Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Neříkalo se tomu dřív satira?

Že folkový zpěvák Jaromír Nohavica složil a pak nazpíval jakousi naivní písničku, je asi nejmíň důležitá věc na světě. Proto jsou tímto tématem zavaleny sociální sítě a proto vyšlo na komentářových stranách už asi dvacet komentářů, rozborů a analýz. I já se tady řadím do procesí jarkologů či nohavicologů a také psychologů, historiků a muzikologů a folkloristů, abych přišel s vlastním výkladem, jak je to v demokratické zemi, pevné součásti západní civilizace, možné, že se něco takového vyskytlo.

Přelet nad podzimními scénami

Existuje taková zvláštní věc, říká se jí divadlo. Někdo tam chodí rád, jiný se těm místům vyhýbá, jeden u toho trpí, další se směje, i když třeba není moc čemu, někdo se dojímá. Nejzajímavější na tom je, že divadlo musí provozovat živí lidé, kteří přitom předstírají, že jsou někým jiným, postavami, které někdo vymyslel, a jiný jim zase řekl, co si mají obléct, jakým hlasem mluvit a jak se tvářit. A oni to kupodivu respektují.

Nejjemnější krémovky ve Svídnici

Teď jsem na její město hleděl z výšky, z věže, která se prý v roce 1967 zřítila, protože si lze též představit, v jakém stavu tahle dolnoslezská města po válce, kdy padla do klína zuboženému Polsku, byla. Ale před pár lety se opravila věž a radnice, vlastně docela opravený je celý střed města, které je krásné, vlastně řekl bych, že je to jedno z nejhezčích menších měst v naší části Europy środkowej, tedy asi tak do padesáti kilometrů od českých hranic.

Konec Slovanstva, které nikdy nebylo

Lidí „velmi prorusky orientovaných“ je v české populaci jen asi tři až čtyři procenta a jejich počet se válkou nezvýšil. To plyne z posledního průzkumu STEMu z přelomu září a října. Možná by chtělo upřesnit, co je to to „velmi“. Jestli to jsou skalní fanatici, kteří si přejí ruské tanky v Praze, nebo jestli se tam řadí také ti, kdo připouštějí, že „nějaké důvody Rusové měli a Ukrajinci nejsou také svatí“, což jistě není samo o sobě nutně „velmi“ proruský postoj, přičemž se občas dělá, jako by byl.

Když byly Čechy konzervatoří Evropy

Výpravný filmu režiséra Petra Václava Il Boemo o životě (a hudbě) Josefa Myslivečka je vhodnou příležitostí k obdivnému hovoru o době, ve které vznikala a provozovala se tak krásná hudba jako Myslivečkova. Nejdřív bychom si měli udělat jasno v terminologii. Kam Josef Mysliveček patří? Je to ještě baroko? Je to už klasicismus? A patří do české hudby, nebo se to takhle nedá brát a Mysliveček, který od šestadvaceti let žil v Itálii a do Prahy se vracel sporadicky, patří do kultury z podstaty kosmopolitní, kde původ nehrál roli?

Kristovy roky naší kontrarevoluce

Pokud se shodneme, že listopad 1989 znamenal zásadní zlom v poměrech v této zemi (a on znamenal), pak následky té události vstoupily do Kristových let. V třiatřiceti letech je muž (u žen je to přece jen trochu jiné) zralý k tomu, aby udělal to, co má v životě udělat, a taky je zralý na to, aby ho za to ukřižovali, jako tehdy toho třiatřicátníka. To je samozřejmě podivné přirovnání a analogie, polistopadový režim opravdu není Vykupitel a nikdo se ho nechystá ukřižovat.

Hradec paní Králové

Hradec Králové se příchozímu může jevit jako nejspořádanější město téhle země, však se mu také říkalo Salon republiky. Je to město tak spořádané, že o něm nebývá ani moc slyšet, jak je tam všechno v pořádku. Naplňuje představu o ideální polis, jak ji určil Platon, aby tam bylo všechno tak akorát velké, přehledné a souměrné, takže se dá přejít z jednoho konce na druhý, vynecháme-li dlouhá předměstí. Lze si představit, že lidé se tam znají tak akorát, že když se s někým poznat chcete, tak se vám to za nějakou dobu podaří.

