Rozhovor se scenáristou Štěpánem Hulíkem o seriálu „Pustina“

Seriál předává zprávu o společnosti. Jako v románu

Rozhovor se scenáristou Štěpánem Hulíkem o seriálu „Pustina“
Seriál předává zprávu o společnosti. Jako v románu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Scenárista Štěpán Hulík se před několika lety uvedl dvojjediným úspěchem: jednak jako autor scénáře filmu Hořící keř o událostech v Československu po smrti Jana Palacha a osudech jeho rodiny, jednak historickou monografií Kinematografie zapomnění, v níž pojednával de facto totéž období na Barrandově: jak filmová studia postihly pookupační, čerstvě normalizační čistky.

Až bude zanedlouho vysílán na HBO osmidílný seriál Pustina, znovu jeho hvězda zahoří. Je to dílo v českém kontextu výjimečné, má světové parametry, přesto je výsostně lokální. Odehrává se kdesi v severních Čechách, ve vesnici, jíž hrozí odbagrování kvůli těžbě uhlí. Starostce, která bojuje za záchranu obce i proti vůli svých občanů, se náhle ztratí dcera. Nedaleko je přítomen chlapecký pasťák, ne zrovna vybíravá společnost, dívčin otec navíc trpí bipolární poruchou a nezřídka o sobě neví. Ten tísnivý bolehlav není bez opodstatnění, vždyť autor tohoto mixu je docela prostý muž se zálibou v klasické české literatuře: „Pro mě je jedna z biblí Český snář Ludvíka Vaculíka, mám to moc rád. To jsem i slzu zamáčkl, když loni Vaculík umřel.“

Vy se vůbec stýkáte se zasloužilými tvůrci.

Občas se potkáme s Antonínem Kachlíkem, což je režisér, který bývá řazený k exponentům normalizační kinematografie, který ale přitom natočil i několik pěkných filmů. Asi před třemi měsíci mi volala jeho dcera, jestli bych nemohl přijet do Prahy, že dojde k historickému setkání: Kachlík se má setkat s Vojtěchem Jasným. Čtyřicet let se neviděli a všichni je vnímali jako hlavní ideové odpůrce. Nejen proto, že po srpnu ’68 měli opačné osudy – Jasný emigroval.

Ale hlavně proto, že Kachlík natočil v sedmdesátých letech film O moravské zemi, jakýsi pandán k Jasného Všem dobrým rodákům. Tihle dva se teď měli potkat a jejich blízcí měli strach, aby to neskončilo rvačkou. No a stalo se něco jiného: údajní nepřátelé popili vínka, vylovili z paměti staré historky a nakonec se bratrsky objímali kolem ramen, zpívalo se, vše odpuštěno. Jasnému je jednadevadesát, Kachlíkovi třiadevadesát – a pořád je ve formě. Když jsem s ním mluvil naposledy, říkal mi, že si připadá jako hlavní postava z Věci Makropulos: všichni okolo už umřeli, jen on zůstane do tří set let.

V případě Pustiny existovala kolektivní představa o příběhu a on si říkal o to místo, kam má být zasazen, říká Hulík. - Foto: Bet Orten

A jaký Jasný je? K mé babičce chodíval jako chlapec pro mléko, ale sám jsem ho nestřetl.

Já jsem se s ním osobně potkal jednou či dvakrát a vždycky jenom letmo. Ale podle toho, co slýchám od kamarádů, kteří se s ním znají blíž, je myslím přesvědčený, že vše, co dělá, dělá správně. Má neochvějnou sebejistotu, že je vyvolený pánembohem. S tím musíte mít krásný život. Protože při takové víře cokoli děláte, děláte správně – a to i když se dostanete do největších malérů. Říkáte si, že tak, jak je řešíte, je to v pořádku, proto z nich nakonec vyjdete se zdviženou hlavou. Takhle on přistupuje k životu. A je to zjevné i z jeho knížky pamětí. Vždycky v sobě měl učitelský, kazatelský tón, který je i v jeho filmech. Byl a je to pan učitel. Úplně ho vidím jako Jindřicha Šimona Baara.

Další Moravák, který se rád dojímá nad Jihočechy.

