Bylo to na začátku devadesátých let, vše se nadějně otevíralo, do konečně svobodné země proudily nové podněty a myšlenky, dychtivost poznat „zakázané ovoce“ byla veliká. Na Pražském hradě se konaly výstavy aktuálního světového umění, znalci, snobové i prostě ti, kteří to mají rádi, mohli konečně vidět na vlastní oči díla velkých jmen, o kterých dosud jen něco četli nebo zaslechli. V roce 1993 v Jízdárně vystavoval rakouský umělec Hermann Nitsch, což bylo právě takové jméno, které sice tady říkalo něco jen pár zasvěcencům, ale ti dávali přesvědčivě najevo, že je to opravdu někdo, světová špička, legenda současného umění, někdo opravdu slavný, přitom radikální, někdo, o kom je nutné vědět.

V jistém progresivním týdeníku si tehdy objednali článek o výstavě od jednoho takového znalce. Ten splnil úlohu a napsal text, ve kterém používal termíny, které byly už tehdy (na Západě) – a od té doby jsou i u nás – ve spojení s Nitschem povinné. Psal o „dionýských orgiích“, o „očistném principu krvavých rituálů“, o „mysteriózním jevišti krutosti“ atd., jak se to v kunsthistorickém žargonu sluší a patří. Článek vyšel, a když si pověstný editor onoho časopisu článek přečetl – před vydáním mu nějak unikl –, nejdřív to nechápal, ale pak mu to došlo: oceňovaný umělec skutečně při svých akcích zabíjel zvířata, účastníci se opravdu ráchali v krvi a brodili ve vnitřnostech, kterými se vzájemně obkládali, ty rudé abstraktní obrazy, obvykle šplíchance na bílém plátně, které visely v Jízdárně a o kterých psal s takovým respektem onen kunsthistorik, jsou opravdu pomazané krví poražených zvířat. Pověstný editor, zapřisáhlý vegetarián a obdivovatel buddhismu, ale zároveň ostrý kritik českého „zápecnictví“ a příznivec liberálního Západu, kam Nitschovo dílo nepochybně patřilo, se zhnusil a zhrozil. Jak mohlo něco takového vyjít v jeho časopise?! A jak se může taková prasárna vystavovat na Pražském hradě? To s tím Václav Havel souhlasí?! Kunsthistorik už do onoho časopisu další článek nenapsal.

Hermann Nitsch mohl i liberálního a tolerantního člověka poněkud vyplašit. Neměla komunistická propaganda trochu pravdu, když tvrdila, že západní umění je dekadentní a poněkud, ehm, zvrhlé? Není tohle právě zvrhlé umění? Jak ale říkali nacisté umění, které se jim nelíbilo? Zvrhlé umění, entartete Kunst. Nacismus má obrovskou zásluhu na tom, že se o umění nesmí uvažovat v pojmech jako zvrhlý. Ale přece: co už jiného může naplňovat definici zvrhlosti než podříznout ovci, pak ji stáhnout, pověsit na kříž, rozpárat a potom se těmi vnitřnostmi pomazat? Nebo na tom něco je? Má to nějaký hlubší smysl? Když se k tomu pustí třeba Richard Wagner nebo později vlastní skladby (Nitsch sám komponoval) a účastníci, zahaleni prostěradly, budou křepčit podle nějaké choreografie a pak se jejich krví napuštěné lajntuchy vystaví jako performativní dílo… Nebo když se to se prodá za milionové částky… Tak pak je to umění. Není to přinejlepším jedno velké bláznovství? Nebo pokrytectví? Což jsou všichni ti chytří a vzdělaní lidé blázni? Nebo pokrytci?

Ale lidé jsou holt takoví… a Hermann Nitsch byl opravdu těžká váha a významná persona umění naší doby. Když 18. dubna zemřel (bylo mu 83 let), vyjádřil se k tomu i rakouský prezident Van der Bellen, původně ze strany Zelených, zajisté také ochránce zvířat. Ocenil rodákovo dílo a prohlásil, že bude jistě dál žít i v tomto století a že Nitsch obohatil rakouské i světové umění. V nekrolozích se objevilo srovnání s Egonem Schielem, kterého také veřejnost dlouho nechápala, ba odsuzovala za zvrhlost, a jak je nyní oblíbený a slavný.

Nitsch zemřel pokojně v nemocnici v Mistelbachu, městečku nedaleko moravských hranic, kde to měl nedaleko od svého zámečku v Prinzendorfu a kde mu v roce 2007 otevřeli velké muzeum, prvotřídní atrakci toho poklidného a spořádaného kraje, jenž tím dal najevo, jak je hrdý na svého spoluobčana: tedy aspoň tak chtěli hodnostáři působit. Součástí expozice, ba vyvrcholením, je model jatečního dvora s háky na věšení jateční zvěře, ale rovněž s křesťanskými kříži, které hrály v umělcových akcích důležitou roli. Byly na nich vystavovány zvířecí i lidské objekty pověstných akcí „divadla orgií a mysterií“, jak těm zabijačkám Nitsch říkal. Když se psalo, že tam byl třeba ukřižovaný býk, nebyla to metafora, ale opravdu tam účastníci akce zavěsili právě poraženého býka. Nebo prase. A nebyl to protest proti průmyslovému zabíjení zvířat a proti masožravé civilizaci. O nějaký aktivismus Nitschovi nikdy nešlo. Šlo o to, pořádně se vyráchat v čerstvé krvi a pěkně si pohrát s vyvrženými tělesnými orgány, pokud možno zatepla.