Nová (nejen) americká krása

Pravděpodobně celosvětovou pozornost vzbudila fotografie, na níž byla představena nová americká miss. Nutno ovšem říci, že to nebyla miss celoamerická, nýbrž miss provinční, z jakési díry srovnatelné s naším okresním městem, navíc miss univerzitní čili něco, co se nedá brát moc vážně, ale i tak to dojem zanechalo silný. Přitom asi nejpodstatnější je, že se tomu výběru vlastně už nikdo nedivil, ať již se mu to líbilo a považoval to za správné a pokrokové, nebo naopak se nad tím šklebil, či přímo si myslel něco o šílenství naší doby.

Prožila jsem zajímavý život

Jindra Tichá je pozoruhodná dáma s pozoruhodným životem a s pozoruhodně otevřenými názory. Přednášela logiku na Karlově univerzitě a po odchodu z vlasti v roce 1969 na nejlepší univerzitě na Novém Zélandu v městě Dunedin. Psala knihy odborné, ale především beletrii, psychologické prózy. Stará vlast ji nikdy nepřestala zajímat, i když ji pozoruje z protilehlé strany zeměkoule. Echo chystá k vydání její vzpomínky Praha v mé krvi.

Uprostřed kvadratury romského kruhu

Kniha Patrika Bangy je trochu záhada, ale především zajímavý a cenný dokument v mnoha směrech. Začíná jako vzpomínková próza z autorova dětství, kdy „tehdejší Romové měli jiné společenské postavení než dnes“. To spočívalo, jak Banga píše, v tom, že na ně režim pohlížel „jako na pracující lid“, neboť „měli kde pracovat a také pracovat museli“. Tento status v 90. letech ztratili a Romové se stali (údajně) pronásledovanou a utiskovanou menšinou, na kterou byl přitom vyvíjen nátlak, aby se tzv. integrovala čili opustila svůj habitus, který jim paradoxně umožnila „svoboda“ po roce 1989

Nejostřejší Havlův kritik byl filozof Petr Rezek

V květnu 1990 dostával Václav Havel na Karlově univerzitě jeden ze svých čestných doktorátů. Poděkování začal tím, jakou radost by z toho měla maminka – paní Havlová –, která si vždy přála, aby její synek vystudoval na Univerzitě Karlově, což mu ale nebylo umožněno. Pak vysekl poklonu českým filozofům, tedy těm, kteří, jak řekl, „dokázali stát si na svém a psát a říkat pravdu bez ohledu na oběti, které s tím byly nevyhnutelně spojeny“.

Ušlechtilí veleještěři a dobrá Marianna

Dolní Slezsko je kraj, kde se setkává zmar a vitalita, zapadlý starý svět a drsná dynamika dneška. Ta něco zachová, něco dokonce opraví, šťastlivce vzorně udržuje, ale většinu už si přizpůsobí podle svého: buď to zpotvoří k nepoznání, nebo to nechá chátrat jako mrtvé pozůstatky civilizace, která tady kdysi byla, ale už je to dávno…

František Bílek: 150 let od narození českého Williama Blakea

Včera uběhlo sto padesát let od narození jednoho z největších výtvarných umělců téhle země Františka Bílka (1872–1941). Tramvaj, když vystoupá z Malostranské po Chotkově silnici k Pražskému hradu a k Dejvicím, míjí po levé straně dům, na nějž pohled nikdy úplně nezevšední. Je to „stavba ve smyslu klasného pole“, svatyně nad Prahou, „chrám i tvrz“, zkrátka Bílkova vila. Stojí za to si tam zajít na odpolední procházku. Právě teď, kdy se brzy setmí, vynikne Bílkův ateliér ve zvláštní kráse.

Kde se v Ząbkowicích vzal Frankenstein?

Po cestě z Prahy do Wrocławi, nedaleko českých hranic, auta míjejí odbočku na Ząbkowice Śląskie, malé město, které jim sotva stojí za pozornost, neboť již svým názvem poněkud svádí k podceňování. Čech, který nepronikl do záludností polských nosovek, si většinou myslí, že se tomu říká Žabkovice, což se mu možná spojí s večerkami, které máme společné, i když polské se mi zdají lépe vedené a zásobené. Možná že trochu jiný efekt by vyvolala cedule Frankenstein, jak se to slezské město vlastně po celou dobu své historie jmenovalo.

Ten nepříjemný pocit v žaludku

Prvního listopadu, tedy včera, vyšla zpráva, že už teď, tedy za deset měsíců, bylo v České republice zavražděno víc lidí než loni. Vzhledem k tomu, že jsme stále naštěstí ve stavu míru, jde výlučně o vraždy individuální, prostě kdy jeden zabije druhého, nejčastější jsou pak vraždy mezi lidmi, kteří se znají navzájem. V rodinách, při vyřizování účtů, v bitce a v opilosti. Odborníci pak říkají, že je to tím, že je ve společnosti více agrese.

