Herec Vladimír Brabec, představitel televizního majora Zemana, v pátek zemřel. Brabec se po revoluci ke své nejslavnější postavě vyjádřil (či spíše musel se vyjádřit) mnohokrát, vždy víceméně ve smyslu, že role Bonda na socialistický způsob byla prostě herecká práce jako každá jiná, a rozebírat tři dny po úmrtí starého pána jeho osobní integritu je přece jen poněkud nevkusné, a především zbytečné. Navíc, v Zemanovi hrála v podstatě kompletní špička normalizačního filmu a Brabec si to vyžral za mnohé kolegy, jejichž role byly vzhledem k dějinám této země podobně na pováženou jako titulní úloha ideově kovaného Honzy Zemana. František Němec coby major Žitný prchá v díle Štvanice z roku 1968 před řáděním kontrarevoluce do ilegality, aby se následně znovu objevil po vstupu bratrských vojsk a pronesl hlášku: „Tahle země už potřebuje klid.“

Ještě smutnější byl pohled na Radoslava Brzobohatého, jenž si ani ne deset let po legendárním snímku Všichni dobří rodáci, nekompromisním pohledu na kolektivizaci vesnice, střihl roli imperialistického agenta Bláhy. Bláha byl Zemanovým protihráčem v první polovině seriálu a zavraždí mu manželku. Jeho fiktivní seriálová minulost naznačovala, že za války absolvoval kurz Commandos ve Skotsku, a v jeho postavě tak vrcholné dílo režimní propagandy sdělovalo, že perzekvovaní letci nebo výsadkáři, kteří bojovali na západní frontě, dostali, co si zasloužili. A takto se, více či méně, namočil každý, kdo v seriálu účinkoval.

Brabcovou větou o tom, že to byla „práce jako každá jiná“, se jistě utěšovalo mnoho lidí, kteří se na vzniku komunistického opusu podíleli – a zdaleka ne jen herci. Do karet jim jistě hrálo i to, že Zeman patřil po čistě výrobní a profesní stránce k tomu nejlepšímu, co normalizační televizní tvorba vyprodukovala. Zejména prvních patnáct dílů, kdy se seriál dopouštěl nejobludnější falzifikace a překrucování komunistických zločinů z padesátých let, mělo kvalitní technickou úroveň, některé díly, například Vyznavači ohně, dokázaly nabídnout i poměrně hutnou atmosféru. Chytrá byla i volba hlavního hrdiny – major Zeman byl kriminalista a jeho případy měly politické pozadí obvykle až ve druhém plánu. Režim tím ukazoval, že ideová diverze jde vždy ruku v ruce s běžnou kriminální činností, takovou, jaká by byla trestná i na Západě: vraždami, krádežemi, ochodem s drogami.

Třetí vějičkou patrně u Zemana bylo to, že na rozdíl od jiných televizních projektů oné doby, kde se šoural zástup okresních tajemníků, bodrých uklízeček a žen za pultem, nabízel seriál možnost zahrát si v akčních scénách, točit na zajímavých lokacích (byť představy ideových dozorců díla o tom, jak vypadá třeba západoberlínský stripbar nebo undergroundový koncert, byly nadmíru komické), či se dokonce podívat až na tropickou Kubu, kde se natáčely dva nejvíce „bondovské“ díly seriálu. Hlavní díl viny za vrchol normalizační propagandy, za dílo, jež si kladlo za cíl komplexně překroutit celý poválečný vývoj Československa a udělat ze zločinců světce a z vrahů hrdiny, nesl přes čtvrt století na bedrech muž, který před třemi dny zemřel. On sám se jakékoliv reflexi a kritickému pohledu na vlastní angažmá v Zemanovi bránil. Dlužno říci, že vedle Vladimíra Brabce se v seriálu objevili či na jeho vzniku spolupracovali umělci, kteří v krajině české kultury zanechali větší a hlubší stopu než on. Přesto se zdá, že i oni mají k dílu, jež chtělo přepsat historii komunistického panství nad Českem a Slovenskem dle ideových příruček, podobný vztah jako představitel rudého majora.

A přitom by stačilo uznat, že Třicet případů majora Zemana nebyla jen východní mutace bondovek, že to nebyla práce jako každá jiná. Že šlo o jeden z nejodpornějších počinů normalizační propagandy, odporný tím více, že na rozdíl od komických Okresů na severu a Mužů na radnici dokázal držet jistou profesionální laťku, a tím i zdání kredibility. Téměř čtyřicet let poté, co se seriál odvysílal, by to nemuselo být tak obtížné. Přesto to bude spíš tak, že po smrti představitele Honzy Zemana bude ze strany kolegů, kteří mu před lety pomáhali na televizní obrazovce odhalovat rozvratné živly, následovat jen soustrastné mlčení.