Mám strašně rád Jana Cimburu. Přečetl jsem ho v prváku na výšce. I Babičku jsem v té době četl a vůbec spoustu knížek z tohohle ranku. Předtím jsem k nim byl přezíravý, a najednou ve dvaceti jsem se u nich dojímal. Zpětně je zajímavé, že když je člověk mladý, má sklony k sentimentu mnohem větší, než když zestárne. Ve dvaceti, kdy jsem měl být teoreticky největší revolucionář a všecko mě mělo prudit, jsem byl sentimentální a nostalgický. Točil jsem šíleně patetické filmy, na které se nikdo nechtěl dívat. V prváku na fildě četl Babičku a rozplýval se nad ní před Jiřím Cieslarem, který na mě koukal, jestli se mu nezdám. Přitom jsem prostě měl štěstí, že mi tu knížku nikdo nenacpal jako dětskou četbu, protože to není dětská četba. Je to nádherná, existenciální, drsná kniha. Stejně tak mě nadchl Karel Klostermann. Jeho Ze světa lesních samot je něco úžasného: pár postav, jeden les a přitom drama, napětí mezi figurami, dechberoucí líčení přírody a světa, který už neexistuje.

Krajina severních Čech se pro příběh o ztrátě kořenů zdála ideální - Foto: HBO

Na vašem Slovácku takové tvůrce ani krajinu nemáte, to je fakt.

Možná proto jsem tak rád tady v Plzni, protože tady ty kopce okolo jsou. Nádherné, Plasy, Rabštejnsko… Se Slováckem teď vnitřně zápasím. Věci, které by mě na rodném kraji měly nejvíc těšit, mě nejvíc vytáčejí. Třeba to, co se tam děje s folklorem. Mám folklor rád, ale když si uvědomíte, jak kdysi vznikl, a porovnáte to s dneškem, vidíte absurditu. Folklor jsou sebrané zkušenosti lidí, kterým často nezbývalo než zazpívat si na poli nebo se sejít v hospodě a zahrát si tam. Do těch písniček dávali všecko, co věděli o životě a o světě a co cítili. Folklor měl v sobě i cosi odbojného, bylo to něco, co měl prostý lid, ale vrchnost ne. Dnes přijedete na Slovácko a folklorní kroužky nebo cimbálové muziky chodí hrát papalášům na jejich merendy. A Ivo Valenta dává tisíc korun za účast na slavnostech vína a otevřených památek a říká, že je to tisíc korun na udržení krojů v kraji. Možná to zní tvrdě, ale říkám si, že jestli lidi nejsou s to udržovat tradici sami, i bez Valentovy tisícovky, jestli ta tradice už nevychází z nich, aktivně ji nežijí, nemá smysl ji podporovat, protože už s autentičností nemá nic společného.

Ivo Valenta vás tolik trápí?

Řeknu historku, která je charakteristická pro to, co pan Valenta dělá. Velmi chytrým způsobem si všechny ve kraji zavázal. Lidi si neuvědomovali, že v době, kdy dával velké peníze na dobročinné účely, to svým způsobem dělat musel. Měl na výběr odvést vše na dobročinné účely, anebo zaplatit daň. V tu dobu si mohl vybrat, takže celkem logicky peníze odváděl na tyhle účely, protože věděl, že lidé ho za to budou mít rádi. Je to jistě lepší než ty peníze dávat státu. Jakmile asi před dvěma lety možnost výběru byla zrušena, Valentovy dotační příspěvky se výrazně snížily, asi na pětinu. Říkám to ale proto, že před několika lety se v Uherském Hradišti stala taková hloupost: on tam na hlavním náměstí vlastní hotel. Před něj postavil sochu a pod ni dal cedulku, že je to socha bezejmenného františkána, jenž někdy ve středověku zachránil město před morem. A každý, kdo se františkána dotkne, bude na dlouho požehnaný a socha ho bude ochraňovat. A pak přijel náš kamarád z Itálie, podíval se na tu sochu a zeptal se: Proč tady máte našeho pátera Pia

Jaroslav Dušek jako Karel, Eliška Křenková jako Klára a Zuzana Stivínová jako Hana - Foto: HBO

Myslíte svatého Pia z Pietrelciny?

Přesně toho. Ten byl v roce 2002 prohlášen za svatého a je to velká italská hvězda, jedna fabrika tam chrlí tyhle sochy jednu za druhou na pásu. Pan Valenta v Itálii jednu takovou sochu koupil, přivezl ji do Hradiště a vymyslel k ní svou legendu. A všichni mu to sezobali. Udělali jsme proto v reakci s kamarády recesistickou akci, neměla žádný ohlas, ale bylo nám divné, že se k nám nepřidali aspoň ti františkáni, kteří pár set metrů od sochy mají své sídlo a jichž se to týká vlastně nejvíc. Tak jsem jim napsal dopis, zda by snad nebylo dobré k tomu něco říct. A nikdo mi nikdy neodpověděl. Pak jsem se koukl do výroční zprávy jedné Valentovy nadace a zjistil, že františkánům půl roku předtím koupil nové knížky a zaplatil novou střechu na baráku… Tohle je prostý a účinný klíč, kterým pan Valenta operuje. Všecky si koupí, a tak nikdo ani v případě takové pitomosti, jako je takováhle socha, se mu neodváží postavit.