Podíl Honzy W. na trvání republiky

Mám takového blízkého příbuzného, bude mu brzo pětadevadesát, to je tedy jen o jedenáct let míň než republika. Je to zajímavý člověk se zajímavým životem. Pokřtěn byl jako Johann, ale celý život je to Honza. Maminka byla asi spíš Češka, ale žila na Jihlavsku, takže měla německé školy, vzala si Němce, se kterým měla toho Honzu čili Johanna, ale ještě před válkou se s ním rozvedla a vzala si Čecha. Ten měl syna, který umřel poslední den války v Terezíně, zatímco její první manžel, tedy Honzův otec, se v uniformě wehrmachtu ztratil někde na východní frontě.

Kniha vrahů, kniha obětí

Je dobře, že Miloš Doležal vydal svou knihu o „vražedném létě“ 1945 až jako třetí díl své dokumentární řady „moritátů a faktů“ z druhé světové války. Ne že by neobstála sama o sobě, ale jeho předchozí knihy (Čurda z hlíny, 2019, a Do posledních sil, 2020) jsou dostatečným důkazem, že když nyní píše o českých vraždách a zločinech na německých civilistech po skončení války, ví dobře, že jim něco předcházelo a něco je připravovalo.

Vosí fasáda v Táboře

Účastníci exkurze po svém vlastním městě, které jsme opustili v předminulém čísle, došli k Bechyňské bráně. Tam se zastavili a čekali, co jim ten člověk, který se pořád omlouval, že to vlastně v Táboře moc nezná, bude říkat. – Tak to je Bechyňská brána, že. Moc hezká; a ještě vám ji Josef Mocker vylepšil. Město bez bran není pořádné město. Škoda že jste si nechali zbořit ty ostatní, tahle jediná zůstala. Já vím, že za to nemůžete, a ani komunisti za to kupodivu nemůžou, v 19. století byla taková představa, že města se musejí zbavit okovů, hradeb, bran a opevnění a takových užitečných věcí.

Óda na dirigenta

Zemřel Libor Pešek. Bylo mu 89 let. Český dirigent, který se proslavil především ve Velké Británii, kde řídil nejlepší orchestry, a dělal tak čest i české hudbě a české pověsti.

Muzeum literatury bez spisovatelů

Dovedete si představit českou literaturu bez Jaroslava Haška, bez Karla Čapka, bez Vladislava Vančury, bez Josefa Škvoreckého, bez Bohumila Hrabala, bez Milana Kundery, bez Ludvíka Vaculíka? Vlastně i bez Kafky nebo Havla? De facto bez dějin, bez politiky, bez společnosti. Zkrátka pokud si dovedete představit literaturu jako panoptikální rébus pro sektu zasvěcenců, pak ano, pak je pro vás určeno nově otevřené Muzeum literatury v pražské Bubenči!

Lanďák, poslední macho romantik

Minulý týden to bylo osm let, co umřel Pavel Landovský. To není nějaké zvláštní výročí a toho data jsem si vlastně všiml dodatečně. Ale stalo se mi, že jsem hledal něco v knihovně a vytáhl bezděčně Soukromou vzpouru, knižní rozhovor, který s Landovským podnikl dva roky před osmdesátým devátým, tedy ještě v exilu, Karel Hvížďala. A tak jsem se po letech začetl do knihy a opět se spolehlivě bavil. Třeba tím, jak Landovský od narození všechno ovládal a všechno řídil, všechno věděl a u všeho byl, mimo jiné v rodném Havlíčkově.

Tajemná cedule na nástupišti

A tak se také stalo. Vlak zastavil, Tomáš Garrigue Masaryk, vracející se 21. prosince 1918 do vlasti, vystoupil na peron a pravil nadšeným a pak i překvapeným občanům z města a okolí: „Tábor je náš program“. – Pak zamával a odjel. Zůstala po tom hádanka, co tím myslel, a cedule na táborském peronu. Ta je tam dosud. Za socialismu bylo prý Masarykovo jméno překryté palcátem, takže tomu šlo rozumět ještě o trochu míň. Ale asi to nikomu nevadilo. Mimochodem, stálo by za to tu desku občas utřít.

