Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
Když se skrze film U moře pokusila coby autorka i režisérka vystihnout své rodinné, přesněji partnerské rozpoložení Angelina Jolie, byl z toho do roka rozvod s Bradem Pittem (jenž v tomto filmu své manželce hrál). Maďarský scenárista a režisér Szabolcs Hajdu je odvážnější, do svého filmu Rodinné štěstí zapojil nejen svou ženu, ale i děti.
Jméno Samuel Langhorne Clemens sice zní poutavě, slibuje majitele dobrodružné povahy z 19. století, ale konkrétně něco řekne asi málokomu. Přitom slibuje správně, protože jméno Mark Twain již známé jistě je. Jde totiž o pseudonym pana Clemense.
Spor o digitalizaci a restauraci starých českých filmů, o vhodný postup, jak filmy uchovat pro další generace, se s přestávkami objevuje už několik let v různých tuzemských médiích. Ta výdrž je s podivem, vždyť jde o téma výsostně odborné, vědecké, trochu nesrozumitelné.
Divadlo Járy Cimrmana slaví abrahámoviny, u jejich příležitosti vyšla knížka Půlstoletí s Cimrmanem,herec Miloň Čepelka, slaví osmdesátiny, zároveň mu vychází nová knížka a také CD.
Spisovatel Norbert Frýd patří spíš k pozapomenutým než známým českým tvůrcům. Přitom je to škoda, protože jeho život kopíroval podivuhodně přesně život této země v určité výseči minulého století: v 30. letech psal písňové texty pro divadlo E. F. Buriana a byl redaktorem filmového studia Metro-Goldwyn-Mayer.
Jsou věci a umělecká díla, ke kterým netřeba nic dodávat. Hodně lidí se shodne na tom, že k takovým zdařilým kouskům patří western Sedm statečných. Ikonický, zásadní, výjimečný, originální, neopakovatelný – lze si k němu dosadit libovolný superlativ, protože jeho hodnocení je arbitrární, shodují se na něm všichni.
Polská scéna Těšínského divadla letos slaví pětašedesát let své existence, což se rozhodla připomenout premiérou inscenace Rajską jabłonką. Sága o historii Těšínského Slezska od první světové války do 80. let minulého století získala v roce 1985 hlavní cenu divadelního měsíčníku Dialog, přesto dosud nebyla inscenována.
Na scéně Jatka78 chystá rodina Novákových šestihodinovou inscenaci Black Black Woods – završení trilogie Family Roots in Black Black Woods. Pro herce i diváky to bude nevídaná nálož.
Bývá slyšet a číst o nutnosti opečovávat a uchovávat tradice. Byť není jasné, proč ani jak tradice vzniká. Přemítat o tom možno na výstavě hornolužických krojů – oděvů, které svou složitou propracovaností a důrazem na původ po staletí pomáhaly slovanskému národu Lužických Srbů přežít v obklopení německým živlem
Dilema nad výsledkem se dostavuje letos u vítěze 21. ročníku Literární ceny Knižního klubu, novelou Patrika Girgla Vertigo. Je to literární debut autora, který dosud knižně publikoval texty spjaté se svou odbornou profesí arabisty a orientalisty – a sice stručné dějiny Tuniska a Kosova.
Zhruba půlhodinový snímek mladého dokumentaristy Jakuba Charváta o kontroverzních praktikách některých pracovníků finančně poradenské firmy OVB vzbudil v posledních dnech značný rozruch. A nejen obsahem – byť nic nelegálního neprokázal.
Na konci prázdnin se konal další soud ve sporu potomků Ferdinanda Peroutky s Milošem Zemanem – respektive českým státem – o omluvu za prezidentovy výroky na adresu slavného novináře, kterého vinil z obdivu k Adolfu Hitlerovi.
Děje se čtyřiadvacátý ročník plzeňského festivalu Divadlo. Je to přehlídka přivážející pozoruhodné zahraniční kousky, které tu tak díky ní jsou k vidění aspoň jedinkrát. Přitom není omezena jazykem ani žánrem. Divadelní rámec samozřejmě dávno přerostl k jiným médiím.
Spisovatel a filmař Peter Krištúfek patří ke schopným a velmi oceňovaným slovenským autorům. Když tedy nyní česky vyšel jeho stěžejní román Dům hluchého, v němž autor líčí slovenské dějiny od 30. do 90. let minulého století, je to událost.
Ukrajina je podobně lákavá: poslední léta na jejím východě probíhá válka s Ruskem, bojí se o svou budoucnost, stojí o západní podporu, ukrajinština se v četnosti užití neustále pere s ruštinou. Takže rovněž téma Ukrajinské čítanky je nasnadě: hledání mytické Ukrajiny.
Brněnský hrad Špilberk je kouzelné místo, které nepřestává fascinovat vztahem minulosti, jež je známá svou tvrdostí těžko dobytného žaláře, a přítomnosti, která s tímto hnusným dědictvím kalkuluje. A zároveň se jej snaží odčinit doklady, že dokonce i tento kamenný dům svede být i něžný a romantický. Je tu vlastně pořád cítit touha po úniku do jiných světů i odhodlání zůstat přikovaný právě sem.
