Literární festival Měsíc autorského čtení (běžně sportovně zkracován jako MAČ) v průběhu let nabobtnal do monstrpodniku, před jehož megalomanstvím je třeba chovat bázlivou úctu a zůstávat ve zvědavosti, jak ještě se může přehlídka rozrůstat. Považte, festival se koná u nás v Brně a Ostravě, dále v městech v Polsku, na Slovensku a na Ukrajině. Hostům z profilové země při „jejich“ ročníku vycházejí knížky v několika jazycích, no a od loňska přibyl televizní seriál desetiminutových portrétů pozvaných autorů. Vysílán je vždy s ročním zpožděním oproti festivalovému ročníku: to znamená, že v průběhu loňského ukrajinského ročníku byla odvysílána předloňská skotská šňůra a v průběhu letošního španělského dovádění loňská ukrajinská. Je na tom důvtipné, že tak festivalové ročníky komunikují mezi sebou.

Skotskou i ukrajinskou národní čítanku pojí shodný počet šestnácti dílů a výrobního pořízení: každý díl natáčel jiný autor (z letošní nadílky zmiňme třeba Bohdana Bláhovce či J. A. Pitínského), výsledek tedy většinou je rozprava jednoho s jedním. Zároveň k sobě oba celky poutá jejich téma: pátrání po identitě. V obou prozatím zvolených případech to lze pochopit. Skotsko v době svého ročníku řešilo vlastní referendum o nezávislosti na Velké Británii, a tak šestnáct intelektuálů pocházejících z této země bylo ideálními prostředníky pro porozumění, kde se tato snaha vzala, jak se liší skotská mentalita od anglické nebo nakolik živá je skotština jako jazyk běžné i výsostné literární komunikace. Ukrajina je podobně lákavá: poslední léta na jejím východě probíhá válka s Ruskem, bojí se o svou budoucnost, stojí o západní podporu, ukrajinština se v četnosti užití neustále pere s ruštinou. Takže rovněž téma Ukrajinské čítanky je nasnadě: hledání mytické Ukrajiny: „Bylo mi šestnáct, stál jsem v Oděse na pláži a rozhodl se být básníkem.“ (Jurij Andruchovyč) – „V opuštěné továrně na Donbasu, 90 dní, celé 3 měsíce, drželi teroristé ve vězení, v samovazbě, zajatého ukrajinského vojáka Oleha Kuzminycha. Když ho vedli k výslechu, na podlaze se válely knihy a mezi nimi moje Muzeum opuštěných tajemství. Když ho osvobodili, vyprávěl novinářům, že ta kniha během těch tří měsíců samovazby mu pomohla přežít.“ (Oksana Zabužko) – „Postskriptum: Až u nás na Ukrajině bude všechno cizí, poslední ukrajinští indiáni najdou útočiště v posvátné lemkovské rezervaci.“ (Taras Prochasko) Ostatně, ve znělce seriálu je země představena vyšrafováním hranic ve státních modrých a žlutých barvách včetně Krymu, dle výpravčích seriálu nemožno brát ohled na aktuální politický stav: Ukrajina prostě je jediná, celistvá.

V jednotlivých dílech potom často vidět variace na známý model: autor sedí na železničních kolejích v křesle a v těžkopádných a zdánlivě chytrých přirovnáních popisuje tazateli, jenž není přítomen v obraze, co to znamená, psát literaturu – a následně něco přečte. Najdou se i pokusy o výstřednější podobenky: autor stojí za pařezem a pomáhá své české partnerce správně převést do ukrajinštiny svůj vlastní text – z češtiny. Načež ho pak znovu přečte sám v původním znění před tímto dvojím převedením. A k mání jsou i ryzí divadelní scenerie: autor, oblečený v modrákách, přechází po místnosti po bílém plátně, v jehož rozích sedí na židli čtyři němí svědci v černých oblecích, a na podklad, který má takto napnutý k dispozici, křiklavě maluje symbolickou mapu Ukrajiny (totiž Ukrajinu plnou symbolů: třeba Kyjev coby rozžvýkané zemské srdce nebo fotbalový míč jako znamení klubu Šachtar Doněck). Celek působí jako těžce nalézané ilustrace předčítaných textů, tedy než se muž v křesle Serhij Žadan konečně vysloví a praví: intelektuálové v Evropě i Americe sedí někde v kavárně a jsou ochotni donekonečna se hádat o další osud Ukrajiny. A zatímco oni si v hospodě ve rvačce trhají košile a přitom dál pijí pivo, na východě Ukrajiny denně umírají lidé. To je přesné shrnutí obsahu starostlivých sociálních sítí.

„Svět si zaslouží, abychom se na něj dívali trochu soustředěně,“ praví Žadan pateticky a náhle dává smysl, proč jeho slavný kolega Andruchovyč je představen jako barevný klaun vyjímající do svých textů jenom střípky z ještě barevnějšího světa. Nakonec zbývá otázka, zda tyhle portréty vskutku jsou výrazem uvažování Ukrajinců, ocitajících se dějinnou náhodou v centru evropského dění, anebo je to důmyslnější alibi jejich středoevropských sousedů.

Ukrajinská čítanka: Ukrajina, davaj, Ukrajina. Seriál české, polské a slovenské produkce vysílala Česká televize letos v srpnu. Stejně jako loňská série Skotská čítanka: Don‘t worry, be scottish je k vidění v internetovém vysílání ČT.