Tag: televizní seriál

Články k tagu

Pekárků jsou tady všude tisíce

Televizním hitem posledních týdnů se stala minisérie České televize Volha, která na osudech televizního řidiče a aktivního udavače StB Standy Pekárka líčí, jak vypadala husákovská normalizace. Ve veřejném Salonu k tomuto seriálu, respektive k tématu normalizace v českém filmu a seriálu se na festivalu United Islands of Prague sešli na pražské Kampě herec Jiří Lábus, který ve Volze hrál, historik, náměstek generálního ředitele Národního muzea a autor podcastu Přepište dějiny Michal Stehlík a kreativní producent České televize a Volhy Josef Viewegh.

Amerika, jakou bychom chtěli?

Na amerických televizních obrazovkách září od roku 2018 nová velká hvězda – scenárista, režisér, producent a herec Taylor Sheridan (52). V posledních pěti letech chrlí, zdánlivě bez přešlapů, jeden seriál za druhým. Všem těmto počinům se daří, mají dobrou sledovanost, jsou oceňované, úspěšné, i když vlastně na jedno brdo: porůznu, ale s totožným zaujetím obrábějí v žánrovém rámci westernu vztahy vrcholů tematického pětiúhelníku člověk–svoboda–majetek–právo–země.

První a dysfunkční rodina

Mnoho diváků po celém světě minulý týden pro jednou ocenilo koronavirové restrikce – bylo díky nim snazší najít si prací nerušených deset hodin na sledování čtvrté sezony britského seriálu Koruna. Nejdražšího britského televizního projektu v dějinách, který postupně zachycuje vládu královny Alžběty II. od jejího nástupu do časů blízkých současnosti (děj závěrečné šesté sezony má končit někdy na začátku tohoto století).

Přesvědčivý příběh bratrství

Minisérie Bludné kruhy (I Know That Much Is True) představuje v současné televizní produkci úkaz docela vzácný – přesvědčivé dílo, v němž není znát křečovitá snaha ohromit, formuluje nějaké humanistické poselství, nemlátí s ním ale publikum po hlavě, dá se mu věřit, stejně jako se dá věřit jeho postavám, které působí živě – ne jako stereotypy nebo tlampače pro hlásání stanovisek autorů. Přitom na základě anotace nebo stručného přehledu děje by člověk čekal konvenční „prestižní“ drama, okázale vážný kus, který si dělá čáku na všechny televizní ceny, jež se letos budou udělovat.

Perry Mason? O. K.!

Nové adaptace klasických detektivních předloh se často stávají terčem značné kritiky. Třeba to, co v posledních letech předvedla BBC s detektivkami Agathy Christie ve snaze udělat z nich chmurná angažovaná dramata odhodlaně tepající zlořády dneška, je daleko za hranicí nezamýšlené parodie. Neznamená to ale, že všechny pokusy inovovat a modernizovat dávné předlohy musejí dopadnout podobně, byť by ty změny byly velice výrazné a v něčem třeba i kopírovaly soudobé ideologické trendy. Dokladem je osmidílný seriál Perry Mason z produkce HBO, který vypráví o známém hrdinovi knih Erleho Stanleyho Gardnera a později také populárního televizního seriálu, v němž ho hrál Raymond Burr.

Zmatený výlet do světa Stephena Kinga

Prózy Stephena Kinga patří k těm nejčastěji adaptovaným pro film a televizi, pochopitelně. Jsou komerčně velice úspěšné, většinou patří do žánrů thrilleru a hororu, pro film atraktivních, často mají zajímavě vykreslené postavy a dobře vystavěný děj, pro nějž je kromě působivě evokované hrůzy důležitá i pro Kinga charakteristická posmutnělá sentimentalita.

Povědomě rozdělený i šílený svět Watchmenů

Rozdělená současnost je sama sebou pohlcená, podléhá nutkání se permanentně sledovat, komentovat a hodnotit. Pokusy adekvátně ji vyjádřit ve filmu či televizi ale často nedopadají příliš dobře – zhusta se omezují na snadno dešifrovatelné politické narážky, povinné zaujmutí stanoviska, jímž se autoři přihlásí k té či oné straně probíhající „kulturní války“; v západním kulturním establishmentu má jasnou převahu ta pokrokářská.

