Publikum chce „pravdivé příběhy“, a pak se diví, že úplně pravdivé nejsou

Matoucí nálepka „true story“

Publikum chce „pravdivé příběhy“, a pak se diví, že úplně pravdivé nejsou
Matoucí nálepka „true story“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Toto je pravdivý příběh. Tímhle konstatováním začíná mnoho filmů a seriálů, různě formulované je člověk čte na záložkách knih, v posledních letech děl přiřazovaných k tzv. autofikci. Co ale to slovní spojení „pravdivý příběh“ dnes vlastně znamená? Současnost se často popisuje jako „postpravdivá“ doba, v níž vymizela suma společně sdílených fakt a nakonec i pravda v abstraktním smyslu, jako ideál, jehož dosažení se člověk snaží přiblížit. O to víc jsou ale žádány pravdivé příběhy, někdy člověk narazí i na názor, že s jinými než „pravdivými“ není důvod ztrácet čas.

Chápání té pravdivosti se zároveň ze strany publika stává doslovnějším – to, co vidíte či čtete, se stalo přesně tak, nebo aspoň skoro přesně tak, jak to bylo natočeno či popsáno. Té apriorní důvěřivosti publika mohou využívat i autoři. Označení „true story“ může čtenáře či diváka vést k tomu, aby snadno přijal, co by mu u fikčního díla přišlo nepřesvědčivé, tezovité a podobně. I pro ty pravdivé příběhy ale platí, že nad nimi autor ztrácí kontrolu, když je vypustí do světa. A v éře sociálních sítí a umanutých internetových detektivů se pak může docela divit.

Richard Gadd a Jessica Gunningová. - Foto: Netflix

Přesvědčil se o tom skotský komik a scenárista Richard Gadd, z něhož se letos na jaře velice rychle stala mezinárodní hvězda. Pro Netflix napsal minisérii Sobík (Little Reindeer), hrál v ní hlavní roli – sám sebe, nebo nějakou verzi sama sebe (jeho postava se jmenuje Donny Dunn). Pro Netflix adaptoval svoje standupové vystoupení, jež ale mělo víc společného se zpovědí než s lehkou zábavou. Následují spoilery. Gadd ve stand-upu a i v minisérii popisuje, jak se stal obětí stalkingu. Následují spoilery. Jako mladý a ne zrovna úspěšný komik si vydělával za barem, jednou tam zákaznici dal zadarmo čaj, který zjevně potřebovala. O několik let starší žena (v seriálu Martha) na něj začala být fixovaná, pořád do baru chodila, psala mu zprávy a maily. Ani když mu její dotěrnost přerůstala přes hlavu, se proti ní nedokázal ohradit. Párkrát ji v jejím počínání impulzivně povzbudil. Kromě odporu k ní cítil také lítost a snad i nějakou blízkost, nezmění se to, ani když o ní zjistí, že už byla jednou za stalking odsouzená. Vykládá to jako následek svého osobního traumatu – během festivalu v Edinburghu se náhodně seznámil se zavedeným starším autorem, v seriálu se jmenuje Darrien, hodně toho spolu vypili, získal příslib společné práce. Scházeli se pak u něho doma, moc toho nenapsali, Darrien mu dával silné drogy, jednoho dne ho znásilnil. Tahle strašná zkušenost narušila Gaddovu schopnost navazovat a udržovat vztahy, ovlivnila i jeho sexuální preference. Pokouší se své stalkerce nějak bránit, ale situace se tím jen vygraduje, Martha začne pronásledovat i lidi z protagonistova okolí. Nakonec se hrdinovi podaří ji vyprovokovat k evidentnímu porušení zákona a proti Martě zasáhne policie, je odsouzena. Podivné a v něčem perverzní pouto mezi nimi ale není úplně přerušeno.

Během prvních dvou týdnů po uvedení na Netflixu vidělo Sobíka víc než třicet milionů lidí. Minisérie byla tím velmi početným publikem i kritikou nadšeně přijata, především kvůli vyjádření vztahu mezi hrdinou a jeho stalkerkou, komplikovanějšího a nejednoznačnějšího, než by člověk čekal (jiné aspekty minisérie mi už nepřišly tak přesvědčivé). Část veřejnosti taky vzrušila představa, že seriáloví Darrien a Martha „chodí mezi námi“, žijí svoje anonymní životy. Richard Gadd sice několikrát opakoval, že se při psaní scénáře snažil ty dvě postavy vytvořit tak, aby je na základě zhlédnutí seriálu nebylo možné identifikovat, činorodí internetoví detektivové si ale stejně dali tu práci. Určitý typ člověka s nadšením využije možnost následovat svoje temnější impulzy, když pro to ze situace vyplývá nějaké zdánlivé ospravedlnění. Například chovat se jako stalker a vysvětlovat to jako snahu potrestat stalkerku. Richard Gadd musel tišit vášně, když se internetový soud mylně usnesl, že manipulátorský a násilnický Darrien ze Sobíka je v reálu jeden známý divadelník z Birminghamu, který kvůli tomu dostával hnusné výhrůžky.

