Dvacátého července uplyne dvě stě let od narození zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela, rodáka ze slezských Hynčic, mnicha a posléze opata augustiniánského kláštera na Starém Brně. To se nám zdálo jako dobrá záminka bavit se tady „o něčem jiném“. K tomu se sešli ředitelka Mendelova muzea v Brně Blanka Křížová, katolický kněz a biolog Marek Orko Vácha, psychiatr Radkin Honzák a biolog a pravidelný host Salonů Echa Stanislav Komárek.
Komunisté to měli s jarem výborně vymyšlené. Rozkvetly bezy a šeřík vydával svou omamnou vůni a do toho přišly slavné májové dny. Nejdřív tedy První máj – Svátek práce přeměněný v defilé pokory s mávátky a hesly, pak devět dní nato patetické díkůvzdání sovětské armádě, která přišla včas jako borci z dávných bylin, což bylo slovo, kterému bylo trochu těžké porozumět. Přišli z rostlin? To, co se během toho květnového týdne rozpoutalo, to nebyla jenom oslava konce války, to byla oslava mytologického činu.
Leoš Šedo (1952) je autor čtivých próz, v nichž čerpá ze své profese a z prostředí jemu blízké rockové hudby, a také je trochu fantasta a hypotetik. Alternativní historii si poprvé vyzkoušel před lety v novele Beatles přistanou v Praze dnes večer (2009), v níž zhmotnil vroucí přání (nejen) své generace a skoro uspořádal v roce 1966 v Praze na Strahově koncert Beatles, který byl jen těsně předtím zmařen (jistou roli v tom hrál KGB), takže se dějiny o tom nedověděly a šly si dál svou smutnou cestou.
Zaniklé město, vesnice, ba i osada, to je něco, co vždycky potěší srdce, oko a mysl melancholického romantika. A pochopitelně též archeologa, který se vždy zaraduje, když něco zanikne rychle a definitivně a neplete se tam nic jiného, díky čemuž si kope, dalo by se říct, v čisté hlíně. V téhle zemi zanikly poměrně nedávno desítky, či spíš stovky obcí, ale to bylo v pohraničí a ze známých důvodů. Něco jiného jsou zaniklá lidská sídliště, dokonce města ve vnitrozemí, která zmizela už dávno a nezůstalo po nich nic, nebo skoro nic.
V Brně před nádražím, což je samo o sobě dosti strašné místo, táboří skupina, psalo se o několika desítkách, Romů. Neví se moc, co s nimi, prý nabízené ubytování odmítají, nějaké se snad najde, vždy to ale bude potíž. V Brně před nádražím, což je samo o sobě dosti strašné místo, táboří skupina, psalo se o několika desítkách, Romů. Neví se moc, co s nimi, prý nabízené ubytování odmítají, nějaké se snad najde, vždy to ale bude potíž. Mluví prý maďarsky a samozřejmě romsky, nepatrně ukrajinsky a mají často dvojí občanství (ukrajinské a maďarské). Pokud se to tedy dá zjistit, protože to jsou lidé, pro které je státní příslušnost podivný pojem, který jim vnutil (oni si nic jen tak vnutit nenechají) či poskytl nějaký stát.
Bylo to na začátku devadesátých let, vše se nadějně otevíralo, do konečně svobodné země proudily nové podněty a myšlenky, dychtivost poznat „zakázané ovoce“ byla veliká. Na Pražském hradě se konaly výstavy aktuálního světového umění, znalci, snobové i prostě ti, kteří to mají rádi, mohli konečně vidět na vlastní oči díla velkých jmen, o kterých dosud jen něco četli nebo zaslechli.
Podobně jako se nedoporučuje dotýkat se drátů s vysokým napětím nebo třeba olizovat zmrzlé zábradlí, je rozumné nekomentovat dění v ÚSTRu. Tedy Ústavu pro studium totalitních režimů, o jehož patnáctiletých dějinách by nějaký Balzac či Dietl měl napsat strhující románovou ságu či nekonečný seriál. Bylo by tam vše o velikosti a malosti lidského ducha, všechny intriky a ambice, lásky a zášti, vášně a nenávisti, celý rej myšlenek a idejí v nálevu velkých ideologických bojů, v nichž jde o všechno a o nic.
Kdysi, před lety jsem dělal rozhovor s Peterem Demetzem, to je prosím velké jméno světové germanistiky a srovnávací literatury, profesor na Yaleově univerzitě a také je to pražský rodák. V říjnu mu bude sto let! A tato legenda, možná poslední pamětník a přímý účastník kosmopolitní předválečné Prahy, mi řekl, že Praha jeho mládí se od té současné liší hlavně v tom, že je nyní čistě slovanská.
