Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

V jednotě je síla. Ale také násilí

Několik mých velmi blízkých lidí se dosud nenechalo očkovat. Jejich důvody jsou různé, ale vždy – aspoň se mi takové zdají – přesvědčivé, vyargumentované a netriviální. Ba takové, že být na jejich místě, možná bych se choval podobně. Jsou to lidé poctivého normálního úsudku, žádní fanatici nebo nějací konspirátoři. Myslí si, a mají pro to argumenty, že pro ně je očkování nevhodné, že jim může spíš uškodit, a věří, že si jejich organismus poradí bez něj: veskrze již covid prodělali.

Rackův přelet nad Bardejovskými Kúpelemi

Bardejovské Kúpele se na starých pohlednicích jmenují Bártfafürdö, neboť Bártfa je Bardejov a fürdö velmi důležité maďarské slovo. Tak jim asi říkala největší celebrita, která se tu kdy ubytovala, a to skoro na celý měsíc, maďarsky mluvící císařovna Alžběta čili Erzsébet magyar királyné, prostě Sissi. Přijela sem 1. června roku 1895, odjela 22. června, takže tady zůstala tři týdny.

Deset let bez Jirouse aneb V co se asi vykuklil?

A pak se také vědělo, že sedm a půl roku seděl opakovaně v nejhorších kriminálech a za ta léta šikan a perzekucí nikdy neustoupil od své představy svobody. Ivan Martin Jirous umřel den před svatým Martinem, kterého si vybral jako svého duchovního patrona, neboť Martinus, to je bojovník, voják, zatímco jméno Ivan mu, jak hezky napsal v jednom epigramu, připomínalo, že je pijan.

Ptačí duše spoutaná v kleci

Frida Kahlo (1907–1954) vedle toho, že malovala fantastické obrazy a vedla vášnivý a bolestný život, také sbírala, či spíš hromadila fotografie. Nikoli jakékoli fotografie, ale takové, které se vztahovaly k jejímu životu, a to v širokém slova smyslu. Ona sama nefotografovala, ale její otec Guillermo (Wilhelm) Kahlo, původem německý Žid, rodák z Baden-Badenu, přistěhovalec do Mexika ze začátku 20. století, byl zapáleným fotografem průkopníkem, měl fotoateliér. A když Frida pózuje sama na svých obrazech, sedí vlastně před „otcovým“ fotoaparátem.

Poslední cesta za medvědem

Tomáš Boukal (1977) je etnograf a etnolog, který se zabývá původním obyvatelstvem ruského a také kanadského severu, především vztahem lovců, rybářů a sběračů k životnímu prostředí tajgy. Je autorem několika odborných publikací a také beletristické knihy Hřbitov nevěst (2018). Zajímá se o etnickou hudbu a malířství se severskou tematikou. To čteme v biografické poznámce na přebalu jeho novely Cesta mrtvých. V podtitulu je upřesnění: Život a smrt Alexandra Nikolajeviče, lovce národa Mansů.

Kdy to dostane Husák a Brežněv?

Už to ani nevzbudilo žádný větší ohlas. Vladimír Remek dostal, nebo vlastně dostane, od prezidenta Zemana Řád bílého lva I. stupně, to je nejvyšší české státní vyznamenání, neuděluje se, ale propůjčuje a je na něm nápis Pravda vítězí. Já osobně jsem přející člověk, takže přeju všechno všem lidem, po čem jen touží, a klidně i toho Bílého lva. A přeju ho i Vladimíru Remkovi, na kterého mám hezké vzpomínky z dětství.

Radostné pocity génia v Heiligenstadtu

Beethovenova šestá symfonie, tedy Pastorální, začíná jásavou větou, kterou skladatel pojmenoval „Probuzení radostných pocitů po příjezdu na venkov“. A tyto radostné pocity jsem chtěl v sobě probudit i já, když jsem brzy ráno z Vídně vyjel do Heiligenstadtu, na předměstí, které tehdy, v době vzniku symfonie, bylo idylickou vesnicí, jejíž prostředí v Beethovenovi ty blažené pocity vyvolávalo. Tedy alespoň dočasně, neboť radost je u lidí Beethovenova naturelu vždy vzácná a výjimečná.

Havlíček: jít svou cestou – a myslet na ostatní

Poslední říjnový den vyšlo pár článků, které připomněly dvě stě let od narození Karla Havlíčka Borovského. O Havlíčkovi se předpokládá, že byl republikán a velmi by si přál samostatnost a osvobození od Vídně a radil by v tom Masarykovi. Jenže Havlíček byl zároveň realista a byl si vědom toho, jak je to ve střední Evropě všechno křehké a provázané, takže by možná spíš byl opatrný. Jenže to už opravdu nikdy nezjistíme a zeptat se ho budeme moci až v metafyzickém stavu.