Unaveni historií

Od dramatického umění se očekává, že by mělo – aspoň někdy – promlouvat k dnešku, vyjadřovat se k tématům, která aktuálně hýbou světem nebo společností v té které zemi. Nakonec i různá díla dnes vnímaná jako klasická, a proto i nadčasová, měla také výrazný dobový rozměr. Otázka ale je, jestli je něco takového dnes možné, respektive je-li možné vytvořit drama, nad nímž by se skutečně vedla debata, nesloužilo by jen k utvrzování petrifikovaných postojů té či oné strany.

Staré dobré strašné časy

Seriál Město na kopci, jehož první řada právě skončila na HBO, je dílo v dobrém slova smyslu tradiční. Docela se tak vymyká soudobé prestižní televizní produkci, od níž se očekává, že přinese něco dřív neviděné, spojí nespojitelné, řekne nevyřčené atd. Jenže originalita se může snadno přejíst, zvlášť je-li v jádru spíš konformní a navenek okatá a chtěná, jak se někdy stává. Při volbě mezi ní a pokusem naplnit ambici dobře odvyprávět dobrý příběh nemá cenu moc váhat. A může být jedno, jestli ta story obsahuje především staré známé elementy.

Nevinnost, temnota a osmdesátky navždycky

Někdy je skutečně těžké vyhnout se tomu trestuhodně nadužívanému slovu „fenomén“. Třeba ve vztahu k seriálu Stranger Things z produkce Netflixu, který si během tří let získal skutečně velké množství fanoušků mnoha generací. Na Den nezávislosti byla zveřejněna jeho třetí série, během několika málo dní si ji pustilo přes 40 milionů uživatelů, streamovací služba čeká, že přibudou další a další, až se lidé budou vracet z dovolených.

Proč právě Černobyl?

Britsko-americká televizní minisérie Černobyl vzbudila reakce, s jakými její tvůrci nemohli počítat ani v nejsmělejších snech. Už dlouho se neobjevilo dílo, které by bylo přijato tak jednoznačně pozitivně. Na mezinárodní (no, řekněme „anglocentrické“) Internetové filmové databázi (IMDB) je hodnoceno jako nejlepší televizní seriál vůbec (9,7 bodu z možných deseti), jeho poslední epizodu uživatelé oznámkovali čistou desítkou. Podobně jednoznačné je i recenzentské přijetí. A především o tom seriálu diváci mluví, jsou jím zasaženi. Proč vlastně?

Jak skončit Hru

Skupina lidí v čele se dvěma muži na koních prochází branou ve velké zdi a vyráží na cestu divokým krajem, bůh ví, co je tam čeká, jeden z jezdců si asi v duchu promítá tu dlouhou cestu, která ho přivedla až sem. Střih do černé. Titulky. A je dohráno. Po osmi letech od premiéry prvního dílu skončil seriál Hra o trůny, adaptace knihy George R. R. Martina. Díla, které získalo globální popularitu a jeho vyvrcholení miliony fanoušků očekávaly s velkým napětím.

Ten náš tata je takový vychýlený

Já se neinzeruju, řekl nejdřív Miloš Černoušek, herec, kterého pod jménem Cyril Drozda zná televizní národ z postavy alkoholického faráře v seriálu Most! Ale pro divadlo to udělám, řekl posléze. To divadlo se jmenuje HaDivadlo a Černoušek je v něm ústřední postavou od prostějovských začátků v první polovině 70. let. Vytvořil v něm desítky rolí, kterými utvářel charakter tohoto možná nejosobitějšího uměleckého divadla minulých padesáti let.

Velká virtuální bitva o Most!

Velká virtuální debata o seriálu Most! nabrala v minulém týdnu skutečné grády. Mimo jiné přinesla pro outsidera interesantní, snad až zábavný konflikt na české intelektuální levici. Zahájil ji internetový Deník Referendum, který nejprve publikoval anketu, v níž někteří respondenti seriál odsuzovali velmi plamenně, jako vrchol neúcty, podporující rasistické stereotypy a transfobii.

Smutní „prášilové“ dneška

Známí prášilové dávnějších dob se snažili zblbnout publikum historkami o svých neuvěřitelných dobrodružstvích a hrdinských činech, případně nějakému „hejlovi“ prodat Karlštejn, jejich morální kvality byly jistě sporné, aspoň s nimi ale mohla být legrace. V posledních desetiletích ale jako by se stal dominantním jiný typ bájení, jeho původce se stylizuje do role oběti, nejde mu jenom o obdiv a slávu, ale taky o soucit a sympatii. Smutné.