U vás jste předběhli celorepublikový problém Andreje Babiše.

No jasně. A pak ať se Češi posmívají Moravákům, že jsme pozadu! Lidi u nás se Valentovi cítí zavázáni. Což je přirozené a lidské. Když jste vedoucí kulturního krúžku a někdo vám pravidelně dává peníze, nebudete proti němu protestovat, nebudete ho kritizovat.

Vy jste říkal, že nejste patriot, že ke Slovácku nemáte vztah, ale slyším a cítím, jak vás tamní situace zajímá, štve a trápí.

Tak dobře, dostal jste mě. Možná to je tím, že když žijete v cizím městě, jste tam spokojenější, protože si říkáte, že tam úplně nepatříte. Úplatný radní v Plzni mě bude štvát a budu mu to chtít natřít, ale přece jen se mě bude vždycky dotýkat trochu míň než úplatný radní v Hradišti. Protože tam jsem se narodil a znám tam každou ulici a každé nároží.

V tom, co říkáte, ať už mluvíte o své oblíbené četbě, nebo o folklorních nárocích, zdůrazňujete krajinu. A najednou jste napsal Pustinu, čili příběh z kraje, který paměť v písních nemá. Krajina severních Čech v podstatě neexistuje, je odbagrovaná a po odsunu Němců neexistuje ani ve vzpomínkách. Odešla s lidmi, nic nezůstalo. Co to s vámi dělá?

Je to banálně jednoduché. V případě Pustiny, na jejíž sepsání jsme měli writers room, existovala kolektivní představa o příběhu a on si říkal o to místo, kam má být zasazen. Nevidíte konkrétní kopec ani konkrétní vesnici, ale je ve vás atmosféra, nálada místa, o něž si příběh sám říká. V tomhle případě jsme věděli, že to má být tvrdé, drsné, samovolně si to řeklo o Sudety. Původně jsme chtěli Jeseníky, taky v nich by náš příběh byl přesný, ale museli jsme od nich upustit kvůli dialektu, protože jsme zjistili, že kdybychom chtěli specificky trefit, jak se tam mluví, bylo by to v podstatě nemožné. Děsí mě představa, že děláte příběh z vyloučené lokality tak, že svezete herce z Prahy a necháte je předstírat, že jsou domorodci. Vzpomínaný Vojtěch Jasný sice ve Všech dobrých rodácích taky měl známé herce, ale dával si pozor, aby to většinou byli Moraváci, měli v sobě dialekt, mluvu, atmosféru kraje.

FOTO - HBO

Čili na Litvínovsku jste se jazyka nebáli?

Ne. Sudety právě díky své vykořeněnosti, kterou tam vnímáte, když do těch vesnic přijedete, se nám zdály ideální pro ten příběh o ztrátě kořenů a rozpadu komunity, který chceme vyprávět. Fascinuje mě, že máte místa, která mají dalekosáhlou paměť. Třeba Velehrad – moji rodiče žijí hned ve vedlejší vsi – je přesně takové místo. Ale jsou taky místa, kam přijedete a kde paměť jako by nebyla. Jako byste najednou stál před ničím. Cítíte tam možná ještě nedávnou minulost, vidíte pobořené baráky, máte před sebou záběr padesáti let, ale nejste s to jít dál. S přítelkyní jsme si před dvěma lety pořídili detektor – to je fantastická věc. Jdete krajinou a najednou najdete něco na poli nebo v lese, nějaký předmět, a uvědomíte si, že to místo dřív vypadalo jinak, třeba tam vedla cesta, která dnes už není vidět. Jinde stál dům, který teď není – najednou prostor kolem sebe vnímáte jinak, jinak k vám promlouvá. Vytáhnete ze země třeba dvě stě let starou minci, nějaký krejcar, obracíte ho v ruce a hned si představujete, že nějaký člověk tudy před dvěma sty lety šel. Okamžitě vidíte příběh: vždyť třeba mu ten krejcar chyběl, měl kvůli němu starosti.

Nenapadlo by mě, že klíč k Pustině je jazyk. Myslel jsem, že je to prostředí.

Na začátku, a to se skoro stydím přiznat, byl banální rozhovor se šéfem HBO Anthonym Rootem, který nám říkal o dánském seriálu Most, v němž jde o vyšetřování zločinu na hranicích mezi Dánskem a Švédskem. Stane se to na hraničním mostě, tím pádem k mrtvému přijíždí jeden policajt z Dánska a jeden ze Švédska. To byla skvělá výchozí myšlenka, mít příběh odehrávající se na hranici. Ale ta je samozřejmě metaforická, jenom vás někam vede.