Venku se smráká a jezevec by šel spát

Dodám, že jezevec se nechal očkovat, ne že by si myslel, že to je spása, ale protože je to konformista a některý druh odporu mu za to nestojí. Věří, že si to schovává na lepší věci. Snad je pozná. Nejlepší to teď mají zvířata, která se chystají na zimní spánek. Takový plch, ježek nebo netopýr se brzy přesune do stavu hibernace, ztuhne, stočí se do klubka nebo se zavěsí na strop a procitne na jaře, kdy zase bude, snad, po všem.

Dvě stě let od narození Havlíčka Borovského. Vítal by republiku?

Nejvýznamnějšímu politickému novináři národního obrození a zakladateli českého politického myšlení by v okamžiku vzniku republiky bylo požehnaných 97 a v roce 1921 by národ slavil spolu s ním jeho stovku. Té by se dožil jen za předpokladu, že by ho v Brixenu dokonale vyléčili z plicní choroby, což byl úmysl rakouských úřadů, a kromě toho by se již nikdy nezajímal o českou politiku, což je taky předpoklad dlouhověkosti.

Hádka o Radostný den

Byl krásný a radostný den v totalitním státě, 2. dubna 1981. Generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák otvíral Palác kultury, ve kterém se čtyři dny nato konal XVI. sjezd KSČ. Před novou budovou stála na vysokém granitovém pylonu pětimetrová socha národního umělce Jana Hány (1927–1994) Radostný den. Typické dílo ve stylu normalizačního socialistického realismu. V roce 1995 se Pakul přejmenoval na Kongresové centrum a v roce 1998 byla socha odstraněna.

Soumrak bohů v Tullnu na Dunaji

Z vídeňského nádraží Františka Josefa, které je teď celé rozkopané, jezdí regionální vlaky směrem severozápadním, tedy i do Čech, kam jsem se zas vracel. Ale udělal jsem si přestávku v půli, nebo spíš ve čtvrtině cesty, ve městě Tulln na Dunaji. Trochu jsem to tam znal, před deseti lety jsem tam vystoupil, stejně jako teď, na nádraží, které je asi jediné nádraží na světě, kde se narodil malířský génius, v tomhle případě Egon Schiele.

Podzimní dech Podzimní sonáty

Kdyby existoval festival podzimních filmů, jako že možná existuje, určitě by se tam musela promítat Podzimní sonáta, ten komorní film Mistra Ingmara Bergmana, který se hodí právě do dnů, jako jsou tyto. Tedy do dnů, které se už hodně zkracují a kdy odpoledne je šero a snáší se opar, který rozpíjí obrysy věcí a všemu dodává zastřenou podobu. Předmětům i duši, která hledá a nachází útěchu třeba i v krutých mistrovských filmech.

Kam zmizela noha Sarah Bernhardtové?

Letos pětasedmdesátiletý Julian Barnes je oblíbenec českých anglistů, skoro všechny jeho romány už byly přeloženy do češtiny, což by asi nešlo, kdyby přitom nebyl oblíbenec čtenářů. Spíš náročnějších a vybíravějších, kteří rádi čtou knihy, ve kterých se něco zajímavého dovědí, ve kterých je možné si podtrhávat a co chvíli se dívat do Wikipedie či jinam, jestli ty podivné životopisné historky, detaily a kuriozity, které Barnes shromažďuje a zjevně miluje, sedí, nebo si je snad vymyslel, či aspoň přimyslel.

Já nejsem smutný, já jsem často veselý

Luboš Veselý je nenápadně skvělý herec, který každou roli podrží tak, aby stála jako vytesaná. Má zajímavou nostalgickou tvář, ve které je jakési tajemství, na což člověk přijde až po nějaké chvíli, ale o to déle to účinkuje. Léta už je oporou pražského Švandova divadla, kde nyní odhazuje širák v dál v roli Cyrana, kterou málem odmítl. O tom jsme mluvili v divadelní šatně, kam si chodili zakouřit hercovi kolegové. A kolegyně.

