Kinematografie našich sousedů ráda řeší historii

Jak Polsko miluje hrdiny. Nejen filmové

Kinematografie našich sousedů ráda řeší historii
Jak Polsko miluje hrdiny. Nejen filmové

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Oscar! Oscar! Oscar! Oscar! Volal celý sál, když skončila projekce filmu Nejlepší. Asi tisícihlavé publikum stálo a volalo, herci a režisér se na pódiu objímali a nemělo to konce. Stržen byl i jeden divák, který sice nevolal, ale kdyby, měl by jeho „Oscar“ asi mírně jiný přízvuk. Jinak se ovšem cítil s nadšením srozuměn. Odehrálo se to na scéně Hudebního divadla v Gdyni, polském přístavním městě. Příčinou skandování byl dojem z polského filmu. Teatr Muzyczny se svým hlavním sálem, který trochu připomíná sjezdový sál v pražském Kongresovém centru (Paláci kultury), je největší scéna, kde se odbývají projekce hlavní soutěže 42. Festivalu polských hraných filmů.

Gdyňský festival je každoroční přehlídka polské kinematografie. Gdyně je koncipována velkoryse, rozmáchle, světově, byť tedy jenom pro polský film, ale i tady si člověk uvědomí, že je to velká země. Filmy, které tady vyhrají, mají zajištěnu celonárodní pozornost.

Ve Vincentových obrazech

Čest festival zahájit byla svěřena esteticky nejpozoruhodnějšímu filmu přehlídky, dílu Twój Vincent (S láskou Vincent) režisérky Doroty Kobiely a britského producenta Hugha Welchmana. Člověk už předpokládá, že high-tech animace je schopna nejrůznějších zázraků, ale tohle překoná všechnu představivost. Ve filmu se rozpohybují olejomalby Vincenta van Gogha a děj se doslova přenese do jeho obrazů. Van Gogh v poslední, manické části života maloval úpěnlivě bezprostřední svět, který ho obklopoval: místnosti, komnaty, ulice, mosty a samozřejmě portrétoval své přátele a známé, většinou ve více verzích. Vytvářel jakýsi malířský deník svých posledních měsíců, deník, jejž tvůrci filmu rozpohybovali jako v klasickém kresleném filmu, který jako by „namaloval“ van Gogh. Je to zvláště v prvních minutách opravdu magický zážitek. Všechny ty slavné a úžasné obrazy (van Gogh jich namaloval na osm set, prodal, jak známo, jediný) se propojí v jeden celek a složí dohromady příběh jeho života. Ten vypráví syn známého vousatého pošťáka z Arles Josepha Roulina jménem Armand, jenž se snaží přijít na tajemství jeho smrti a na to, co jí předcházelo. Jede do Auvers, navštěvuje Vincentovy přátele a známé, ženy z podniků, kam chodil, vede dlouhý rozhovor s doktorem Gachetem, který Vincenta ošetřoval – a on ho portrétoval. Dokumentárně pečlivý ráz vyprávění je provázen strhujícím sledem obrazů, které, jak jsem se dočetl, byly „vangoghovskou“ metodou vytvořeny více než stovkou mezinárodních výtvarníků: na jednu sekundu filmu bylo nutné namalovat dvanáct „obrazů“, dohromady jich je šedesát tisíc. Výsledkem je velkolepý, dojemný a nekonvenční umělecký film. V lednu by se měl objevit i v českých artových kinech.

Svatí a prokletí

Polský film je mnohem víc než v „pokojnějších“ zemích předmětem „války“ o interpretaci traumatických dějů a událostí a jakéhosi pokusu narovnat tragické děje aspoň na plátně. Prakticky každý rok vznikne několik filmů, které se pokoušejí zobrazit to, co si Poláci mezi sebou úplně nevyříkali nebo co Poláky historicky traumatizuje a drtí. Klasickým filmem národního dluhu byla Wajdova Katyň, na niž navázala loňská Wołyń (Volyň) režiséra Wojtka Smarzowského, zobrazující s bezprecedentní názorností především hrůzy genocidního řádění ukrajinských nacionalistů v letech 1941–43. Jeden z nejlepších životopisných filmů posledních let, Generál Nil (2009), zobrazoval heroickou postavu Augusta E. Fieldorfa (1895–1953), jednoho z velitelů Zemské armády (Armia Krajowa), jejž poslala na smrt nelítostná prokurátorka Helena Wolińská (1919–2008), která byla předlohou Wandy z oscarové Idy, jež se k polské historii vztahovala mnohem, řekněme, arteficiálnějším způsobem. Komorní Ida však spíš představuje výjimku, polské historicko-politické filmy více řežou do ran a nebojí se rány rozdávat, někdy třeba i neohrabaně, ale evidentně jim jde o skutečné pěsti a skutečnou krev.

