Vládní krize posledních týdnů přinesla několik bizarních momentů i rekvizit známých z minula: uniklé nahrávky, zatloukání a agresivní výpady potrefených hus proti nezávislým médiím. V minulosti se české politické skandály dočkaly uměleckého zpracování. Přesto se zdá, že mimo případů, které si svou obskurností o zpracování vyloženě říkají, není reflexe aktuálního domácího veřejného dění mezi českými filmaři a divadelníky příliš v kurzu.
„Dny smutku a mraky odlétnou / vysoko k hvězdám, Mléčné dráze / On, vítěz, vztyčen nad Letnou, / na věky bude pomáhati Praze.“ Vítězslavu Nezvalovi proroctví nevyšlo, za pár let po vztyčení se monumentální Stalin zase boural.
Od premiéry prvního filmu o Vetřelci uplynulo přes čtyřicet let, čerstvě premiérovaný snímek Vetřelec: Covenant je šestý v té řadě (pokud bychom to brali podle chronologie vyprávěného příběhu, je to „dvojka“). A je to tedy zvláštní kousek. Zdráhal bych se ho prohlásit za dobrý film, ale jistým způsobem je výrazný.
Městský dům kultury v Sokolově vypověděl smlouvu o zapůjčení sálu pro promítání filmu o Andreji Babišovi. Důvodem je havarijní stav promítárny, řekl ředitel Městský dům kultury Ladislav Sedláček. Organizátoři putovní akce, kde prezentují knihu Žlutý baron a film Selský rozum, ale na původní smlouvě trvají a obrátí se na právníky. Film se už nemohl promítat v Přerově, v obou městech je v koaliční vládě Babišovo hnutí ANO.
Nejvyšší ocenění, Zlatou palmu, získalo dnes na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes koprodukční drama The Square švédského režiséra a scénáristy Rubena Östlunda. Film vypráví o kurátorovi muzea, který chystá výstavu o toleranci a solidaritě, jejíž dopady mají nedozírné následky.
Není už pravda, že na sever od hranic se pro Čecha nachází terra incognita, nepochopitelná a divná zem polská, zem šišlavých spřežek, bigotních katolíků, úskočných handlířů a směšných romantiků. Klišé nejsou nikdy úplně k zahození, ale vystačit se s nimi nedá.
Možná nejangličtější filmová scéna posledních let je v šest let starém filmu Jeden musí z kola ven (paradoxně ho režíroval Švéd Tomas Alfredson). Přinejmenším to je nejvýraznější ukázka velice anglického understatementu. Dva postarší muži v pršipláštích spolu mlčky vycházejí z nevlídné úřední budovy. Na chodníku se krátce zastaví, jeden na druhého pohlédne. Není to žádný velevýznamný, zadržovanými slzami prosycený pohled, kouknou jeden na druhého prostě, trochu smutně, možná rezignovaně, pak se otočí a jdou každý po svém.
Je jaro 1945, válka skončila, představte si, že se vám chce do kina.
Zatímco jiná kina zařadila film Selský rozum, který řeší podnikání ministra financí Andreje Babiše v zemědělství, diváci v Přerově ho ve svém kině neuvidí. Podle vedoucí jediného tamního kina nesouhlasil s promítáním jeho zřizovatel, kterým je město. To vede v koalici Babišovo hnutí ANO, jež vyhrálo minulé volby.
Ve věku 77 let zemřel americký herec Michael Parks, známý z kultovního seriálu Twin Peaks či filmů Quentina Tarantina. Podle agentury AP o tom ve středu informovala jeho agentka. Příčinu úmrtí nezveřejnila.
Konspirační myšlení je dnes velké téma – politologové a mediální analytici se zabývají jeho vzestupem, způsoby, jímž třeba může ovlivnit volby nebo jak jeho „mainstreamizace“ ovlivňuje obsah sdělovacích prostředků. Pro lidi, kteří mu propadli, jsou konspirační teorie předmětem horečného sdílení, výměny „poznatků“. Jeho kritikům jejich výlevy mohou přinášet neutuchající proud legrace. Jenomže konspirační myšlení je vážná věc, nejenom kvůli svým celospolečenským dopadům.