Viděl jsem dosud jen dva díly, znám tedy jen expozici. Ale i v nich je načato hodně témat, která by stačila na celá díla. Je tam bipolární porucha, chlapecké pasťáky a život v nich, těžba uhlí, rozpad komunity vesnice, prázdná krajina, kde lidi pořád jsou a nejsou zakořenění.

Nebojte, víc tam toho nebude. Vy jste to vyjmenoval všecko a v tom zbytku, který jste ještě neměl možnost vidět, se to vše propracovává. Ano, je to hodně témat, ale pokud si jednoduše přirovnáte seriál k románu a řeknete si, že v románu je téma hlavní, ale zároveň je v něm hodně vedlejších linek, kterých se autor jen dotýká, má seriál tuto možnost taky. Agnieszka Hollandová nám při filmování Hořícího keře říkala: smíte ukázat cokoli, ale nesmíte to používat jako atrakci, která má diváky jenom šokovat a přilákat k obrazovce. Musíte s tím pracovat do hloubky a zkoumat to. Mám pocit, že v Pustině takhle postupujeme. U bipolárního Karla ukazujeme, co tato choroba znamená pro něj a co pro lidi okolo něj, co obnáší v každodenním životě. Není to jen králík vytažený z klobouku.

To jsem netvrdil, jen myslím, že musela být fuška, balancovat všecky linky rovnoměrně. Navíc bylo potřeba k nim studovat.

Ano. Tohle je ale část práce, kterou mám nejraději. Rešeršování, povídání si s lidmi, hledání zdrojů a pramenů. Pavel Juráček ve svých denících vzpomíná, že když se pokoušel psát trilogii z pravěku, dva roky studoval všechno možné o pravěku. A nakonec podotkl: Teď už bych ten scénář nepotřeboval psát, protože jsem se tím tématem tak nasytil a tak mě bavilo, že scénář už bude jen otrava. Mám to podobně, načerpávám věci, které mě baví, ale psaní samotné je povinnost, kterou je třeba udělat. Je dobré, když se pro scénář podaří najít téma, které je přitažlivé a klade otázku bez odpovědi. To pak člověk píše proto, aby si odpověděl. Hrozné ale je, když člověk od začátku ví, proč text píše. Pak už je text jenom ilustrace.

Je tedy seriál románem dneška?

Hlavně v tom, že může zkoumat společnost. To dvouhodinový film nezvládne. Ale seriál stejně jako Flaubertův román předává zprávu o společnosti, o tom, kde ona zrovna je a v jakém stavu se nachází. Kdežto film je drama. Vyzobne se z události to nejdramatičtější a na ploše hodiny a půl se to strhujícím způsobem odvypráví. Diváka se to samozřejmě musí dotknout ani to nesmí být hloupé, ale jen v seriálu je možno odbočit. To jsou vlastně nejhezčí okamžiky, na chvilku se vykašlat na vyprávění, na posouvání děje a všímat si věcí, které jsou okolo a na něž v celovečeráku není čas.

Vlastně jste echt politický autor. Napsal jste historické, ale výsostně politické teoretické pojednání, Hořící keř taky je plný politiky, Pustina taky. Politika nikde není vaše dominantní téma, ale všude je nepřehlédnutelná.

Máte pravdu, ale vždycky se to snažím brát přes jednotlivé, obyčejné lidi, kteří politikou jsou zasaženi, vnímají ji, snaží se v ní obstát. A někdy to zvládnou a někdy ne. To je mi blízké. Pocházím z takového prostředí, mám pocit, že těmhle lidem nejvíc rozumím. Když se dívám na Hořící keř a vidím postavu Dáši Burešové, vím, že to je nejslabší článek. Selhal jsem, napsal jsem ji špatně. Ta figura není zajímavá, je jednorozměrná. A i když je Táňa Pauhofová skvělá herečka a dělá, co může, uvědomuji si, že do té postavy o mnoho víc dostat nedokáže, protože to není v textu. Uvědomuji si, že mi líp jde stará paní Palachová, což je paní z kiosku na nádraží, na kterou jsem schopen se okamžitě napojit. Kdežto abych popsal intelektuálku Dášu Burešovou, to je mi svět vzdálený, do kterého se musím nutit.

Ale sám jste intelektuál, to by vám mělo být blízké.

Su a nejsu. Vystudoval jsem sice vysokou školu, hodně času trávím ležením v knížkách, ale není mi blízké komplikované vnímání světa. Cítím se spíš jako sedlák: vylezu z chalupy, podívám se na pole a vím, proč mi něco neroste. A vím, co udělat, aby mi to rostlo. Jednoduše, prostě jednoduše.

18. října 2016