Jsou věci a umělecká díla, ke kterým netřeba nic dodávat. Hodně lidí se shodne na tom, že k takovým zdařilým kouskům patří western Sedm statečných. Ikonický, zásadní, výjimečný, originální, neopakovatelný – lze si k němu dosadit libovolný superlativ, protože jeho hodnocení je arbitrární, shodují se na něm všichni. Takže když se objevila zpráva, že se chystá remake tohoto snímku a že hlavní roli v něm bude hrát černoch, vyvolala rozruch. 

Vedle nadšených reakcí, upřímně zvědavých, zda je zápletka filmu dnes ještě nosná a může uspět, přišly právě i opovržlivé, nedůvěřivé, dokonce zhnusené. Ne snad že by primárně šlo o rasismus. Spíš o zklamání, že ať se tvůrci nového díla budou snažit sebevíc, kvalit originálu dosáhnout nemohou. Denzel Washington, při vší úctě k jeho schopnostem, prostě není Yul Brynner. Zkrátka – převažujícím hodnocením ohlášek nového snímku bylo vyjádření přesvědčení, že točit novou verzi je zbytečné. V tuzemském kontextu mohlo být toto mínění ještě umocněno nedávným zážitkem z kina, protože v půli letošního ledna šlo původních Sedm statečných vidět v běžné kinodistribuci v „obnovené premiéře“ jako jeden z klasických snímků, které jsou vždy na jeden týden nasazeny po bok novinek (letos už takto byly promítnuty třeba Adelheid, Kmotr nebo Predátor, nejčerstvěji v září Casablanca).

Váhání nad novinkou bylo pochopitelné. Opravdu existuje ranec snímků, u nichž si novou verzi dost dobře nejde představit: Návrat do budoucnosti, Dobyvatelé ztracené archy, Apokalypsa… jenže kdoví? Donedávna by k takovým bez váhání šlo zařadit i Hvězdné války, přitom jejich nejnovější loňský díl sice je nový, ale zároveň cíleně usiluje o návrat k dávné první (respektive čtvrté) epizodě cyklu. Taky to novému dílu často bylo předhazováno jako vážně míněná výtka, aniž se její šiřitelé zamysleli nad tím, co se za tím tvůrčím záměrem skrývalo: jistěže snaha odstřihnout se od takzvané nové trilogie, jež byla natočena po roce 2000 a nebyla valná. Ale taky se vzhledem k očekávání nového startu autoři pokusili vylíčit, jak se proměnil svět za necelých čtyřicet let od roku 1977, kdy měla premiéru epizoda Nová naděje. Proto se jí novinka v mnohém podobá, vyprávění je úplně stejně strukturováno a někdejší syžet rozvíjí jen nepatrně. Změnily se vlastně hlavně postavy, ve známých kulisách je místo mladé zdravé bílé trojice ve složení kluk – holka – kluk k mání složení typické pro naši dobu: trojice zůstala, ale ve složení bílé děvče – černý mladík – bílý mladík, ten však z pozice hlavního kladného hrdiny klesl na post hlavního padoucha. Je to zkrátka doba, během níž se černí a ženy etablovali natolik, že už coby hlavní tahouni smějí vést i zápas o „dávné dění v jedné předaleké galaxii“.

Letmé dějiny nového rasismu

Zpětně viděno je to dokonale provázaný řetěz ovlivnění a výchovy: černí tvůrci se od premiéry původních Sedmi statečných nebo Hvězdných válek prosadili ve všech žánrech, které ostatně byly tvořeny právě i s cílem vychovávat společnost k rasovému rovnostářství. Byla to doba ideologické tvorby, stačí si vzpomenout už jen na díla uváděná u nás, v malé středoevropské zemi, jež nemá k americkému rasovému problému žádný vztah a vnímá ho s velkým odstupem země s docela jinou historií. Nemáme zažity stand-upy, ve kterých exceloval Eddie Murphy, ale viděli jsme sitcomy Fresh Prince s Willem Smithem či Show Billa Cosbyho, což jsou dva seriály, jež líčily život v ryze černých rodinách. Filmografie zmíněného Eddieho Murphyho navíc dokonale postihuje změnu, k níž došlo zkraje 80. letech minulého století: v roce 1982 vznikla kriminálka 48 hodin, kde Murphy hraje zloděje, který je nucen na dva dny opustit vězení a pomáhat bílému policistovi v podání Nicka Noltieho. Rok nato tvoří Murphy komedii Záměna, kde hraje černého bezdomovce, jenž si kvůli zábavě dvou starých bílých milionářů prohodí postavení s úspěšným bílým obchodníkem Danyho Aykroyda, ve své roli obstojí a dokáže tak, že nikoli barva kůže, nýbrž šaty dělají člověka. Nu a napřesrok, to je rok 1984, přichází Policajt z Beverly Hills, kde černoch Murphy komanduje bílé policajty, kteří na něj ani ve třech nestačí. 