Řidič autobusu byl sice Ukrajinec, ale stejně měl puštěnou nějakou strašnou českou stanici, kde se kvákání moderátorů střídalo s robotím hekáním, v nějž se proměnila pop-music. Mezi tím peklem se ale přece jen vyskytlo něco snesitelného, co neurotickým estétům (jako jsem já) nepůsobilo takovou bolest: vlastně se mi to i docela líbilo. Zpívalo se tam: „Proč jsi tak vzdálené, baroko? Lalala… pro oko… Zem, která nemá své nebe, ztratila sebe a zebe…“
Jsou věci, které přímo volají po jednoznačnosti, což ale bývá právě ta past. Takovou pastí je kauza, či jak to nazvat, sporu o potratové tabletky „po“, tedy po početí. Pilulka, tedy její zařazení k pomoci Ukrajině, se stala předmětem zástupné války „kulturního typu“, která se vede u nás, tedy mimo vlastní „místo činu“, ale i tak dosti urputně.
Na protestech protiputinovských Rusů se před časem objevila vlajka se dvěma bílými pruhy a jedním pruhem světle modrým. Byla to vlajka Novgorodské republiky, středověkého ruského státu, státu dávno zaniklého, ale zajímavého tím, že vůbec existoval – a to docela úspěšně. Jeho existence totiž poněkud vyvrací předpoklad, že v Rusku se něco jiného než samoděržaví a různé druhy tyranie nemůže vyvinout, že krutost a absence svobodomyslnosti je Rusům jaksi geneticky a historicky daná.
I když historické analogie bývají ošidné, těžko popřít, že průběh Putinovy války na Ukrajině pozoruhodně připomíná tzv. zimní válku, kterou Stalinův Sovětských svaz vedl proti nepoměrně slabšímu Finsku. Když v listopadu 1939 ruským útokem začala, měla to také být záležitost několika týdnů, avšak Finové se bránili s takovou urputností a lstivou chytrostí, že se Stalinův válečný stroj záhy zadřel a měl co dělat, aby se nakonec, po strašných ztrátách, dovlekl k nějakému cíli. Finové sice museli v březnu 1940 kapitulovat a přistoupit na územní ztráty, ale ve výsledku si uhájili samostatnost a vlastně i respekt svého nevyzpytatelného nepřítele.
Zvláště v Haliči, v té polské i ukrajinské části, je často na rozcestích vidět lidovou sošku sedícího Krista. Polsky se mu říká Chrystus Frasobliwy, Kristus ustaraný. Jsou to většinou dojemná dílka, čím primitivnější, tím působivější. Kristus je po bičování, unavený a utrápený, plný krvavých ran na holém těle, na hlavě už má trnovou korunu. Čeká ho ještě přibití na kříž, ale těsně předtím mu jeho mučitelé dovolili si na chvíli sednout. A tak ta postavička sedí, hlavu si podepřel dlaní a odpočívá. Odpočívá a myslí na lidstvo pošetilé, věčně zmatené a bloudící.
V Bukurešti začínalo jaro a na Jarním bulváru (Bulevardul Primăverii) vyrašily pupence magnolií, jak se sluší na čtvrť, která se po jaru jmenuje: Primăverii, tedy Jaro – nebo možná Jarov. Rozkládá se na severu města, u jezera Herăstrău, na východ od vítězného oblouku (Arcul de Triumf), který si tam Rumuni postavili v rámci národního sebeuspokojení po první světové válce: je jen o trochu menší než ten pařížský a trčí poněkud bezprizorně na takovém větším kruháku, ze kterého vedou bulváry z města a do města.
„Poutníkovi stačí manšestrové kalhoty, dobré boty, bavlněná košile… Život v podstatě je výzva k putování, cesta, na kterou není třeba brát si tolik věcí.“ To čteme v půvabné knize Josefa Kroutvora Stará škola; hned by se člověk k tomu poutníkovi přidal. Čtenář jeho textů to ovšem dělá už dlouhá léta, staly se součástí jeho vlastního putování, posloužily mu jako inspirace, zdroj poučení i jako breviář k denní potřebě číst něco vlídného a sdělného, co k němu promlouvá blízkým jazykem.