Oscarový režisér Oliver Stone natočil čtyřdílný dokument o ruském prezidentu Vladimiru Putinovu. Stone dostal k prezidentovi exkluzivní přístup a v průběhu dvou let s ním vedl přes tucet rozhovorů. Dokumentární sérii odvysílá v červnu stanice Showtime, píše Independent.
Během roku se zúčastní několika filmových festivalů, letos zavítal jako porotce Finále Plzeň i úplně poprvé do Česka. Britský novinář Christopher Goodwin v rozhovoru pro Echo24 uvedl, že podle něj žijeme v době, která je pro filmovou tvorbu velice příznivá. Současně ale varoval, že jsme svědky zásadních změn, za které může Netflix, online poskytovatel filmů a seriálů.
Romantické plavby na liduprázdné Kampě, tramvaje na Václavském náměstí, plné výlohy a dokonce vejce s kaviárem za 1,80 Kčs nebo hromady pomerančů. Olga Schoberová v retro šatech čichající ke květům magnólie nebo popíjející v restauraci pavilonu Expo 58. Prahu v letech 1967/68 připomněla ve zveřejněném videu facebooková stránka Stopy starých časů. Některé záběry přináší fotogalerie.
Horor má k legraci často blíž, než by se na první pohled mohlo zdát, ty nejhrůznější filmové obrazy často hraničí s groteskou (viz např. počínání postavy Jacka Nicholsona v Kubrickově Shining). Taky je to žánr, který může jednoduše a třeba i satiricky ilustrovat dobová témata, být jednoduchým vyjádřením hlubšího tématu.
Polský režisér Andrzej Wajda loni zemřel ve věku devadesáti let. Až do konce života pracoval, jeho poslední film Mžitky, měl mezinárodní premiéru měsíc před jeho smrtí. A prizmatem autorova konce ten film je nutně vnímaný, nejenom publikem. I režisér ho pravděpodobně točil s tím, že Mžitky budou jeho poslední dílo.
Vzestup populistických hnutí na současném Západě často bývá popisován jako nutná korekce výstřelků intelektuální levice, která v mnoha prostředích získala značný faktický vliv, „globalistických“ ekonomických elit. Promlouvá v nich prý tradiční selský rozum, na scénu se pod jejich praporem vrací elementární soudnost, novodobými sociálními inženýry vykořeňovaná tradice a tak dále.
30. ročník filmového festivalu Finále Plzeň zahájí předpremiéra prvního dílu trilogie Jana Hřebejka Zahradnictví: Rodinný přítel. O cenách pro nejlepší filmy pak budou poprvé rozhodovat nezávislé poroty složené výhradně ze zahraničních odborníků. Předsedkyní poroty, která bude z 12 filmů vybírat ten, kterého ocení Zlatý ledňáčkem pro nejlepší celovečerní snímek, bude Labina Mitevska, známá díky roli Vesny ze Samotářů.
Místo filmového obrazu jen černé plátno, ve zvukové stopě se toho ale děje hodně, dva lidé, muž a žena, on znásilňuje ji, rány a výkřiky, čím dál zoufalejší. Kroky a ticho. Plátno se rozsvítí, obraz dokonalého interiéru v dokonalém sídle, obývák vily na kraji Paříže s francouzským oknem do zahrady.
Finský režisér Juho Kuosmanen je nadějný tvůrce, který sbírá úspěchy se svým celovečerním debutem Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Černobílé boxerské drama, které vyhrálo jednu z hlavních cen na festivalu v Cannes, je ale podle jeho režiséra spíš filmem o lásce a hledání štěstí. Hlavní hrdina se totiž během přípravy na nejdůležitější zápas své kariéry zamiluje. „Ti, kteří se těší na boxerské drama, budou zklamaní. Olli byl totiž boxerem, který odmítal knokautovat svého protivníka,“ varuje Juho Kuosmanen v rozhovoru pro deník Echo24.