Jak zabít Poirota

Detektiv Hercule Poirot je pro čtenáře a diváky instituce, publikum má o něm a světě příběhů Agathy Christie zažitou představu, představují cosi starého a známého, k čemu se člověk čas od času rád vrátí. Přicházet proto s novou adaptací klasických poirotovských detektivek může být docela riskantní. Natočit Poirota nově a přitom klasickým způsobem může působit jako zbytečná práce – jsou tu přece filmy s Peterem Ustinovem, seriál s Davidem Suchetem a další divácky vděčné adaptace.

Temný případ potřetí. A tentokrát lépe

Není to špatné, když se autoři drží témat a postupů, které se jim už jednou osvědčily. Třetí řada pověstného seriálu Temný případ (True Detective) toho budiž důkazem, od příštího týdne ji bude vysílat HBO. Její autor Nic Pizzolatto se v ní vrací k tématům a postupům, kterými Temný případ ve svých lepších časech strhl publikum i kritiku. Jistě, nová řada proto nepůsobí vysloveně objevně, v něčem představuje návrat do známého světa.

„Civilizovaní“ sní o „zaostalých“

Existuje tvorba a existuje produkce, výroba – velmi zjednodušujícím a zevšeobecňujícím způsobem řečeno. To první vzniká také (nikoli výhradně) z vnitřní potřeby, ambice cosi ukázat či sdělit, lhostejno, jestli impulsem byla nějaká zakázka, nebo ne. Za tím druhým spíš než aspirace tvůrců je vidět atmosféra výrobní porady, na níž manažeři umění stanovují a vyvažují parametry žádoucího produktu.

Cesta k temnému srdci devótnosti

Soudobá televize příběhy potřebuje a přeje jim. Pro autory s ambicí vyprávět o něčem prostřednictvím příběhu obrazem a zvukem je dnes oproti filmu preferované médium, které umožňuje – jistě jen v těch nejlepších případech – pracovat na ploše až románové a dosáhnout přitom i odpovídající hloubky. Takovým způsobem rezonující story vypráví šestidílná americká dokumentární minisérie Wild Wild Country. Je strhující na několik způsobů – popisuje a ukazuje historii pro naprostou většinu diváků naprosto neznámou, velice dramatickou, plnou různým způsobem zajímavých a někdy až fascinujících postav.

Stejní lidé ve dvou světech

Alternativní realita je v současné televizní tvorbě populární koncept. Je to pochopitelné, umožňuje přicházet s dalšími a dalšími obměnami prostředí. Už tím, v jakém světě se odehrává, získá přinejmenším zdání originality, umožňuje hrát si s diváky a jejich očekáváními.

Jack Bauer: štvanec času

Z obrazovky zmizel vlastně docela nedávno, dnes ale může člověku připadat jako artefakt nějakého dávno uzavřeného období. Jack Bauer v podání Kiefera Sutherlanda – hlavní postava seriálu 24 hodin, který ho v devíti sezonách nechal řešit ty nejakutnější, nejvážnější krize, neexistuje odstín červené, který by vyjádřil vážnost poplachu, jenž by je měl oznamovat. Nebýt jeho, byli v Americe všichni už dávno mrtví, pro jistotu hned několikrát.

Sharon Stoneová! Zavražděna! No a?

Americký režisér Steven Soderbergh má pověst tvůrce, který se dokáže s jistotou pohybovat na poli mainstreamu, a zároveň má povahu experimentátora pokoušejícího přicházet s novými řešeními technologickými i koncepčními. Obě stránky jeho naturelu vyjadřuje šestidílná minisérie Mozaika, kterou odvysílala stanice HBO. Zároveň klasická detektivka i formální experiment.

Ze života zločinných světoběžníků

Britský seriál McMafia je příklad solidního žánrového díla, kde všechno vypadá, jak plus minus vypadat má, a je zachyceno přiměřeně poutavým způsobem. V dnešní době „quality TV“, která se snaží přicházet s čím dál originálnějšími a nezvyklejšími koncepty, je taková všednost vlastně docela osvěžující. Navíc se člověk při jeho sledování tak trochu poučí, český divák si zároveň užije scény z Prahy.

Tony Soprano: zločinec i soudce

Mafián Tony Soprano ve skvělém podání Jamese Gandolfiniho (1961–2013) se na obrazovkách poprvé objevil před osmnácti lety. Byl to velice významný milník příchodu „zlatého věku televize“. Z televizního seriálu, dříve většinou chápaného jako bezmyšlenkovitá zábava natočená levně, rychle a bez invence, se stala špička audiovizuálního vyprávění s často až románovými ambicemi, nabízející scenáristům a režisérům možnost obracet se k dospělému publiku odpovídající formou.