Rovnou na začátku přiznávám, že zde bude víc řeč o dvou osobnostech, které dva divadelní kusy inspirovaly, než o těch hrách. Ty totiž není lehké popsat, možná to ani není nutné. Zvlášť těžké je to v případě inscenace Zvěřinec dramatika a režiséra Miroslava Bambuška, což se hraje v pražském Studiu hrdinů. Tam všechny pokusy selhávají na neuchopitelnosti formy i obsahu, který je sice tušený a snad i představitelný, ale, jak to u režiséra bývá, vzpírá se nějakému popisu. Méně záludné je to u inscenace režiséra Jana Nebeského Ženy, držte huby!, jejíž text vytvořila Lucie Trmíková, která je také jeho interpretkou: to se hraje v klubu Švandova divadla, kde má azyl spolek JEDL, což je umělecké sdružení kolem Nebeského a Trmíkové.

Tam jde o vytříbené představení založené na brutálním kontrastu ostrého ducha a tupé krutosti, přičemž se to děje ve srozumitelných konturách a s přiměřenou dávkou jevištní imaginace a vstřícného podání. Premiéru měly obě inscenace téměř naráz, přičemž lze odhadovat, že se tam sešlo i podobné publikum.

Miroslav Bambušek a Jan Nebeský jsou dva pojmy v oblasti divadelních zážitků speciálního druhu. Člověk, který k nim přičichne, je má buď rád, nebo se jim vyhýbá. Jsou to dva režiséři-naturščici, takže přistupují k věcem nekonvenčně, netradičně, odhodlaně a dalo by se říci bezohledně, Bambušek s jakýmsi heroickým diletantismem, Nebeský se senzitivním nadrealismem. Tím má být řečeno, že by na ně člověk neměl posílat třeba své hodné příbuzné z venkova, aniž by je předem upozornil, že nejspíš budou trochu zmateni a překvapeni, což neznamená, že se jim to nemůže i líbit. Takzvané znalé a odborné publikum naopak ví, o co půjde, a je na jistou míru entropie (neuspořádanosti systému) zvyklé, ba ji vyžaduje. Nicméně vzhledem k tomu, že to oba podnikají již delší dobu, jsou i jejich díla nějak usazená v konvenci a tradici, byť je to tradice a konvence jejich. Člověk, který nějaký pátek (takových dvacet let) na jejich představení chodí, už tedy tuší, co může očekávat, což neznamená, že to jeho zvědavost dále nevábí. Možná by se dalo mluvit i o jisté závislosti na určitém druhu týrání, což platí především pro inscenace pana Bambuška, kterého člověk nemůže nemilovat, a přitom nemít chuť ho při odchodu z představení přetáhnout heverem.

Ať už je to náhoda, nebo dílo nějaké vyšší (jungovské) synchronicity, oba tito divadelní nonkonformisté inscenovali ve stejnou dobu představení inspirovaná dvěma českými moderními světci. Sice zatím oficiálně nekanonizovanými, ale ve své výjimečnosti a „světeckosti“ nespornými, tedy aspoň u těch, kteří o nich něco trochu vědí. Což se zase ovšem týká nejspíš malého počtu lidí, neboť jde o osobnosti z prostředí českého katolicismu, tedy z prostředí většinově nikoli právě vzývaného a oblíbeného. Ale tím spíš to zajímá a přitahuje solitéry a hledače, přičemž nelze vyloučit, že může jít o zájem opravdu zásadní a hluboký, o něco, s čím se člověk, usilující o nějaký duchovní život, prostě setkat musí. Jako se setkali ti dva, o kterých ti jiní dva vytvořili své inscenace: Růžena Vacková (Ženy, držte huby!) a Josef Zvěřina (Zvěřinec).

To je totiž další zajímavost a synchronicita té věci. Ty dvě osobnosti se dobře znaly, měly spolu mnoho společného a také osud je přivedl na podobnou pouť. Osud a charakter. A také rodový původ. Růžena Vacková se narodila v roce 1901 ve Velkém Meziříčí, Josef Zvěřina roku 1913 ve Stříteži u Třebíče, oba tedy byli z Vysočiny, kraje drsných a paličatých nezmarů, což oba pak dosvědčili během dlouhých let svého krutého věznění. To jsme ovšem až moc rychle u toho, co obvykle se tak v souvislosti s nimi uvádí jako první, pokud se někde zmíní. Oba byli svým založením estéti, oba kunsthistorici se slabostí pro antické a staré italské umění, oba byli polemici a esejisté. Vacková psala od třicátých let pravidelně divadelní kritiky a vášnivé texty o umění, politice a veřejném životě. Zprvu se pohybovala v levicovém prostředí, znala se s Wolkerem a Nezvalem, záhy vystřízlivěla, poznala, že tohle jí nestačí, že její představa světa a společnosti je složitější. K víře se přimkla až za okupace, kdy se zapojila od odboje, v Boha zcela uvěřila až na jaře 1945, kdy v cele smrti čekala na popravu. To bylo její první věznění, které skončilo v květnu 1945. Čas do února 1948 prožila napůl mezi prací vědecko-akademickou a publicisticko-polemickou, psala o umění a politice, hájila právo psát a myslet mimo hlavní proud, který už tehdy byl jednoznačně socializující a levicový. V únoru 1948 se jako jediná pedagožka UK zapojila do pochodu studentů na Hrad k podpoře prezidenta Beneše. Bylo jasné, že takového protivníka komunisté dlouho na svobodě nenechají.