Kyjev dal najevo, že nemá právě chuť na spolkového prezidenta Steinmeiera, který tam chtěl vykonat zdvořilostní návštěvu. Kancléř Olaf Scholz to nazval poněkud iritující, ale i tak ujistil Ukrajinu, že Německo stojí za ní a že podpora bude pokračovat. Zároveň se Německo do ní moc nehrne, zemní plyn chce dál odbírat a místo zbraní by raději dodávalo obvazy a plynové masky. Německo samozřejmě nefandí v téhle válce Rusku, ale Rusko je pro Německo zvláštní záležitost.
Cesta do Bukurešti byla vlastně prodloužením únorové exkurze na Valašsko, o níž jsem psal v dílech o Rožnově a Valašském Meziříčí. Jádrem Rumunska je také přece Valašsko, stará Valachia, země Valachů, tedy románských obyvatel Balkánu, romanizovaných Dáků, k nimž se v průběhu složitých a nepřehledných dějin přidaly další elementy, ze kterých se pak poskládal rumunský národ.
Osmdesát procent Čechů (Moravanů a Slezanů) stojí podle aktuálního měření na straně napadené Ukrajiny. Je to o trochu méně než na začátku ruské agrese, ale je to pořád jasná převaha a zřetelný důkaz, že to lidé mají v hlavě většinově v pořádku – a pokud se po nich nebude chtít třeba povinné klanění modro-žluté vlajce, tak je velká šance, že to vydrží. Ten mírný pokles sympatií k Ukrajině bude způsobený tím, že v některé lidské povaze je sklon trochu odporovat většinovému mínění, zvláště když se to mínění příliš domáhá jednomyslnosti.
Pojem Trianon se už pravděpodobně dostal i k těm, kdo by ještě před pár lety mysleli, že je to třeba nějaká sportovní disciplína: podle vzoru biatlon. No jo, Trianon, komentovali nyní novopečení znalci maďarských poměrů čtvrté vítězství Viktora Orbána a možná přidali, že Maďaři jsou holt frustrovaný národ, který se není schopen smířit s historií, což je příznak nedospělosti a zastydlosti a nejspíš i mnohem horších věcí. Člověk se opravdu nemusí radovat z dalšího Orbánova triumfu, ale přece jen trochu pochopení by pro ten blízký a přitom vzdálený národ mít mohl.
Kdyby vás náhodou zajímalo, jak se rumunsky řekne radost, tak vám v překladači vypadne slovo bucurie, čte se to bukurie, a já měl opravdu radost, že jsem po mnoha letech byl pár dní v Bukurešti, ve městě radosti. Naposledy to bylo před pětatřiceti lety, a to jsem ale spíš než radost měl vztek a taky poněkud strach či obavu, jak to všechno dopadne, protože jsme pár dní předtím byli u moře na pláži kompletně okradeni, pak nás i vyhodili z vlaku, nikoli však Rumuni, nýbrž Češi.
Na záběry mrtvých civilistů na ulicích Buče u Kyjeva Rusové pochopitelně okamžitě reagovali, že jde o podvrh a provokaci. Těla jsou fingovaná, jsou to figuranti, narafičení filmovým štábem, pokud to jsou skuteční mrtví, pak je v tom případě mají na svědomí sami Ukrajinci. Ti jsou schopni všeho, třeba pozabíjet sami sebe, rozstřílet si města, střílet na Charkov, srovnat se zemí Mariupol, odstřelovat si paneláky, v milionových počtech prchat za hranice, což se většinou dělá na zesílení emocionálního dojmu.
Psát o německých dějinách když ne s láskou, tak aspoň se sympatiemi vyžaduje jistou odvahu, nebo aspoň obratné vysvětlení. Tím může být to, že Německo je zvláštní případ dějin, které k němu byly mimořádně štědré, což souviselo s Němci a jejich vlastnostmi. A Němci jsou pozoruhodný národ, což lze sice říct o každém národu, ale o Němcích přece jen trochu víc. Na to lze ovšem také pohlížet různě, přičemž germanofobie to má lehčí a nemusí nic vysvětlovat.
Cestě za vlašským salátem do Vlašimi (minulý díl) předcházela epochální výprava na Valašsko, o níž vyšly zprávy v únorových a březnových vydáních našeho nekonečného cestopisu. Epilogem této výpravy bude pojednání o pobytu ve Valašském Meziříčí, městě, kam expedice dorazila jednoho studeného zimního večera z Rožnova pod Radhoštěm. Ve Valašské Mezopotámii, jak bychom mohli Valmezu také říkat, byla úplná tma, která poněkud ztěžovala orientaci.
