uniknout. Ale hudba je přece něco speciálního. Jde o rituál, ne o přehlušení ticha během dne. Vzpomeň si, když jsi jako malý poprvé viděl nějakou reklamu nebo seriál a slyšel jsi tam nějakou úžasnou píseň, která s tebou pak zůstala celé dětství. To už se dneska nestane tak snadno. Zvykli jsme si na to, mít všechno a hned. Akorát jsme přitom ztratili radost z objevování a celá ta krásná neuchopitelná mytologie písní pomalu vymírá. Mýtus totiž nemůže koexistovat vedle banálností všedního dne. Ale většina lidí, co ,poslouchá‘ hudbu, chce mít všechno jasné a tajemství ji akorát rozčilují. Lidé chtějí všemu rozumět; a čím hloupější jsou, tím víc požadují mít ve věcech jasno. Jo, bylo by mnohem lepší, kdyby hudba nebyla pro každého. Stejně jako každý nemá rád sex nebo třeba nejí ryby!“ dodává Ian Svenonius z kapely The Make-Up. Jejich skvělá deska In Mass Mind z roku 1998 má na Spotify „nižší jednotky přehrání“.

To, že dnes dělá hudbu i umělá inteligence, je mnohem menší problém, než by se mohlo zdát. Smutné je, když tak zní hudba, kterou dělá člověk, a vy to poznáte. Tedy zdánlivě je všechno, jak má být, profesionální zvuk, refrén přijde do minuty a jeho hlavní část nepřesáhne osm vteřin (aby se mohl co nejsnáz sdílet na TikToku), ale něco nesedí, něco chybí… Možná vášeň? AI tedy umělcům moc problémů nenadělá, vytváří dnes spíš zaměnitelné playlisty typu „zvuku osmnácti druhů deště k usnutí“ či různý soft jazz, dřív se tomu říkalo „výtahová hudba“. Mnohem větší oříšek je to, jak si z té záplavy hudby vybrat něco nového, co jsme ještě neslyšeli a co by nás mohlo zajímat. Byť aplikace typu Spotify sbírají vaše data o posleších, jejich doporučení fungují spíš na bázi „co poslouchá hodně lidí, kteří poslouchají tu samou kapelu co vy“, než že by dokázaly jít skutečně do hloubky a přijít s něčím nedejbože alternativnějším. Taková úloha dřív připadala hudebním kritikům, ale ti jsou v dnešní době překvapeni, když si mohou napsat o něčem, co skutečně rádi poslouchají. A nemusejí psát o tom, co podle všelijakých průzkumů „zajímá“ jejich čtenáře. To, že jsem v uplynulých měsících mohl na těchto stránkách psát o deskách Teha Tearda a Blixy Bargelda, Alana Sparhawka, Johna Calea, Cassandry Jenkinsové, Christophera Owense nebo třeba Cindy Lee (deska roku 2024 podle webu Pitchfork), je vlastně v dnešním mediálním světě zázrak.

Hudební žurnalistika se potýká s problémy, rádia se potýkají s problémy a důvěryhodné zdroje pro kurátorství a objevování hudby jsou potřeba víc než kdy jindy. Jako jedna z možností se uvádí, že by snad Spotify mohla mít sekci recenzí posluchačů, kde by hodnotili hudbu, podobně jako se třeba hodnotí filmy na databázi ČSFD nebo literatura na Databázi knih. Prostě místo, kam by lidé mohli psát své názory a porovnávat svá doporučení. Pro spoustu posluchačů, kteří stále mají zájem o nové věci a nevystačí si už jen s posloucháním svých oblíbených starých desek pořád dokola, by to snad mohlo být užitečné. Množství hudby, o které se v každodenních diskusích třeba na fóru Reddit mluví, je ohromující a vy často opravdu nevíte, kde začít. Já letos aspoň věděl, s čím skončit. Pořídil jsem si místo Spotify streamovací službu Tidal (na výběr je ještě Bandcamp či Apple Music), sice ani ona neplatí umělcům nějaké zázračné částky, ale o něco málo lepší to prý je.

Je ale pravděpodobné, že Tidal do pár let zkrachuje (to, že nabízí o něco lepší zvuk, většinu lidí moc nezajímá), než že bude nějakou zářnou alternativou do budoucna. Spotify hudbu zdárně monetizovala a nikomu se z ní přese všechno nevyplatí odcházet, na to má až moc velký dosah a všichni si na ni už zvykli. Lepší dostat aspoň něco než vůbec nic, říkají si i mladí umělci, rebelovat proti tomu už nikoho ani nenapadne. Dnešní dospívající generace už asi nerozumí pojmu „sell out“, jenž v 90. letech označoval zaprodance, který v honbě za uznáním a penězi rezignoval na skutečnou uměleckou tvorbu. Možná by se dnes vysmála spíš tomu „skutečnému umění“.