Vězeňský lékař Josefa Somra

Nejvýstižnější portrét Josefa Somra napsal skoro před dvaceti lety kritik a esejista Jiří Cieslar, když pro výroční knihu o Činoherním klubu (ČK 1965–2005) napsal esej Deset hereckých střepin. Jaká to byla jména! Jan Kačer, Josef Abrhám, Pavel Landovský, Vladimír Pucholt, Petr Čepek, Jiří Hálek, František Husák, Jiří Hrzán, Miroslav Macháček… a Josef Somr. Proč tam není ani jedna herečka, na to se už Jiřího Cieslara také nezeptáme: zemřel v roce 2006.

S péčí řádného hospodáře

Stát se o památky, které má svěřené, stará asi tak na padesát procent. Norma má být stoprocentní péče! Památky v rukou státu nemají mít chybu. Tak je to v Bavorsku nebo v Rakousku. Nechápu, proč by to nemohlo být u nás. – To říká Zděnek Troup, člověk, který doslova vyrval z trosek klášter Zlatá Koruna u Českého Krumlova a který léta objížděl a mapoval stav státních objektů, hradů, zámků, klášterů. Nemůže se smířit s tím, že se někdo, kdo to má jako povinnost, „nechová s péčí řádného hospodáře“.

Vnucená samota bratislavského vraha

Základní otázka kosmického významu je, zda je lidstvo zlé a beznadějné hromadně, nebo jen v jednotlivcích, tedy každý zvlášť a sám za sebe. Vzhledem k tomu, jak se historicky k sobě lidstvo chová, se lze přiklonit k první možnosti. Prakticky neustálý boj a války jedné bubliny proti druhé, permanentní pronásledování, mučení, vybíjení, genocidy, nenávist jako trvalý stav světa.

Táborité na procházce s adamitou

Na Žižkově náměstí v Táboře hřměly staré motorky a auta zhruba mého věku, neboť tam právě ve dvě hodiny začínala přehlídka veteránů. V tu dobu se tam u kašny shromáždil hlouček občanů. Poněkud udiveně hleděli na muže, jenž se jim snažil skrz to burácení motorů sdělit, že letošní procházkou Táborem v rámci Dnů architektury byl pověřen on, který přitom Tábor zná jen tak namátkově, a to hlavně z knih a Vávrových filmů. Proto, upozorňoval je, není vyloučeno, že se po cestě ztratí a bude se jich ptát, kudy pokračovat.

Axolotl, mexický pohádkový hrdina

Asi jen člověk, který se zajímá o surrealismus, zná jméno Wolfgang Paalen, ale zato ho pak chová ve zvláštní úctě. Byl to jeden z těch podivných géniů, kteří jako by spadli na svět z kosmu, odkud si přinesli tajuplné schopnosti a vědomosti. Paalen byl zázračné dítě, výzkumník v mnoha oborech, poutník světovými mytologiemi, znalec nejrůznějších oborů, včetně astrofyziky a kvantové mechaniky, zastánce univerzálního vědomí a propojení lidského ducha s kosmickým.

Jak jsem hájil porno v Pozadí událostí

Je asi trochu nemístné zastávat se něčeho, kde se člověk sám vyskytl, byť by to bylo na pár vteřin. Mně se to stalo v televizním seriálu Pozadí událostí, kde jsem měl (jako „kritik“) za úkol hájit knihu, kterou jsem ovšem nečetl, neboť vlastně ani neexistovala. Ani scénář jsem celý nečetl (myslím, že málokdo při tak malé roli čte celý scénář), ale pochopil jsem, že je to fikce, tedy ten příběh i ta neexistující kniha, a když mě režisér Hřebejk o ten krátký výstup požádal, neviděl jsem důvod, proč to odmítnout (ale naopak odmítnout pak i zajisté tučný honorář).

Setkání na vysoké úrovni v Sezimově Ústí

V Sezimově Ústí se po náměstí procházejí tři pánové, poznáváme v nich Jana Husa, Edvarda Beneše a Jana Antonín Baťu. Ten poslední se trochu diví, proč se náměstí jmenuje Tomáše Bati, nemůže si vzpomenout, jestli ho nechal po něm pojmenovat on, když Tomáš s tím městem neměl nic společného. Logicky by se mělo jmenovat po něm, vždyť on tady postavil takový menší Zlín, vrtá mu hlavou, jestli si je nespletli po devětaosmdesátém, kdy se vracely některé názvy, ale už si na to, že si ho lidé pletou s bratrem, zvykl.

Novější články Starší články