Celou dobu ruské agrese čekám, kdy její dračí ocas máchne do Oděsy. Představa, že by toto město potkal osud Mariupolu, je jak noční můra. Je snad naděje, že pomine, neboť zkáza, ale stačilo by i poničení, Oděsy, to by byla zkáza či poničení už nejen nějakého konkrétního města, to by byl zločin na lidstvu, na jeho celku, na jeho vážnosti a úctě k sobě samému. Rusové toho už udělali dost, ale pokud by tohle Rusové podnikli, pak veškeré další řeči jsou zbytečné. Snad to vědí, snad to ví i Putin, který je z Petrohradu-Leningradu, což je také urážka toho města.
Dobré bylo taky to, jaké se používaly učební pomůcky, především pláštěnky a plynové masky, při jejichž nasazování se též užilo dosti zábavy. Takže je dobré být připraven a provětrat si starou látku. Ta se probírala v hodinách branné výchovy, což byl předmět, který byl považován za docela oblíbený. To i proto, že ho často učili tělocvikáři, kteří patřili k snesitelnějším členům pedagogického kolektivu, na svém předmětu moc nebazírovali – a že by z něj někoho nechali rupnout, to si lze též těžko představit.
Na začátku února vyšel v tomto časopise esej profesora Stanislava Komárka Tři metly Západu. Shrnul v něm důvody pesimismu, ssnimiž člověk, jenž se hlásil k hodnotám evropského racionalismu, pozoroval vývoj naší západní civilizace. Tu aktuálně letech charakterizovala neadekvátní reakce na covidovou pandemii, stupňující se kulturní války a přepjatý environmentalismus. Všechno to jako by bylo vedeno dobrými úmysly, ale zároveň si tím Západ pod sebou podřezával větev. O tom, v jaké jsme situaci, se baví jaderná fyzička Dana Drábová, geolog a esejista Václav Cílek, biolog a spisovatel Stanislav Komárek a novinář a spisovatel Ondřej Neff.
Asi by se očekávalo, že by zde měl být další text o válce za humny a s tím spojených hrůzách, ale snad se snese výjimka, když se sem vloudí doporučení na film české národní firmy Svěrák & Svěrák Betlémské světlo. Činím tak s vědomím, že jsou jistě důležitější věci než jít do kina, jenže v zájmu mentální rovnováhy není špatné udržet nějaké normální zvyklosti, k nimž chození do biografu vždy – tedy ne vždy, ale takových sto let už ano – patřilo.
Nápad jet do Vlašimi a dát si tam vlašský salát není jistě zvlášť duchaplný, ale po cestě na Valašsko mi přišel namístě. Není to však tak jednoduché, neboť majonézové a salmonelové bufety s tzv. lahůdkovým pultem už v malých městech jako Vlašim vymizely. Musel jsem se proto spokojit s příslušným úsekem v supermarketu a kelímek se salátem si odnést do penzionu a tam ho spořádaně a opatrně, aniž bych cokoli umazal, sníst. Mohl jsem to udělat také na lavičce v parku, ale bylo ještě předjarně chladno.
Lze si asi dobře představit, že nějakou dobu nebude mít člověk asi chuť na ruské vejce, zmrzlinu a na ruské romány. Dívám se na svou knihovnu, kde je několik regálů vyhrazeno pro Rusy, ty klasické i ty moderní, někteří patří k mým vůbec nejoblíbenějším spisovatelům – a vlastně na ně nemám moc chuť. A asi to bude trvat nějakou dobu, než se zase vrátí. Bude taky záležet na nich, tedy nikoli na těch dávno mrtvých spisovatelích, ale na Rusech současných, kteří mluví stejným jazykem, jako psal Čechov nebo Babel nebo Platonov nebo Šukšin… Ti moji oblíbenci
Dnešní tragická doba si říká o pohledy do minulosti, o hledání paralel a předobrazů. Tak se vynořila přirozeně úvaha, komu se ten Putin vlastně podobá a které přirovnání s velkými diktátory minulosti sedí. Nejčastěji se objevuje srovnání s Hitlerem. Též se Stalinem, ale to byl přece jen jiný hrdlořez: ne že by k tomu Putin nemohl směřovat. V něčem by však mistr juda, přírodní silák a macho se zájmy v historii a touhou po rekonstrukci impéria mohl přece jen připomínat třetího velkého vůdce minulého století, italského nadsamce Benita Mussoliniho.