O prvním zářijovém víkendu skončí výstava věnovaná českému fantastickému realismu, a tak má-li ještě někdo čas ji navštívit, směle do toho; byla by škoda ji promarnit. Je to totiž prezentace v tuzemsku málo známého malířského směru fantaskně a groteskně založené tvorby druhé poloviny minulého století, která se odkazuje k různým historickým fázím dějin umění i k aktuální popkultuře.
„Tož nikdo sa nebojte, na záchod možete aj dovnitřka, tady po schodech navrch. Šak to nemusíte obíhat kolem. A jak někdo nemá židlu, šak přidáme. Všecko de, všecko umíme.“ V letním kině valašské obce Poruba, ta tvoří část městyse Hustopeče nad Bečvou, pějí Meryl Streepová a Pierce Brosnan duet v muzikálu Mamma Mia!
Je Jaromír Nohavica rasista, nebo není? A ostatní zmínění autoři? Nejen o tom v Salonu debatují literární kritik a překladatel z angličtiny Ladislav Nagy, písničkář a divadelní režisér Adam Rut a písničkář a autor komiksů Kittchen.
Letos 10. ledna to bylo třicet let od úmrtí jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Prošlo bohužel víceméně bez povšimnutí.
Nejnovější díl filmového seriálu o agentu Jasonu Bourneovi by při svém vstupu do kina měl nejen u svých soupeřů z amerických zpravodajských agentur, ale ideálně i mezi diváky vyvolat tytéž otázky: Co zase chce ten chlap? S čím přichází tentokrát? A proč si nedá pokoj, když už na všechno přišel?
Čtveřice komiksů nabízí reflexi konfliktu z 90. let. A nejen černobílou. Refrén známé písně Jaromíra Nohavici, který ve svém závěrečném opakování ještě zdůrazní svůj příslib oslovením „tam zítra budeme se lásko brát“, je teskné vyznání. Ohlíží se za zmizelým světem a zároveň chce zůstat mementem chvíle, která za to stála.
Zatímco Miloš Zeman vyzbrojuje svou manželku revolverem a Zdenda Škromach v bazénku vzývá škvarky, připouštím, že je docela možné, že o zpěvačce Olivii Žižkové jste dosud nevěděli.
Setkání s knihou Deník Rivky Lipszycové vzbuzuje znepokojení, ale patrně jiné, než její pořadatelé zamýšleli ve čtenářích vyvolat. Spíš než osvětové připomenutí hrůz, které nacisté předváděli na Židech, vyvolává opatrovnický reflex a otázku, zda by oběti těch zvrácených časů neměly mít po tolika letech od svého neštěstí konečně klid.
Matěj Ptaszek je vynikající bluesman. Podle stylu jeho hudby se snadno lze splést a myslet si, že tento drobný chlapík je Američan zbloudilý do Čech.
Připomínáme si první výročí „uprchlické krize“, čili rok od léta plného pochopitelného strachu, ale i překvapivé hysterie. Snad tedy je vhodný čas ohlédnout se za loňskem v klidu.
Vydání interpretační studie o díle Václava Havla z pera amerického slavisty samozřejmě vzbuzuje zájem a zvědavost. Jde tu přirozeně o kontexty: kniha v češtině vychází krátce před tím, než bude v New Yorku oslaven Den Václava Havla, což je veliká a zatím nepředstavitelná pocta někdejšímu prezidentovi.
Začátek prázdnin nebyly jen dozvuky brexitu a policejní rošády či fotbalové Euro, ale i dva významné církevní svátky. Salon Týdeníku Echo je tentokrát ekumenický – s farářem Starokatolické církve Petrem Janem Vinšem, knězem Českobratrské církve evangelické Michalem Šourkem a náměstkem vedoucího tajemníka pro vnější vztahy téže církve Gerhardem Frey-Reininghausem.
O Jiřím Šlupkovi Svěrákovi se říká, že je to král českého blues. Že blues cítí, žije, že on je blues. Je to samozřejmě jednoduchá zkratka.
Před dvaceti lety se v kinech promítal Den nezávislosti – a byl to hit, u nás film dokonce získal Českého lva za divácky nejúspěšnější snímek roku. Tehdejší nadšení dodnes připomíná dodatek „nejlepší béčko všech dob“, jímž film bývá častován, což jistěže je slogan spíš reklamní než kvalitativní, ale přece jen značí, že jde o dílo výlučné, které se v dobrém slova smyslu zvrtlo. Přitom je dost diváků, jimž ten úspěch stále je nejasný, neboť připitomělý příběh zápasu mezi lidstvem a mimozemšťany, kteří se snaží podmanit si naši planetu, aby ji a její přírodní bohatství mohli uchvátit pro sebe, vpravdě převratný nebyl.