Gdyňský festival je každoroční přehlídka polské kinematografie. Gdyně je koncipována velkoryse, rozmáchle, světově, byť tedy jenom pro polský film, ale i tady si člověk uvědomí, že je to velká země - Foto: archiv

Takovým filmem byl Wyklęty (Prokletý), debut režiséra Konrada Łęckého. Ve stylu jakéhosi baladicko-národního patetismu se tu vzdává hold těm vojákům Zemské armády, kteří v roce 1945 nesložili zbraně a pokračovali v boji proti okupantům, tentokrát sovětským. „Prokletí“ jsou zpodobněni jako nezpochybnitelní hrdinové, nositelé patriotické tradice. Naopak ti, kteří přišli nastolit „lidovou“ moc, byli nelidští kolaboranti a odpudivé žumpy. Spolu se sovětskými „poradci“ (bylo jich 35 tisíc) rozpoutali na „osvobozených“ územích teror, jemuž se v bezvýchodné situaci postavili polští vojáci, kteří zůstali věrni vlasti, cti a Panně Marii. Jejich situace byla přitom bezvýchodná, ocitli se v neřešitelném postavení: po klamavé amnestii v létě 1945 byli ti, kdo nesložili zbraně při dopadení, okamžitě popravováni, takže jejich odpor byl už svým způsobem zoufalým rozhodnutím zemřít se ctí a se zbraní v ruce. Film je inspirován skutečnou postavou Jósefa Franczaka, přezdívkou Lalek, který byl dopaden a v přestřelce zahynul až v létě 1963. Tento profesionální voják, účastník polského odboje, působil v lesích východního Polska v Lublinském vojvodství a podnikl ještě v 50. let řadu diverzních akcí: měl podporu venkovanů a vedl i skrytý rodinný život. Pro člověka, jenž vyrostl ve stínu českých lesů, je představa patnácti let trvajícího partyzánského odboje téměř exotická, v Polsku byla realitou. Film je jednoznačně na straně odboje a je apoteózou beznadějného, ale heroického jednání. Přispívá k tomu dunící hudba, zasněné pohledy či zbožná stylizace kloubící patriotismus s oddaností Panně Marii, ke které se hrdina ve vypjatých chvílích modlí.

Ale natočeno je to působivě a ve strhujícím tempu. Rudí ďáblové jsou neúprosní fanatici a manipulátoři, neštítící se jakékoli podlosti. V několika scénách se film dostane do současnosti, v níž probíhá polemika o protikomunistickém odboji. Módně oblečená žena intelektuálského typu v televizním studiu namyšleně mluví „o banditech, kteří si nevšimli, že válka skončila“. Do jejího protikladu je postavena scéna, kdy hrdinův syn dostává vyznamenání od muže silně připomínajícího jednoho z bratrů Kaczyńských. Za zaznamenání rovněž stojí scéna, v níž se odbojář náhodně setkává se starým známým, židovským funkcionářem a politrukem, který se jmenuje Bauman – a při potyčce ho zabije… Jde tedy o zřejmý ohlas aféry profesora Zygmunta Baumana, na nějž vyšlo najevo, že na konci 40. let působil v jednotce bojující s antikomunistickými partyzány.

Téma z Wajdova klasického a řekněme reflexivně založeného Popela a démantu (1958) je zde traktováno nekonečně jednoznačněji, nesmlouvavěji – a také plakátověji.

Rocky po polsku

Požadavek Oscara z úvodu textu se týkal film Najlepzsy režiséra Łukasze Palkowského. Jeho film Bohové se objevil v českých kinech a byl promítán v televizi: představuje příběh polského kardiologa Zbigniewa Religy (1938–2009), jenž 80. letech, tedy v poměrech dosti drsných, provedl první transplantaci srdce v nedostatkovém Polsku. Razantní, téměř thrillerový způsob vyprávění, silný hrdina, dynamická akce, atraktivní prostředí, to jsou znaky i filmu Nejlepší. Jeho hrdinou je rovněž autentická postava, Jerzy Górski (nar. 1954), první polský ironman, vytrvalec a silák, který poprvé v Polsku zaběhl, zaplaval a na kole ujel dvojnásobný triatlon… Jeho životní příběh je totiž opravdu filmový, a kdyby nebyl pravdivý, bylo by jej možné považovat za červenou knihovnu pro muže. Górski začínal jako mladík nikoli sportem, nýbrž těžkou drogovou závislostí. Film začíná dramatickými scénami z feťáckého života na malém polském městě, jde o Hlohov-Głogów, na začátku 80. let. Polská feťácká scéna se přitom vyznačovala obzvláštní posedlostí, schopnou sjet se kdykoli a čímkoli. Se smrtí se počítalo s coby běžnou formou existenciálního protestu a východiska. Chuligán a feťák Jurek se však po několika kolech sebedestrukce rozhodne pro jiný plán, v jistém smyslu též sebedestruktivní, totiž stát se železným mužem. Zocelen metodami drsného odvykacího centra ve Wrocławi se krok za krokem vymaňuje ze závislosti a objevuje v sobě vůli téměř nadlidskou. Tento polský Rocky se koncem 80. let stává nejen šampionem Polska, ale v roce 1990 odjíždí na závody do USA, kde se stane mistrem světa ve dvojitém triatlonu. Své vítězství komentuje tak, že je důležité nejen pro něj, ale pro všechny ponížené lidi v Polsku, neboť sám se dostal z bahna závislosti až ke hvězdám americkým. Závěrečná apoteóza filmu už byla diváky sledována vestoje. Po skončení vběhl na pódium samotný Jerzy Górski, urostlý šedesátník kypící optimismem a dobrým zdravím. Rozpoutala se bouře nadšení. Polsko miluje hrdiny, tragické i vítězící. Aplaus nebral konce a nechal se jím strhnout i příslušník národa, který má ke svým hrdinům poměr poněkud skeptičtější, ovšem rád si nadšení vychutná u cizích. I když Poláci vlastně cizí nejsou. Jiní ano – ale to je na nich právě zajímavé.

Cesta na festival v Gdyni se uskutečnila díky Polskému institutu v Praze.

8. října 2017