V té době se už se Zvěřinou, vysvěceným knězem, znali a spolupracovali. Komunistický režim oba uvěznil a odsoudil ve vykonstruovaném procesu s takzvanou Rodinou, což byl pokus katolických aktivistů nějakým způsobem vzdorovat totalitní despocii. Její charakter byl defenzivní, vzdělávací, byl prostě pokusem o jakousi „paralelní polis“, jak tomu později bude říkat Václav Benda, v prostředí zuřivé státní ateizace. Komunisté se rozhodli s takovou pošetilostí rázně zatočit a proces využít v rámci zúčtování s církví. Oba byli spolu s dalšími intelektuály zatčeni v únoru 1952 a v červnovém monstrprocesu s „agenty Vatikánu“ odsouzeni oba, Vacková i Zvěřina, na 22 let (!), z nichž si dvě třetiny oba odseděli. Zvěřina byl propuštěn v roce 1965, Vacková ještě o dva roky později! Odmítla v roce 1960 požádat o propuštění na amnestii, neboť trvala na protiprávnosti svého odsouzení. Patřila proto k nejdéle vězněným politickým vězňům, respektive vězeňkyním, ostatně úplně nejdéle vězněná katolická spisovatelka Nina Svobodová, která byla ve vězení ještě o dva roky déle, byla přítelkyní a spoluvězeňkyní Vackové; a zmínit je nutné ještě Dagmar Šimkovou, autorku jedné z nejlepších knih „z tam odtud“, Byly jsme tam taky, kde má „Růženka“ Vacková svou nezastupitelnou roli. Neboť Vacková jako „starší“ přítelkyně těch mladých žen odsouzených za nic jim byla vychovatelkou a školitelkou, která jim poskytovala odborné přednášky ze svého oboru, klasické filozofie a archeologie. Je to jedna z těch neuvěřitelných věcí českého vězeňského pekla, univerzitní profesorka Vacková vedoucí seminář na záchodě v ženské věznici…

V inscenaci Jana Nebeského představuje Vackovou herečka a dramatička Lucie Trmíková: je to zralá, silná a krásná žena, má na sobě hnědý vězeňský mundúr a má ji na starosti násilnický pohůnek, oblečený do jakési hokejové svaloviny. Je to dozorce, hovado, které snad ani nemá lidskou duši, ale je to dlouho jediný Růženin kontakt se světem. Růženu týrá, šikanuje, ponižuje, ale ona mu vzdoruje silou své duše, vzpomínkami, vzděláním, modlitbou. Trmíková ji ztvárňuje jako noblesní ženu uvrženou do temnoty a fekálií, je to žena vzdorující, i v největším ponížení pořád hrdá a půvabná, což ostatně není pravděpodobně vzdálené od reality profesorky Vackové. Představa, že katolická intelektuálka je žena bez šarmu a erótu, je předsudek, který právě Vacková vyvracela. Tím spíš jsou dlouhé roky, prakticky polovina dospělého života, přikované do vězeňské kobky do nebe volajícím zločinem, které jsou vykoupeny obětováním pro něco vyššího, co má cenu jinde než v pozemském životě. Roky jdou, Vacková ve vězení vstupuje do jakési vyšší fáze existence, tam za zdí se dějí věci, Gagarin vyletí do vesmíru a Vacková, ta nevěsta Kristova, která toužila po nebi, přechází do dimenze, která už není z tohoto světa. Objevuje se tam Gagarin, hraje naživo Bachova sonáta, Trmíková se převléká do podivného kostýmu z rákosí, rozumíme-li tomu dobře, je vězeňkyní, ale nic ji nemůže spoutat. Odchází do světa, který se k nepoznání změnil, je z ní stará žena, v posledních letech života ji postihuje po mrtvici afázie, ztráta řeči, ale duch dál žije, vznáší se jako dým z cigaret, které s takovou rozkoší paní profesorka vychutnávala. Růžena Vacková stihla ještě podepsat Chartu 77 a zemřela v prosinci roku 1982.

Na jejím pohřbu mluvil Josef Zvěřina, který pak napíše, že „tento národ, který neoplývá talenty a hospodaří s nimi tak hanebně, nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě“. Před ním bude ještě deset let života, který právě v osmdesátých letech kulminuje prací na tzv. desetiletí duchovní obnovy, na tom možná posledním pokusu vrátit do Čech křesťanskou civilizaci, jež však již odcházela z celého kdysi křesťanského světa. Josef Zvěřina se dožil listopadu 1989, v létě 1990 navštívil v Římě svého přítele Jana Pavla II. a 18. srpna toho roku náhle zemřel při koupání v moři. Když vstupoval do moře, řekl prý, že se jako námořník vrací na své moře. Ve Studiu hrdinů se v Bambuškově verzi (hraje ho Miloslav Mejzlík – a je to jednoznačně pozitivum inscenace) vrací též: možná by byl překvapen, do jakého prostředí, ale jako kněz, který zažil své, by to nejspíš přijal s humorem a pokorou.