Dřevo u řeky

Výtvarník a spisovatel Martin Patřičný napsal řadu knih: Pracujeme se dřevem, Dřevo krásných stromů, Kus dřeva ze stromu, Všecky krásy dřeva, Velká kniha o dřevě či Tajemství dřeva. Hádejte třikrát, o čem je jeho nová výstava, kterou si nadělil ke svým nedávným sedmdesátinám.

Martin Patřičný: Patřičný je dřevo, Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou, do 28. 2. 2025

Jan z Arku

Málokterá skladba zanechala v historii České filharmonie takovou stopu jako Honeggerovo oratorium Jana z Arku na hranici. V roce 1970 ji tehdejší dramaturg Ivan Medek zařadil na program jako uctění památky Jana Palacha. Nyní toto dílo připravil umělecký šéf Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek.

Česká filharmonie: Arthur Honegger, Rudolfinum: Dvořákova síň, Praha, 13., 14. a 15. 2. 2025

Tati v Aeru

Říká-li vám něco termín parametrická narace, s kterým pracuje filmový teoretik David Bordwell, asi jste už Tatiho Playtime viděli. Stručně řečeno, jde o způsob filmového vyprávění, který sice jistý příběh nese, ve filmu o něj však téměř nejde. Minimum dialogů, nejasné motivace postav, to zní jako film, u kterého by šlo trpět, že. Tati není pro každého, ctitele grandiózních vítězství formy nad obsahem ale nemůže zklamat. Jeho eskapády na pomezí halucinace a abstrakce jsou dnes mnohými považovány za nejvýznamnější vizuální inovaci v evropském filmu 60. let.

Playtime, r. Jacques Tati, kino Aero, Praha, 10. 2. od 20.30

Šaman Bondy

O Bondym se ví, že si s StB spíše pohrával, o všech „randíčkách“ své přátele ihned zpravil, proč tedy najednou takhle obří studie? Asi zde bude probíhat jakási demytizace. Ještě než se do téhle bichle pustíme, můžeme si k tématu znovu přečíst povídku Ivana Magora Jirouse Zasadil jsem vám osiku, pane doktore. Právě Jirous o Bondym často říkával, že byl „chorobně zbabělej“, ale že plusy jeho života vysoce převyšují jeho minusy. Já jsem dokonce kdysi jednoho svého kocoura pojmenoval Egon, říkal jsem si, že to bude ideální jméno pro tvora, který určitě bude trochu svině, ale stejně ho budeme mít rádi.

Petr Blažek, Miroslav Vodrážka: Egon Bondy a Státní bezpečnost, Muzeum paměti XX. století, 880 str.

Nadšená turistka FKA twigs

Devadesátkový fenomén rave parties, který už několik let zažívá renesanci, je něco, co novou desku britské hudebnice FKA twigs prý výrazně ovlivnilo. Jde o akce, které se často konají v opuštěných průmyslových objektech, informace o souřadnicích takového místa dostanete jen pár hodin před začátkem, u vstupu se vás pro jistotu ještě zeptají, na co přesně že dnes jdete, pokud nevíte, máte smůlu. Telefony odevzdáte do plastových obalů, na sociálních sítích se svou protančenou nocí tedy chlubit nebudete. Během natáčení filmu Vrána (nedívejte se na to) si FKA twigs párkrát zašla do pražského klubu Fuchs2 a Ankali (dnes už právě bohužel plného turistů) a vzpomíná na to dodnes. „Nikdo nemá vytažené telefony, všichni tančí. Když se v noci stane něco úžasného, nenatočíte to. Je to jen pro lidi, kteří to tam opravdu prožívají,“ prozradila. „Je to něco úplně nového, nedotknutého, jiného, syrového. Není to vyumělkované, sebeuvědomělé. Všichni, kteří chodili ven na tyhle techno raves, vypadali tak cool, aniž by se snažili,“ nepřestává se umělkyně dojímat. V Praze prý na techno večírcích trvajících celý víkend necítila žádnou maskulinní energii, naopak se s ostatními jako jedno tělo protancovala k „uzdravení svých traumat“. No, já měl tedy vždycky jen příšernou dvoudenní kocovinu. Ještě více matoucí ale je, proč deska Eusexua nakonec zní jako pocta Ray of Light (1998), poslední dobré desky Madonny. Nezbývá než se 8. března přesvědčit naživo. Mobil vám snad nikdo neschová.

FKA twigs: Eusexua, Atlantic Records, vyšlo 24. 1. 2025, 43 min., 8. 3. 2025 vystoupí v pražském Foru Karlín