Vídeňský rodák Nitsch byl nepochybně rakouský fenomén, což ale neznamená, že rakouský jev nemůže přerůst do světa: Rakušan byl Mozart, Schubert, Klimt, Freud atd., jistě by se došlo k jistému rodákovi. Spekulace, co je to v tom rakouském povětří za látku, že v ní vznikají takové jevy, jsou oblíbené, ale nikam nevedou. Jisté je, že mladý Nitsch se objevil a vyrostl v prostředí „vídeňského akcionismu“, což bylo divoké hnutí tamní intelektuální mládeže, jehož nejradikálnější výhonky ve svých projevech nešetřily sebe ani ostatní. Poškozování vlastního těla a těl ochotných objektů, řezání do kůže a do masa, používání tělesných tekutin, a to právě těch, kterých se člověk za normálních okolností štítí, různé druhy sadismu a masochismu, to byly oblíbené prostředky, jimiž bylo docilováno patřičných účinků. Moderní umění na tehdejším Západě se celé poněkud vymklo z kloubů, ale to rakouské do toho šlo opravdu s velkým zaujetím. Kunsthistorický žargon pro to používá formuli, že cílem bylo drásajícím a bezohledným uměním čelit společenské atmosféře. Vídeňský akcionismus, který má zajisté své místo v dějinách moderního umění, vyvrcholil slavnou akcí 7. června 1968 v posluchárně vídeňské univerzity, kde během akce Kultur und Revolution se akcionisté svlékli donaha a pak prováděli věci, které vystihuje termín, jímž byly pojmenovány buržoazním tiskem: UNI-Ferkelei – univerzitní prasečina. Jeden z protagonistů, Günter Brus, byl pak souzen za to, že zhanobil státní symbol tím, že během defekace zpíval státní hymnu. Dostal půl roku, jemuž však unikl odchodem do Západního Berlína, odkud se po pár letech vrátil a za dalších pár let si došel pro rakouskou státní cenu za přínos výtvarnému umění. Hůř dopadl Otto Muehl (1925–2013), ten sice prožil asi zajímavá 70. léta v revoluční komuně, kterou ovládal poněkud autoritářským způsobem, ale v roce 1991 byl odsouzen na sedm let za prokázanou pedofilii, na které nikdy neviděl nic špatného: říkal, že stát přece nemá právo určovat, od kolika let má člověk právo na sex. Nitsch prodělal klasický pochod institucemi: i on měl nějaké problémy s úřady (za špatné zacházení se zvířaty), ale na začátku 70. let odešel do západního Německa, kde brzy zakotvil na uměleckých školách, a když se pak v 80. letech vrátil domů, byl už slavný a bohatý. Neznamená to jistě, že by se nevyskytovali nějací nechápavci: tradičně církev, protože se jí přece jen nezdálo používání některých liturgických symbolů a předmětů, a samozřejmě ochránci zvířat. Církev ho vzala nakonec za milost, dokonce i těch akcí se nakonec účastnili preláti, kteří jim požehnali a interpretovali je jako „oslavu stvoření“. Ochránci zvířat se pak raději dívali jinam.

Na Nitschových akcích, při nichž padal za oběť jateční dobytek, do jehož útrob se nořil původně bíle oděný chór, bylo nejpozoruhodnější, kolik hlubokomyslných interpretací vyvolaly a jak nakonec vážně byly brány tzv. vzdělanou veřejností. Nebo se aspoň tak tvářila. Pro ni byl Nitsch obnovitel dionýského principu, jenž byl nalézán ve střevech a žaludcích čerstvě vyvržených domácích zvířat. Ponořen hluboko do vnitřností měl odcizený člověk naší civilizace zažívat cosi niterného, cosi, co ho mělo očistit, přinést katarzi. Podle slov jednoho kunsthistorika šlo o výsostně romantický přístup: Nitsch věřil v sílu umění a jeho katarzní účinek. V tom byl úplně jiný než třeba nějací minimalisté nebo chladní konceptualisté. Vlastně to byla svérázná terapie uměním.

To ostatně potvrzovali i přímí účastníci orgií: v roce 1997 se jistý český performer zúčastnil šestidenní akce na principálově zámečku. Popisoval pak barvitě, jak se zprvu trochu zdráhal, když měl nahý setrvat několik hodin na kříži a vydržet, když na něj lili kbelíky s krví, která se měnila v hustou a lepkavou kaši, která samozřejmě lákala hmyz a vůbec poskytovala docela nepříjemné vjemy. Po pár dnech však začal měnit názor, a když se pak měl ráchat se skupinou podobných nadšenců v bazénu plném teplých vnitřností, začínal tomu přicházet na chuť. Nakonec se dostavil pocit skoro blaženství. A to ještě každý večer čekala všechny neskutečná žranice. Kdo by o to nestál?