Osmdesát procent Čechů (Moravanů a Slezanů) stojí podle aktuálního měření na straně napadené Ukrajiny. Je to o trochu méně než na začátku ruské agrese, ale je to pořád jasná převaha a zřetelný důkaz, že to lidé mají v hlavě většinově v pořádku – a pokud se po nich nebude chtít třeba povinné klanění modro-žluté vlajce, tak je velká šance, že to vydrží.

Ten mírný pokles sympatií k Ukrajině bude způsobený tím, že v některé lidské povaze je sklon trochu odporovat většinovému mínění, zvláště když se to mínění příliš domáhá jednomyslnosti. Lze si představit takové vzpurné jedince, kterých když se nějaký výzkumník nyní zeptá, tak na just odpovědí, jak se odpovědět nemá. Je to sice infantilní, ale někteří lidé takoví holt jsou a snad jim to ani nejde vyčítat.

Zcela už asi zmizela obrozenecká slavjanofilie, která se opájela slovanským mořem a budoucností, která má Slovanům patřit. Kdysi to dojemně formuloval obrozenec František Ladislav Čelakovský, který v roce 1831 během ruského potlačení polského povstání pravil, že ať vyhraje Rus, nebo Polák, vždy vyhraje Slovan, takže vlastně je všechno v pořádku a on se může jako Čech pouze radovat. Nutno říci, že s tímto postojem, byť jaksi logickým, se již asi nesetkáme.

Za těmi několika procenty pro Putina není ani tak skutečný cit k Rusku a jeho hodnotám, tedy k tomu, co je na něm dobré (nějaké věci by se našly), ale naopak obdiv k tomu, co je na něm hnusné a strašné, tedy například jeho imperialismus a kruté zacházení se svými a blízkými. Je to, jako by třeba obdivovatelé německé kultury (jedné z největších vůbec) museli milovat spolu s Goethem a Beethovenem i Hitlera a hájili by koncentrační tábory, jejichž existenci by buď považovali za fake a provokaci, nebo by je brzy přijali jako nutné opatření při vedení spravedlivé války proti světovému židovstvu. Milovníkům Stalina a obhájcům (a zároveň popíračům) gulagů, jak známo, vůbec nevadí, že jejich největšími oběťmi byli právě Rusové, ba naopak.

Současné fandění Rusku má evidentně rysy psychiatrické a spíš než ze sympatií pro tu zemi či její obyvatelstvo, které obvykle ani moc nezná, plyne z vnitřního ustrojení takového sympatizanta. Jemu je na Rusku blízké právě to, jak je strašné. Čím se Rusko projevuje hrozněji, tím je jeho srdci bližší. Je vlastně možná jen okolností, že jde právě o Rusko. Kdyby byl nejstrašnější a největší hrůzu budící stát na světě třeba Urundi-Burundi, planul by pro něj.

Kdo pozoruje fanoušky současného ruského počínání, musí si všimnout jisté duševní vyšinutosti, která jen málo souvisí s reálným vztahem k té zemi, zato se napájí nějakým obecným rysem sviňáctví, které zahrnuje svět a lidstvo jako takové. Rusko je jim sympatické právě proto, že si počíná tak hnusně a že z něj jde taková hrůza. Jako má nejspíš určité procento lidí sklon k sadismu, tak má určité procento lidí radost, když mnohem větší stát napadne menší stát a začne mu tam střílet raketami na sídliště. Prostě se jim to líbí. V Putinovi vidí pokračovatele Stalina a opravdu by byli nejraději, aby ve válce pak pokračoval a přes Varšavu a Prahu to vzal zase do Berlína a třeba ještě dál. Jistě na to lze hledět jako na lidskou zajímavost psychiatrickou, otázka by byla, kdyby skutečně k nějaké rozšíření ruské moci došlo, co by tihle lidé asi dělali. Nejspíš by nás, kteří to vidíme jinak, šli pozabíjet.

Naštěstí většina lidí je normálních, a tak si z těchto psychopatů nemusí nic dělat. Mohou je pozorovat, jako se pozorují třeba jedovatí hadi v teráriu. Pro jistotu přes tlusté sklo.