Když před jedenácti lety byl natočen film I Walk the Line, který pojednával výseč života pěveckého i životního páru Johnnyho Cashe a June Carterové, byl to hit. Přitom ten film nestojí za moc, je to standardní vyprávění jednoho problematického vztahu, které končí happy endem. Protože tak je to ve filmovém průmyslu výnosné, a proto bezpečné a žádoucí.

Nejlepší na tom snímku samozřejmě pořád jsou Cashovy písničky, jež jistě mohou za to, že výsledek není zapomenut. Cash ani Carterová už film vidět nemohli, ale s jeho vyzněním ještě stačili souhlasit. A bodejť by ne, Cash byl geniální hudebník, ale zrovna tak byl zdatný byznysmen, jenž si dovedl spočítat, co mu přinese jaké zisky na popularitě i kontě.

Selanka jistě, kritičtější a problematičtější portréty hůř. Proč takový úvod: v této kompozici vznikal komiks německého autora Reinharda Kleista Johnny Cash, I See a Darkness. Film vyšel v době, kdy Kleist prý měl svůj příběh promyšlen a zrovna ho maloval. Chtěl být první, zůstal pozadu. Ostatně váhal, zda knihu vůbec vydat. Zda ji nějak pozměnit, či se držet původního rozvrhu. Protože někde se obě díla samozřejmě kříží – tedy točí se kolem Cashova koncertu ve věznici Folsom v lednu 1968. Kleist nakonec u svého záměru setrval.

Což je dobře už kvůli mnohosti pohledů: vždyť rozdíl mezi oběma díly jasně vyznačují názvy. Zatímco film si nese v titulku kajícnou, ale v podstatě veselou píseň, již Cash od mládí zpíval sytým podmanivým hlasem a publikum ji po něm neustále žádalo až do jeho omrzení, komiks má v titulku píseň mladou, z konce tisíciletí, již už zpívá muž, na jehož hlase je stáří znát a jež je smutná a vážná balada, skoro modlitba.

Kleist vypráví jen část Cashova života. Ve třech kapitolách se věnuje nejprve jeho dětství a mládí (tedy rokům 1935 až 1956), potom desetiletí velké slávy a drogových potíží (1957 až 1967) a nakonec slavnému koncertu ve věznici Folsom. Tahle kapitola ale plynně přechází do posledního půl roku zpěvákova života, kdy jeho druhá žena June Carterová již nežije a Cash se dojímá nad tím, že svým dávno mizerným hlasem konečně zpívá písně, jež chtěl tvořit od mládí.

Běsy ho ale neopustily: když sám vysedává v zahradě a hledí do stromů, stále jím prostupuje zmatek. V nitru stále je kovboj, který rozráží a krotí stádo rozzuřených býků, třebaže fyzickou sílu na to už nemá. To je totiž tak: Kleistovo vyprávění začíná jako realismus, jako chronologické vyprávění o chlapci z velmi chudé rodiny, která zažila bídu, dřinu na poli i smrt dítěte (to když zemřel Cashův nejmilovanější bratr). Příběh o tom, že tvrdé dětství má blahodárný vliv na uměleckou kariéru géniů, protože je učí všímat si správných témat, se ve druhé a nejdelší části věnuje popisu právě tohoto zadostiučinění: vzrůstající Cashově popularitě, přicházejícím rozbrojům v prvním manželství, neschopnosti ustát svou slávu a propadání drogové závislosti.

Která však, a to je třeba přiznat, má nejprve blahodárný vliv na Cashovu autorskou a koncertní výkonnost. Vyprávění, už tak neustále prodchnuté (nepřekládanými) úryvky z textů Cashových písní, je proto stále častěji narušováno ilustrováním Cashových písní, nahlížením do jeho nitra.

To graduje scénou, v níž Cash, marně bojující se svými démony, se vzdává a patřičně, po způsobu jistěže hodném velkého umělce, odchází zemřít do jeskyně. Odtud ho však zachraňuje přelud zemřelého bratra. Čili příběh víc a víc stírá hranice mezi realitou a snem, mezi vyprávěním přítomným a minulým – neboť vypravěčem románu je vězeň z Folsomu Glen Sherley. Takže těžko říct, co všecko si vymýšlí. Sám je to hudebník, jehož tvorbu Cash uznale hodnotí větou: „Někdo, kdo napíše takovou píseň, nemůže být špatnej člověk.“

Což je citát ze závěru detektivky, v níž takto poručík Columbo dumá nad tvorbou Johnnyho Cashe, když ho zatýká za dvojnásobnou vraždu. V závěru komiksu přitom Sherley sám umírá a o jeho smrti čtenáře svým vyprávěním zpravuje pro změnu Johnny Cash. Čas i prostor vyprávění přestávají existovat, vše přebíjí univerzálnost Cashových písní. A to je nakonec hlavní devíza Kleistova díla: sice se nevyhýbá pokušením teatrálního kýče a třeba první polibek Johnnyho a June zobrazuje ve velkém detailu ausgerechnet na vězeňském dvoře Folsomu (čímž se blíží odmítanému filmu), jinak ale riskuje výsměch reakce „takhle to nebylo“. Tak to má být.

Reinhard Kleist: Johnny Cash, I see a Darkness. Grafický román. Z německého originálu přeložila Alena Pokorná. Vydalo nakladatelství Argo v roce 2016. 224 s. 268 Kč.