KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Je Buča ukrajinská Srebrenica?

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Je Buča ukrajinská Srebrenica?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na záběry mrtvých civilistů na ulicích Buče u Kyjeva Rusové pochopitelně okamžitě reagovali, že jde o podvrh a provokaci. Těla jsou fingovaná, jsou to figuranti, narafičení filmovým štábem, pokud to jsou skuteční mrtví, pak je v tom případě mají na svědomí sami Ukrajinci. Ti jsou schopni všeho, třeba pozabíjet sami sebe, rozstřílet si města, střílet na Charkov, srovnat se zemí Mariupol, odstřelovat si paneláky, v milionových počtech prchat za hranice, což se většinou dělá na zesílení emocionálního dojmu.

Ukrajinci jsou zkrátka mistři světa ve vytváření umělé reality a jejich proradnost nezná mezí. Vždyť ruské vojenské operace jsou přece pověstné svou ohleduplností a jemným zacházením: jedno z ruských vysvětlení, proč to jde na Ukrajině tak pomalu, je, že nechtějí ublížit civilnímu obyvatelstvu, které je s Rusy v bratrském poměru a jen asi jeho plachost brání, že se s ruskými osvoboditeli neobjímají a nevítají se s květinami.

Nemáme a dlouho asi nebudeme mít přesné vysvětlení a popis pro zločiny, jako je ten v Buči a jinde. Lze ale něco soudit z analogie a z dějinné zkušenosti. Masakry zajisté patří k válce, nejsou jejím excesem, ale průvodním znakem, něčím jako nezbytným výronem zběsilosti, která přitom má svou příčinu. Buča už byla přirovnána ke Srebrenici. Tehdy, v roce 1995, šlo o zmasakrování několika tisíc Bosňáků (až osmi tisíc) srbskými oddíly, které etnicky „čistily“ území, o které vedly léta válku. Samozřejmě že i zde existují konspirační teorie, podle nichž šlo o plán bosenského vedení, že pouze velké vraždění vlastního obyvatelstva vyprovokuje Západ k nějaké akci, která připraví zvrat v průběhu války. Tak se důmyslným manévrem podařilo přimět srbské jednotky k tomu, aby se daly do díla, které vlastně mělo posloužit věci jejich nepřátel. Po Srebrenici opravdu následovaly akce NATO, které válku v Bosně de facto ukončily.

Souvislost s Bučou možná nějaká je – jako je asi s každým válečným zločinem, které se obvykle podobají a není na nich nic originálního – a lze předpokládat, že úvahy se mohou rodit v různých hlavách. Předpokladem ale je, že nejdřív je nutné pro takový krvavý plán získat dost odhodlaných zabijáků. Nikdo, pokud vím, zatím netvrdí, že by se v Srebrenici vystříleli sami muslimští Bosňáci. Zmasakrovali je Mladičovi zabijáci s úmyslem vytvořit stav, po kterém přestane existovat Bosna, jaká dosud byla. To se jim vlastně podařilo.

Konspirační teorie tohoto typu obcházejí základní skutečnost, že ochotní katani se v ruských ozbrojených silách vždy najdou, aniž by jim to musel někdo našeptávat. Ruský způsob boje má genocidní charakter, který se projevil už v mnoha jimi vedených agresivních válkách, a jen zvláštní historický paradox brání zcela připustit, že se v evropských dějinách snad nenajde příšernější soldateska, než je ruská armáda. Ten paradox je daný rolí Rusů za druhé světové války, kdy se z původních útočníků stali zuřivě se bránící napadení. Jámy po masakrech však po nich zůstávaly všude, kam se těžkopádně dovalili. Je to jejich nejvlastnější metoda a přirozenost, neobejdou se bez toho a nikoho by ti mrtví neměli překvapit. Je to projev ruského světa a jeho vztahu k tomu svému a k tomu, který má tu smůlu, že je jim poblíž.

Ti nejlepší z Rusů to věděli a byli z toho nešťastní. Jeden z nich třeba napsal toto: „Sám ďábel snad chtěl, že jsem se musel narodit v Rusku s duší a talentem.“ A. S. Puškin, 18. května 1836.