Úchvatná podívaná, ale kam zmizela filozofie?

Blade Runner 2049: noir jen tak napůl

Úchvatná podívaná, ale kam zmizela filozofie?
Blade Runner 2049: noir jen tak napůl

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hollywood a mainstreamová kinematografie vůbec je na pokračování a remacích postavená odjakživa. Pokušení pokračovat ve vyprávění silného příběhu, vrátit se k populárním postavám a vydojit z etablované značky další peníze bylo, je a bude příliš silné. Přesto to vypadá, že v posledních letech se za oceánem věnují pokračováním a předělávkám snad nejintenzivněji v téměř stoleté historii tamního filmu. Z dobrodružství komiksových hrdinů se stal miliardový stroj na dolary, v nových podobách se divákům představují filmová monstra ze zlaté hollywoodské éry a dochází i na superligu – pokračování kultovních sérií dobrodružných a sci-fi snímků. Často s rozporuplnými výsledky: infantilní Epizodou 1 si George Lucas vydobyl nehynoucí zášť fanatiků do Hvězdných válek, čtvrtý Indiana Jones působil dýchavičně nejen kvůli věku hlavního hrdiny a aktuální návrat Ridleyho Scotta do vesmíru, jímž kdysi definoval celý žánr sci-fi hororů – totiž do světa Vetřelce –, je též rozpačitý.

Střez se replikanta, nebo sebe?

Právě Harrisona Forda, představitele jedné z hlavních postav Hvězdných válek i protagonistu příběhů o Indianu Jonesovi a Ridleyho Scotta spojil film, který má i v elitním klubu špičkových sci-fi posledních třiceti let tak trochu výsadní postavení. Blade Runner z roku 1982, snímek postižený necitlivými producentskými zásahy, si během následujících dvaceti let a dvou režisérských verzí našel cestu až na samotný vrchol žánru. V různých anketách se běžně pere o pozici nejlepšího sci-fi v dějinách s vůbec největší klasikou – Kubrickovou Vesmírnou Odysseou. Blade Runnerovi (přesněji jeho „správným“ verzím – buď té z roku 1992, a vůbec nejlépe final cutu z roku 2007) se totiž povedlo něco, na co Luke Skywalker a jeho parta z galaxie za devatero černými děrami, a dokonce ani Vetřelec s vyskakovací čelistí a nehezkým reprodukčním cyklem nikdy nedosáhli, totiž stát se filmovým ekvivalentem těch nejlepších momentů sci-fi románů. Ostatně film byl adaptací předlohy Philipa K. Dicka Sní androidi o elektrických ovečkách?, etalonu vědecko-fantastické literatury. Blade Runner představil komplexní, svébytně fungující svět, který pouze neohromuje technickými vymoženostmi a fantastickými výjevy, ale zabývá se dopadem technologického pokroku na lidské chování, běžný život i filozofickou podstatu naší existence. Film si z americké tvrdé školy vzal postavu pochlastávajícího, světem unaveného detektiva v baloňáku – Ricka Deckarda (Harrison Ford), jenž se protlouká dystopickou, noirovou vizí Los Angeles v tehdy vzdáleném roce 2019. Deckard je členem zvláštní jednotky losangeleské policie, takzvaných blade runnerů, a jeho úkolem je najít a zlikvidovat androidy („replikanty“), kteří utekli z mimozemských kolonií, kde slouží lidstvu jako otroci. Deckard však začíná o povaze své mise pochybovat – i proto, že potkává replikantku Rachel, mimořádný výtvor doktora Eldona Tyrella, majitele obří korporace, která je vyrábí. Ta se v lecčems zdá lidštější než člověk a futuristická detektivka se rychle mění v něco docela jiného – esej o podstatě toho, co nás činí lidmi. Finální scéna, v níž hlavní „záporák“ (který možná ani záporák není), replikant Roy Batty, Deckarda ušetří a místo toho pronese slavný monolog o tom, že „viděl věci, kterým byste vy lidé neuvěřili“, patří k nejikoničtějším momentům sci-fi.

Blade Runner je kultovní snímek. Proto když se v roce 2011 potvrdily dohady o pokračování, mezi fanoušky to vyvolalo směs nadšení a obav, že z původního, divácky poměrně náročného materiálu vznikne další popcornový blockbuster. Obavám poněkud obrousilo hrany jméno režiséra: Denis Villeneuve má za sebou šňůru kriticky vysoce ceněných i stylově rozmanitých filmů – od temného thrilleru Zmizení přes nekompromisní pohled na válku s drogovými kartely Sicario až po „lingvistickou“ sci-fi Příchozí. Očekávání podpořily první, téměř extatické recenze v západních médiích. Zdálo se, že Blade Runner 2049 je tím vzácným druhem pokračování, které původní kult nebanalizuje ani zbytečně nekopíruje, ale citlivě, s respektem a zároveň s dostatečnou invencí rozvíjí.