Seriál Sobík. - Foto: Netflix

Předobraz stalkerky Marthy ale amatérští detektivové zřejmě našli přesně. Asi i proto, že ji na základě seriálu bylo možné identifikovat daleko snáz, než Gadd tvrdil (například je až zarážejícím způsobem podobná herečce Jessice Gunningové, jež Marthu představovala). Ta paní se jmenuje Fiona Harveyová a začala v médiích vlastní verzi příběhu, nejprve anonymně v bulvárním Daily Mailu, pak před kamerou a na jméno v pořadu známého moderátora Pierse Morgana. Tvrdila, že Sobík je naprostý výmysl, Gaddovi neposílala tolik mailů a zpráv, nebyla už jednou odsouzená za stalking, když ho potkala, a ani za chování vůči Gaddovi a jeho okolí prý nebyla poslána do vězení (takové tvrzení se v Británii ověřuje obtížně, protože soudní záznamy nejsou veřejné).

Těžko už někdo rozsoudí, do jaké míry bylo Gaddovo zpracování vlastního příběhu pravdivé. Asi jak v čem. Jistě se v tom ohledu neliší od dalších autorů, kteří různými způsoby vyprávějí „svoje příběhy“. Není nic neobvyklého na tom, že si to vyžádá nějaké úpravy či změny, že se ta „true story“ se skutečností ve všech ohledech nekryje. Literu za prózu letos získal román Marka Torčíka Rozložíš paměť, autor v něm vychází ze své zkušenosti dospívání v nemajetné rodině z Přerova. Pro Deník N mluvil o tom, jak se jeho blízkých dotklo, že je samé i jejich osudy v knize někdy popsal jinak, než by odpovídalo skutečnosti. „Možná je vlastně psaní v zásadě dost neetické.“ A je. Spisovatel je často jako straka, krade, na co přijde – příběhy a jejich fragmenty, věty, gesta, všechno. A nejenom ze stránek napsaných jinými, ale od lidí kolem sebe, včetně třeba těch nejbližších. Patří to k věci.

Jenomže ta v něčem „zlodějská“ povaha psaní je často taky moralizující heroizací těch, kdo se „svými příběhy“ jdou na veřejnost. Často je to popisováno jako odvážný čin, jehož význam přesahuje sféru umění. Někdo promluvil, třeba jako Richard Gadd sdílel svoje trauma a tím dodal sílu všem, komu se přihodilo něco podobného, nést životem stejné břemeno. Je to léčivý čin, s jehož pomocí vypravěč uzdravuje nejenom sebe, ale i svět. Našel v sobě hlas a nechal ho zaznít, promluvil jím i za jiné. Vnímaný takto má „pravdivý příběh“ skutečně jinou váhu než obyčejná fikce, vyprávět „svůj příběh“ je čin jiné kategorie než popisovat osudy fiktivních hrdinů. Je to, myslím, pomýlený a povrchní pohled na věc nejenom proto, že nikdo nevypráví jenom „svůj“ příběh, jeho postavami jsou přece i další lidé, jejichž osudy i charaktery autor zpracovává, domýšlí a mění tak, aby to odpovídalo jeho záměru. Při tom všem je v pozici suveréna, proti jehož nemilosrdnosti a třeba i svévoli, rozhodne-li se pro ně, neexistuje obrana. Navíc je to odhodlání být nemilosrdný a třeba i svévolný často nutnou podmínkou, aby člověk vůbec začal psát a aby to psaní mělo nějaký smysl. Vylíčí-li při vyprávění „svého příběhu“ odhalujícím a nemilosrdným způsobem i sám sebe, může mu to přinést ještě silnější aplaus – projevil přece tak velkou odvahu. Tenhle naivní pohled je široce sdílený, takže autor, který dnes na svoje dílo přilepí etiketu tzv. pravdivosti, by měl dobře vědět, jaká váha jí bude přikládána.

Richard Gadd napsal minisérii Sobík (Little Reindeer) a hrál v ní hlavní roli. - Foto: Netflix

Každý, kdo se s veřejností podělí o svou „true story“, vytváří nějakou oficiální verzi sebe samého i svého života, proto se také o aktu takového vyprávění píše – v pozitivním smyslu – jako o projevu snahy získat nad svým příběhem kontrolu. Ale ta kontrola je vždycky jen iluzorní, jak se právě přesvědčil Richard Gadd. Navíc prakticky každý tvůrce, jehož ambice přesahují uspokojení poptávky publika, usiluje o dosažení nějaké pravdivosti, třeba ne v tom nejpopisnějším slova smyslu. Pomocí fikce se třeba pokouší vyjádřit svoje vidění světa, života, člověka; ten pohled je nutně formovaný jeho životní zkušeností, jeho příběhem. Tvorba ale také může být cesta k tomu, jak svůj příběh přesáhnout. Spisovatelka Francesca Kay v silném textu pro UnHerd popisuje, jak se vyrovnávala s náhlou smrtí manžela. Chtěla o tom napsat autofikční knihu, zjistila ale, že tu strašnou zkušenost pravdivěji vyjádří ve fikci (konkrétně v příběhu mladé ženy z náboženské komunity v tudorovské Anglii). „Jakkoli je autofikce pečlivě prezentovaná, jakkoli vyvažuje pravdu a fikci, vyžaduje ego. Říká: Podívejte se na mě, i když to, co uvidíte, je možná jenom maska.“ Připomíná také slova T. S. Eliota, který ve stati Shakespeare a Senekův stoicismus píše o umělcově „zápase za proměnu osobních a soukromých trýzní v cosi bohatého a podivuhodného, univerzálního a neosobního“.

Každý, kdo vypráví nějaký příběh, tím vypráví taky ten svůj. Možná by proto bylo lepší přestat nálepku true story, případně autofikce, používat. Stejně je matoucí. Ale taky přitažlivá, takže tu s námi zůstane a čtenářstvo se bude moci nechat dál mást.