To se nedá vypovědět, co všechno zničili

Zazvonil zvonek. Už jsou tady, řekla Jarmila K. a já šel otevřít, ale byla to paní, která nesla blahopřání od starostky města na Otavě, protože Jarmila K. měla nedávno jednadevadesát. Ta poděkovala a šla si zase sednout ke stolu, na kterém rovnala fotografie z mládí. Je na nich pěkné selské děvče před vraty statku nebo také s koňmi a pak třeba, jak v pěkných šatech stojí v Praze na nábřeží, odhaduju tak v roce 1947. Fotografie z let, kdy jí bylo dvacet až dvacet sedm chybí, ty roky se nefotila, vlastně ano: z profilu a ánfasu do policejní kartotéky.

Referát o třetí cestě do Brumova

Brumov – malé město v okrese Zlín, kdysi potupně přejmenovaný na Gottwaldov. Spisovatelovo rodiště. Z pamětihodností vyniká zřícenina hradu a pak rodák Ludvík Vaculík, což zatím místním zcela nedochází. Leží úplně u Slovenska, při Vlárském průsmyku, kudy na Moravu pronikaly v minulosti různé orientální hordy a tlupy, jejichž genofond je na obyvatelstvu dosud příznivě patrný (viz spisovatelova tvář a vůbec). Lokalita a okolí byly mnohokrát přímo i nepřímo autorem popsány, například v prvním a de facto jediném autorově bestselleru, Sekyře.

Lučištník a rafinovaní islamofobové

Norská policie vyjádřila pochybnosti o tom, že muž, který tuto středu zavraždil lukem a šípem v norském městě Kongsberg pět lidí, bral vážně svůj obrat k islámu. To je zajímavé, co těmi pochybnostmi norští odborníci asi myslí a jak rychle to odhadli. Onen vrah byl nepochybně šílenec a tak dál, ale byl to taky konvertita, etnický Nor, který se před nějakou dobou veřejně na internetu k islámu přihlásil.

Nahé ego Egona Schieleho v Albertině

Ve Vídni není možné minout se s Egonem Schielem, i kdyby se o to člověk snažil sebevíc. Chodec jde po Karlově náměstí (Karlsplatz) a už stojí před nedávno zrekonstruovaným Domem umělců, Künstlerhaus, příkladnou budovou z roku 1865, tedy z velkolepých časů Vídně, kdy se budovala Okružní třída, po níž pak nakráčela do města moderna. Před dvěma lety v tom domě zahájila svůj provoz „druhá scéna“ slavné Albertiny, galerie Albertina modern.

Jahodová jatka v Prešově

Začalo to tím, že mi přišel e-mail z knihovny Pavla Országha Hviezdoslava v Prešově. Nejdřív jsem se vyděsil, že jsem tam nevrátil nějakou knížku, přestože jsem v Prešově nikdy nebyl. To už my, lidé s kafkovským prožíváním světa, tak máme… Nadechl jsem se, e-mail otevřel – a bylo tam pozvání na festival Prešov číta rád, což mě vyděsilo ještě víc: co já bych tam dělal?

Chvála zaostalosti. Proč u nás spisovatelky nebojkotují Izrael

Jedna z výhod naší zaostalosti a provincionálnosti je, že tady některé věci nelze jen tak dělat, neboť by byly hned směšné. Taková je třeba představa, jak se nějaká mladá česká spisovatelka přihlásí ke kampani Bojkotujte Izrael a zakáže překlad svého zajisté geniálního díla do hebrejštiny. Znám trochu několik českých spisovatelek, nejsem si úplně jistý jejich názory na izraelsko-palestinský konflikt, u některých bych předpokládal i názory řekněme dosti kuriózní.

Minka Podhajská: Profesorka hraček v Bubenči

Pro povolební kocovinu, ať už ji způsobí radost, či žal, je nejvhodnější procházka s kulturním cílem. Zde je jeden tip, který je nejlépe dosažitelný pro voliče z Prahy 7, ale dopřát si ho mohou samozřejmě všichni Pražané, ba občané celé republiky, neboť do Bubenče se lze během dne dopravit i z nejvzdálenějších končin země. Je však nutné stihnout to do nedělního podvečera, kdy se objekt procházky zavírá a v něm i výstava, na niž tu chceme upozornit.

Noční obrazy ze života denního chodce

Člověk, který si kdysi dávno pořídil první desku Etc… s Vladimírem Mišíkem a pustil si ji v pravý čas, se stal velmi pravděpodobně doživotním abonentem jeho písňových příběhů, nebo spíš písňových obrazů. V něm se v průběhu času ustálil výjev důstojně stárnoucího muže, žádného kašpara z showbyznysu ani nějakého temného proklatce, ale umírněného rockera, který si zažil, prožil i vypil své, ale teď jde pomalu pražskou Letnou, sem tam ho lidé zdraví, on zdraví je, v jeho výrazu je přítomná citová paměť několika generací, stejně jako toho města, kam tak silně patří.