Ohromující vizuálno

Ocitáme se v roce 2049, třicet let po konci prvního dílu. Země je definitivně zdevastovaná, ekologické systémy se rozpadly, kolem megapole Los Angeles, dušené smogem, se rozkládají nekonečné lány solárních panelů a hydroponických farem. Na jednu z nich přijíždí příslušník jednotky blade runnerů jménem K. (Ryan Gosling), aby dokončil rutinní úkol – neutralizoval „nelegálního“ replikanta Sappera Mortona. Ten je ještě výrobkem už zaniklé korporace Tyrell a tyto staré modely jsou považovány za bezpečnostní riziko. Výrobu nových a poslušnějších replikantů nyní převzal multimiliardář s božským komplexem Niander Wallace (Jared Leto). K. úkol s jistými komplikacemi splní, ale nachází na místě pozůstatky další replikantky, mrtvé 29 let. Při analýze v laboratoři K. a jeho nadřízená, poručice Joshi (Robin Wrightová), zjišťují, že replikantka zemřela při porodu. Replikanti by ale neměli být plození schopní. K. má nový úkol: najít a zlikvidovat dítě, zrozené z domnělého zázraku. Pokud by se totiž zjistilo, že replikanti (kterých už jsou miliony) se mohou sami rozmnožovat a padla poslední hranice, jež je odlišovala od lidí, hrozilo by, že přestanou lidstvu sloužit a vzbouří se…

Ocitáme se v roce 2049, třicet let po konci prvního dílu. Země je definitivně zdevastovaná, ekologické systémy se rozpadly, kolem megapole Los Angeles, dušené smogem, se rozkládají nekonečné lány solárních panelů a hydroponických farem. - Foto: Falcon

Jednoznačně nejvýraznějším a nejpovedenějším aspektem nového Blade Runnera je vizuální stránka filmu, je doslova ohromující. Zatímco většina velkorozpočtových snímků se diváka snaží ohromit gigantickými scénami, kde na sebe superhrdinové nechávají spadnout celé mrakodrapy, Blade Runner 2049 je příkladem dokonalé efektivní filmařiny. Kameraman Roger Deakins komponuje precizní záběry, naplno využívá možností digitálních triků a zároveň často odkazuje k původnímu snímku. Práce se stíny, s barevnými kontrasty a přechody je absolutně současná, a přitom skládá poctu celému žánru filmů noir. Snímek je po obrazové stránce vystaven tak pečlivě, že prakticky libovolné okénko z filmu působí jako náročně komponovaná a nasvícená umělecká fotografie. Záběry, na nichž se střídá betonová pustina a hory odpadu, mají majestátní ošklivost, dokumentují strašlivou cenu, kterou lidstvo zaplatilo za technologický pokrok. Scény z ulic L.A., kde se do věčného deště a sněžení propalují mluvící hologramy reklam a kde živoří spodina, ten neustálý tanec technologie a tělesnosti, ubohosti a všech zábran zbavené modernity, jsou přesně tím, co chtěli fanoušci vidět. V tomto je Blade Runner 2049 prakticky dokonalou vizualizací termínu kyberpunk.

Ale ukazuje se tu také první výrazný rozdíl: nový Blade Runner je přes občasnou majestátnost překvapivě komorní film. Většina scén se odehrává mezi dvěma třemi lidmi a do zalidněných ulic města, které v prvním díle tak dokonale navozovaly iluzi svébytně fungujícího světa, se vlastně podíváme jen málokrát. S tím souvisí asi hlavní problém filmu: scénář. Zatímco první Blade Runner stavěl na půdorysu přímočaré detektivky, jenž byl základnou pro budování větších, filozofických otázek, „dvojka“ má podstatně komplikovanější děj, v němž na myšlenkovou nadstavbu příliš nezbývá prostor. Najdeme tu nepochybně klasické aspekty kyberpunkového žánru: K. má partnerský vztah s entitou umělé inteligence, holograficky promítanou v jeho bytě. Když jí K. koupí zařízení, které její odtělesněnou podstatu složenou ze světla umožňuje vizualizovat i ve světě venku, skoro jí věříme upřímnou radost. Technicistně religiózní rozměr má scéna zrození nového typu replikanta. Jenže jde víceméně o střípky rozhozené na ploše příběhu, jenž je ve výsledku spíše pátráním v komplikované rodinné historii než hardcore sci-fi s existenciálním přesahem. V roli Deckarda se vrací Harrison Ford – ale zatímco jeho mladší kolegové předvádějí chladné, úsporné herectví, na Fordovi je bohužel výrazně vidět, že patřil k té části staré gardy ze 70. a 80. let, která sázela především na charisma a dobrý vztah s kamerou, zatímco s technicky precizním herectvím si moc nelámala hlavu. A co fungovalo u čtyřicetiletého Forda v roce 1982, už o třicet pět let později funguje podstatně méně. V závěrečné akční scéně tak veterán působí trochu jako obstarožní strejda, kterého tam někdo zapomněl.

Blade Runner 2049 je, minimálně díky skutečně úchvatné vizuální stránce, nepochybně výrazný počin. Dává divákovi nahlédnout do působivého světa – vlastně natolik působivého, že mnoho diváků by možná raději sledovalo některé vedlejší linky a dozvědělo o technologických detailech a pozadí některých vedlejších postav. První Blade Runner nabídl unikátní vizualitu a kladl provokující otázky, to vše v mantinelech přímočarého příběhu. Pokračování je vizuálně nejopulentnějším a nejlépe nasnímaným filmem posledních let, nabízí poměrně komplikovaný příběh, ale skutečně znepokojit diváka se mu asi nepodaří. Blade Runner 2049 je kyberpunk a je to noir. Ale jen tak napůl…

Blade Runner 2049
USA / Velká Británie / Kanada, 2017, 163 min. Režie: Denis Villeneuve. Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Sylvia Hoeks, Ana de Armas, Robin Wright, Jared Leto aj.

Blade Runner 1949 - Foto: Falcon

 

15. října 2017