Další vývoj logicky navazoval: komiky začali doplňovat charakterní herci. Prosazují se Morgan Freeman a Denzel Washington, v roce 1989 spolu dokonce hrají ve filmu Glory, jenž zpracovával osudy první černošské vojenské jednotky v americké občanské válce. Washington za svůj výkon dostal Oscara. Druhého si vysloužil v roce 2002 za postavu zkorumpovaného poldy v dramatu Training Day – a to byl přelomový oscarový ročník, protože mezi ženami získala Oscara rovněž černoška Halle Berryová, tedy i ženy se chytly. Navíc téhož roku Sidney Poitier obdržel Oscara za celoživotní dílo. Psalo se tehdy o černé nadvládě nad Hollywoodem a mělo to zpravodajství zároveň úlevný tón: dalo se v něm číst, že Amerika konečně zvítězila nad rasismem, třebaže takové poznámky šlo vlastně považovat za další projev rasismu. V té době už seděl ve vládě na postě ministra zahraničí Colin Powell, tehdy nejvýše postavený černoch v historii. Po něm ve druhém volebním období prezidenta George W. Bushe přišla Condoleezza Riceová, další černoška a po Madeleine Albrightové teprve druhá žena v tomto úřadě. Všechny tyhle úspěchy a ovšem mnoho dalších ovlivnily americký veřejný život a připravily půdu Baracku Obamovi pro nástup do Bílého domu; bez nich by nebyl možný – anebo by byl přinejmenším o hodně těžší… 

Zmínky o tradici

Ale zpátky k Sedmi statečným. Celá jejich potíž – podobně jako u jiných remaků –  je v nárocích, které klademe na původní film, vnímaný dnes jako film hvězdný a ve westernovém žánru určující. Pojem hvězdný film zglajchšaltoval Sylvester Stallone, když na něm postavil reklamu své akční střílečky Postradatelní. Principem jejího hereckého obsazení je nostalgie po časech, kdy každý filmový fanoušek toužil po tom, aby své síly v jednom snímku změřili Stallone s Arnoldem Schwarzeneggerem. To se ale na jejich kondičním vrcholu nepodařilo, a tak se divák vždy musel spokojit s náhražkou z jiné ligy. (Mimochodem, fakt, že snímek má dvě pokračování a další se chystá, svědčí o tom, že ani Stallonemu se opakovaně nepodařilo přesvědčit všechny hvězdy, aby mu ve snímku vystoupily naráz. Být to tak, nebylo by co točit.) Hvězdné filmy samozřejmě vznikaly už dřív: slavnými jmény se to hemží dejme tomu ve Vraždě v Orient expresu nebo Velkém útěku. Také ten, stejně jako Sedm statečných, natočil John Sturges. A teď přichází ta pointa: on měl čich na herecký potenciál. Oba jeho slavné snímky vnímáme jako hvězdné až s odstupem, v době vzniku to tak nebylo. Sedm statečných funguje jako celek tak dobře také proto, že tehdy neznámí herci mezi sebou soupeřili, kdo víc vynikne, proto své postavy porůznu vylepšovali. A protože Sturges byl všímavý a schopný tvůrce, dovedně toto soupeření využil pro svůj film.

Jen důmyslné vedení herců by ale pověst snímku nezaložilo. Podstatnější je, že nezapadá do americké westernové tradice, nýbrž z ní osaměle ční. Film vznikl jako remake o šest let staršího snímku Akiry Kurosawy Sedm samurajů. Ten sám je inspirován starými westerny a jejich poetiku přenáší do Japonska. Výsledná konstrukce je tedy dvojí převaření: americký „originál“ je adaptace japonského snímku, který je adaptací amerických snímků ze třicátých let. Samozřejmě že každá další předělávka rozvíjela postupy svého zdroje o další nápady. Na takový mix nejde snadno navázat, jak ostatně dokládají příšerná pokračování nazvaná Návrat sedmi statečných, Pistole sedmi statečných a Jízda sedmi statečných. Právem se na ně zapomnělo. Stejně jako na stejnojmenný mizerný dvaadvacetidílný seriál z roku 1998. Spojení „sedm statečných“ se za uplynulého půlstoletí vlastně stalo automatickým vyjádřením boje odhodlané sedmice na pomoc chudým bezmocným proti obrovské přesile. Je jedno, jaký příběh se na tuto rovnici naroubuje, ona ale je platná.

A tak si to shrňme na hromadu: novinka se od filmu z roku 1960 liší stylem – samozřejmě je barevnější, ve střihu rychlejší, v přestřelkách akrobatičtější a i humor je jiný, protože dnešní hláška je postavena na ironii a cynismu, je bezohlednější a sobečtější, kdežto ta tehdejší působí s odstupem lyričtěji a střídměji. Nejde primárně o ni, nýbrž o její funkčnost v celku. Přitom je nový film legitimním pokusem o suverénní autorské vyjádření – vždyť remake nutně neznamená tupou předělávku, nýbrž tvořivou adaptaci. A taky je to doklad nové tváře světa. I původní film bojoval proti rasismu: umřel indián, odmítali ho pochovat na hřbitově mezi bílými, někteří se divili: „To je pěkná pitomost. Nevěděl jsem, že člověk má být něco jiného než mrtvola, aby se dostal na Boot Hill.“ Až potomek ruské matky s romskými, židovskými a možná dalšími kořeny a otce s mongolskou, švýcarskou a snad i jinou krví, ruský rodák Yul Brynner nebožtíka na hřbitov odvezl i přes odpor místních slušných bílých obyvatel. Taky v tom filmu hrál mladý Horst Buchholz, Němec, teprv patnáct let po válce. Tak co by to dneska, notabene po Nespoutaném Djangovi a Osmi hrozných (k nimž se novinka hlásí podobným plakátem), nešlo s černochy a Asiaty? A příště třeba v ryze ženském provedení.

Sedm statečných. Režie: Antoine Fuqua. Scénář: Nic Pizzolatto, Richard Wenk. Kamera: Mauro Fiore. Hudba: James Horner, Simon Franglen. Hrají: Denzel Washington, Chris Pratt, Ethan Hawke, Vincent D‘Onofrio, Byeong-heon Lee, Manuel Garcia-Rulfo, Haley Bennettová, Peter Sarsgaard a další. V kinech od 22. září.