I v Rusku věděli, co s pijanem

Boris Jelcin, dobré paměti první prezident Ruské federace, dělal ještě během svého úřadu zábavné kousky. Třeba zničehonic začal za přítomnosti Helmuta Kohla zuřivě dirigovat německý vojenský orchestr. Jindy vtrhnul při nějakých oslavách na pódium a divoce začal trsat a předstírat hru na balalajku. Jednou zase jen tak z bujnosti klepl kyrgyzského prezidenta lžičkou po hlavě, známý je záběr, jak zezadu sáhne jakési ruské soudružce na hruď.

Jak jsme táhli do Bardejova

Po osmnácti letech jsem se vrátil do Bardejova, kde jsme v roce 2003 začínali divokou karpatskou cestu na Duklu, kterou pak Jáchym Topol popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem, neboť jsme opravdu během té cesty přepadli polského spisovatele Andrzeje Stasiuka v jeho domě v horské obci Wołowiec, na druhé straně kopců. Tam žije se svou ženou, vydavatelkou a antropoložkou Monikou Sznajdermanovou, stádem ovcí a několika lemkovskými domorodci, mezi něž ideálně zapadl.

Jiří Suchý, život s klasikem

Snad ještě není tak pozdě, když s třídenním zpožděním, zato v neděli si to tady autor přihasí s pozdravem k narozeninám Jiřímu Suchému. Jde o to, že když se klasik dožije devadesátky, je to ku prospěchu jeho i celku, neboť ten celek, tedy my, máme to štěstí, že již delší dobu s klasikem žijeme. A Jiří Suchý je klasik tak od svých třiceti let, takže vlastně je to šedesát let s klasikem, takže je nemálo těch, kteří ho jinak než jako klasika nezažili, a to jsou sami už dost staří, třeba ten autor.

Zpráva, jak funguje peklo

Do českých kin přijde brzy film Zpráva, který je považován za nejambicióznější dílo slovenské kinematografie posledního desetiletí. Tematicky i formálně. Peter Bebjak, režisér temných thrillerů a oceňovaného seriálu Herec, se v něm pokusil převést do filmové podoby útěk Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z Osvětimi v dubnu 1944. Tedy historickou událost, která je sama o sobě navýsost výjimečná, i kdyby nebyla provázena vznikem tzv. Vrbovy a Wetzlerovy zprávy, prvního uceleného popisu osvětimské genocidy, který oba mladí muži po útěku na Slovensko vypracovali.

O Václavu II., králi, který se bál koček a chtěl říši

Jistě jsou významnější věci na komentář, ale v pěně zmatených dní skoro zaniklo, že minulý týden, přesně to bylo 27. září, uplynulo 750 let od narození krále Václava II. A 750 let, to už jsou tři čtvrtiny tisíciletí, což už je nějaká doba, takže by se dalo říct, že některé věci mají svůj fundament a kořeny, jako třeba český stát a české dějiny. Jenom se o tom málo ví nebo vědět chce.

Závoj, který přistál v Klosterneuburgu

Na severozápad od Vídně se přeskočí několik kopců a dopadne se do Klosterneuburgu, což je pompézní sídlo, které vyrůstá přímo nad Dunajem na jednom kopci, nebo spíš návrší. Tím Klášterní Nové Město připomíná trochu podunajský Melk, jinou rakouskou „vlídnou pevnost víry“, ale je ještě impozantnější a imperiálnější, což bude i tou blízkostí Vídně. Z ní se tam dá dojet za dvacet minut vlakem z nádraží Františka Josefa, které je nyní staveništěm, takže tam nemají ani obchod se spodním prádlem, jak by na správném vídeňském nádraží mít měli, ale vlak směrem na Tulln se tam najde lehce.

Ta stará německá partaj

Z výsledků německých parlamentních voleb si každý může vybrat, co chce. Nostalgik po starém dobrém Německu, což byla pro mnoho lidí tzv. bonnská republika, může mít snad trochu radost z vítězství, byť těsného, SPD, tedy sociální demokracie. Chápu, že ta strana nemusí být každému po chuti, ale je to strana, která se ve vývoji, který vede už přes tři století (založena byla roku 1863!), nejméně měnila, vždy to byla strana spíše předvídatelná a umírněná, trochu třeba i nudná a unavená.

Novější články Starší články