O dánském filmu Thomase Vinterberga Hon jsem poslední dobou často četl jako o svým způsobem prorockém, předznamenal prý atmosféru honu na čarodějnice, respektive na čaroděje, muže obviněné z nějakého sexuálního deliktu nebo prohřešku, kteří za něj pykají, aniž by měli efektivní možnost se bránit. Pro jistotu, netvrdím, že všichni muži, kteří jsou dnes pranýřováni kvůli sexuálnímu násilí či obtěžování, jsou nevinné oběti, to vůbec ne. Atmosféra a způsob uvažování, které kampaň proti sexuálním prohřeškům přinesla, mi ovšem přijdou v něčem znepokojivé. Ale zpátky k tomu filmu.

Jeho hlavní postavou je muž, který se jistě ocitl v horší situaci, než je ta, jíž dnes čelí všelijaké hollywoodské a další veličiny, horší jsou i důsledky, které mu kvůli ní hrozí. A taky je zcela evidentně (pro diváka) nevinný. A příběh nespravedlivě obviněného bývá podobný – ať už jde o zločiny sexuální, nebo třeba majetkové. Ale v jedné věci jeho tvůrci, možná nevědomky, projevili skutečnou předvídavost. A právě ten jeden detail mě v době, kdy jsem ho viděl poprvé, na Vinterbergově snímku iritoval.

Jeho hrdinou je Lucas (Mads Mikkelsen), rozvedený muž, který v malém dánském městě pracuje jako učitel v mateřské škole, snaží se vést společnou domácnost se synem, jenž k němu odešel z matčina domu. Jedna z jeho svěřenkyň v práci, malá Klara, je do něj zamilovaná. Dává mu do kapsy srdíčka, pusinkuje ho. Starší bratr jí doma ukáže nějaký pornografický obrázek, Klaře to uvízne v hlavě. Před ředitelkou školky promluví způsobem, z nějž ta paní získá dojem, že se Lucas před Klarou obnažoval. Je tím šokovaná, začne věc vyšetřovat, Klara se snaží odpovídat tak, aby dospělé uspokojila, takže jejich podezření potvrzuje. Městští činitelé se zhrozí a vyšetřování dál rozšiřují, všechny děti jednají jako Klara, říkají, co si myslí, že říkat mají. Lucas je najednou obviněný, že ve sklepě svého domu zneužíval pomalu celou mateřskou školku. Město se od Lucase odvrátí, jeho syna ve škole šikanují, zabijí mu psa, přítelkyně ho opustí, Lucas je i fyzicky napaden. Nepomůže mu, ani když se obvinění vůči němu ukážou jako bezpředmětná – například že jeho dům nemá žádný sklep. Návrat k normalitě je pro něj dlouhý a obtížný a závěr filmu ukazuje, že nikoliv úplný. Ještě rok po aféře po Lucasovi během honu někdo neznámý vystřelí. 

Všechny otázky po věrohodnosti dětských svědectví proti Lucasovi jsou během „honu“ odbyty jedním argumentem: Děti nelžou. Tohle mě na Vinterbergově filmu dřív přišlo mělké, odbyté. Příběh fiktivního Lucase byl totiž evidentně (a to včetně některých detailů) inspirovaný skutečnými událostmi. Vlnou soudů s pachateli údajného zneužívání dětí v privátních mateřských školkách ve USA a Británii na začátku devadesátých let. I tam dokázali ve zhysterizované atmosféře státní zástupci a dětští psychologové (většinou psycholožky) dostat z malých dětí výpovědi o drastickém nebo i rituálním zneužívání v až absurdně velkém měřítku, jaké na malých městech těžko mohlo ujít pozornosti. Nemálo lidí ale – na rozdíl od filmového Lucase – odešlo od soudu s mnohaletými tresty. Trvalo několik let, než se jejich případy dočkaly nějaké korekce.

Tehdejší dění mělo jisté specifické kořeny (téma zneužívání dětí vůbec, a doma zvlášť, bylo v té době naplno otevřené teprve čerstvě, medializované byly reálné případy zneužívání, v kauzách hrály značnou roli i některé sporné psychologické teorie nebo ambice konkrétních lidí, často motivovaných také ideologicky). Zkondenzovat všechen ten složitý kontext na pomýlenou větu „děti nelžou“ mi přišlo nepřesvědčivé a snad i zavánějící nedostatkem odvahy pojmenovat věci přesněji. Jenomže. Varianta na tyto argumenty docela často zaznívá dnes v debatách vyvolaných kampaní metoo i diskusích jaksi dalekosáhlejších, které by zřejmě měly směřovat k nějakému novému nastavení pravidel komunikace mezi pohlavími. Vyjádří-li někdo pochybnost o hodnověrnosti nějakého konkrétního svědectví nebo připustí možnost, že ne všechno, co třeba v rámci kampaně metoo zaznělo, musí být nutně pravda, je časté: Není důvod, proč by ty ženy lhaly. Je to argument, přes který jaksi nejede vlak. Chceš snad tvrdit, že oběti odporného sexuálního násilí si vymýšlejí? Možná by sis to měl radši rozmyslet.

Pokroková veřejnost aplaudovala populárnímu moderátorovi Johnu Oliverovi, když kladl nepříjemné otázky osmdesátiletému herci Dustinovi Hoffmanovi, který byl obviněn ze sprostého chování vůči mladé asistentce produkce během natáčení před čtyřiceti lety. Hoffman se Olivera zeptal, jestli ženě, která ho obvinila, bezvýhradně věří. „Nevidím důvod, proč by lhala,“ zněla odpověď. Následoval potlesk na otevřené scéně. Jistě, tahle apriorně projevovaná důvěra všem svědectvím má nějaké historické důvody – dlouhou dobu se ženy, které chtěly ohlásit sexuální zločin, potýkaly naopak s apriorní nedůvěrou. Jenomže kontury toho rodícího se světa nové komunikace taky nemusejí působit zrovna vábně. Užívání slova lež v debatách o událostech, které se staly před desítkami let, může být v něčem zavádějící.

Nejde přece nutně o to, že by si dnes nějaké ženy vymýšlely příběhy o nemravném chování slavných mužů, aby tak něčeho dosáhly – třeba zisku, pomsty či pozornosti. Ale bavíme se v situaci, kdy na důležitosti získávají nejenom zjevné zločiny, ale i události staré mnoho a mnoho let, které mohli různí lidé vnímat jinak (nevím, jak to bylo mezi Hoffmanem a tou mladou asistentkou, třeba jsou verze obou stran svým způsobem pravdivé). Nebo v nich ta původní vzpomínka mohla časem vyrůst, proměnit, protože lidská paměť je strašně ošidná a nemusí za tím být žádný zlý úmysl. Pokud ale přijmeme, že bez ohledu na uplynulý čas a další věci má strana, jež označuje viníka sexuálního prohřešku, vždycky pravdu, pokud nejsme schopni identifikovat jasný důvod lži, je to nakročení na hodně šikmou plochu. Otevírají se tím dveře nejenom snaze domoci se něčeho lží, ale také obyčejnému lidskému sklonu dobarvovat si věci, přesvědčit paměť, aby se přizpůsobila našim pocitům a snad i potřebám.