Před tím, než Donald Trump vyrukoval se svým exekutivním příkazem zakazujícím občanům sedmi muslimských zemí vstup do USA, byla jedním ze dvou nejčastěji zmiňovaných kandidátů na Oscara pro neanglicky mluvený film komedie německé režisérky Maren Adeové jménem Toni Erdmann. Pak se ale stalo to, co se stát muselo, a akademie udělila sošku íránskému filmu Klient.
Biermannův film, potažmo film režiséra Julia Ševčíka a scenáristů Petra Kolečka, Alexe Koenigsmarka a znovu Julia Ševčíka, nemůžeme podezírat z žádného názoru. Ostatně takový risk si dovolí málokterý film, jenž primárně usiluje být všeobecně přijatelným hitem. Což znamená, že zpravidla skončí u bulvárního pohledu na věc.
Začala druhá řada seriálu Ohnivý kuře. Zdánlivě je to zpráva, jež možná se míjí s cílovou skupinou Echa – neboť předpokládá se, že naši čtenáři „nekonečné“ seriály tuzemských televizí nesledují. To je zbytečná pýcha. Znemožňuje vidět, v čem i takové vyprávění může být originální, provokovat k úvahám, dokonce se střetávat s výroční zprávou amerického ministerstva zahraničí o stavu lidských práv ve světě.
Filmovým Oscarům se loni vytýkal nedostatek diverzity (letos už také byly podstatně „barevnější“). V něčem ten loňský skandál byl přepjatý. Pokud vůbec člověk přijme představu, že skladba oceněných by rasově či etnicky měla procentuálně odpovídat tomu, jak vypadá americká společnost, nejsou tou neadekvátně zastoupenou skupinou černí Američané, nýbrž Hispánci a také Američané asijského původu.
Předávání filmových cen Český lev chce na tuzemském ceremoniálním poli držet prim. Pořád ale se nedaří dopracovat se k ideálnímu bodu, vždyť jen letošní ročník přinesl několikerý údiv. Především nad tím, co se to stalo, že snímek Masaryk byl oceněn dvanáctkrát, třebaže ho ještě málokdo viděl, a jak je možné, že tak slavnostní událost, týkající se právě českých filmů, moderovala Slovenka.
Byla odvysílána poslední epizoda seriálu Svět pod hlavou. Ohlas měl nesporný: jednak svou sevřeností a filmovou výpravou se vymykal převládající soudobé televizní produkci, jednak diváky přitažlivě konfrontoval s nedávnou zdejší minulostí. Snažil se totiž evokovat jednoznačně podobu československého roku 1982, do nějž se hlavní hrdina – policista Filip Marvan – ze současnosti propadl po srážce automobilem.
Včerejší filmový večer – vydávali se Čeští lvi – pokračoval na programu ČT filmem Kolja, který to v české polistopadové kinematografii dotáhl pravděpodobně nejdál.
Životopisné drama Masaryk režiséra Julia Ševčíka ovládlo sobotní udílení Českých lvů v pražském Rudolfinu. Tvůrci filmu obdrželi ocenění ve 12 kategoriích. Snímek tak překonal dosavadní rekord, který držel Hořící keř s 11 soškami. Masaryk se stal nejlepším filmem roku. Porota ocenila i režii, herecké výkony Karla Rodena a Oldřicha Kaisera, scénář a tvůrce z dalších sedmi kategorií.
Rodák z Texasu, který byl jako osmiletý v davu lidí přihlížejících během atentátem ukončené cesty prezidenta Johna F.Kennedyho po Dallasu, se na filmovém plátně začal objevovat pravidelně v 80. letech většinou v akčních filmech či komediích. Jednou z jeho prvních rolí v kasovně úspěšném dílu byla v Cameronově Terminátorovi, kde si zahrál pouličního rebela. Účinkoval i v dalších filmech tohoto režiséra – Vetřelci, Titanic či Pravdivé lži.
