KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Šifra mistra Meštroviće se pomalu zavírá

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Šifra mistra Meštroviće se pomalu zavírá

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Už v neděli skončí v Praze výstava, jejíž zmeškání by mohlo mrzet všechny, kdo mají rádi umění skutečně velkolepé, hluboké, vášnivé, patetické, mistrovsky a skvěle provedené… Prostě takové, které se kdysi od umělce očekávalo a on sám se považoval za odpovědného takové umění vytvářet. Zvláště když ten umělec byl sochař, což je zvláštní druh umělce, jenž pracuje s materiály, které mají přetrvat věky a mají ty věky také reprezentovat. Sochař má tedy jaksi zvláštní druh odpovědnosti, což tenhle opravdu měl.

Jmenoval se Ivan Meštrović (1883–1962) a byl to klasik moderního umění (klasici nemusí být jen Francouzi, Španělé nebo případně Němci…). Je pozoruhodně spojený s Česko(slovenskem), i když je podstatně méně známý než jeho slovinský spoluobčan Josip Plečnik: ale návštěvník Veletržního paláce možná si pamatuje na jeho monumentální mramorovou bustu Mojžíše, která stála u vchodu do expozice klasické moderny ve Veletržním paláci (tvář poněkud připomíná Milana Knížáka, což bude jen náhoda). Ta socha se do Národní galerie dostala ve dvacátých letech jako dar krále „Srbů, Chorvatů a Slovinců“ pro prezidenta Masaryka.

I to svědčí o tom, že Meštrović byl nejvýznamnější chorvatský, respektive jihoslovanský sochař dvacátého století, nazývaný také „jihoslovanský Rodin“, což výstava potvrzuje a zároveň zpřesňuje. Vedle rodinovské, tedy „románské“ virtuóznosti v něm byla ale také „germánská“ tvrdost a patetická osudovost, která se zase spojovala s byzantskou vznešeností a „slovanskou“ vroucností. Jeho postavy mají v sobě mnoho heroického a bolestivého, vypínají se do výše a vzrušeně strmí do prostoru, noří se do hloubek a plasticky vrůstají do hmoty: z ní zase vystupují jako duchovní prožitek stvořený z kamene či mramoru, nejčastějšího Meštrovićova materiálu.

Jak konstatuje ve svém textu kurátorka výstavy Sandra Baborovská, ty různé vlivy – přičemž na začátku bylo školení na secesní vídeňské Akademii – se u něj spojily do kompaktního celku, v němž měl nezastupitelnou roli též vliv český. Neboť právě Čechy, respektive meziválečné Československo bylo Meštrovićovou „druhou vlastí“, kde se cítil, jak se sám vyjádřil, „vždy jako doma“. Ten výrok patří do roku 1933, kdy mu v Praze uspořádali velkou výstavu v Belvederu, na kterou přišly desetitisíce lidí a nad níž držel záštitu prezident Masaryk. Ten se s umělcem osobně znal už z časů první světové války, kdy s ním Meštroviće seznámila v Římě malířka Růžena Zátková, sama velmi zajímavá a zajímavě nešťastná žena. Ženatý Meštrović podlehl jejímu kouzlu, hluboce, avšak platonicky ji obdivoval, o čemž vypovídá socha, u které zaručeně na výstavě zůstane člověk užasle stát. Též Meštrovićova busta Masaryka, která vznikala o něco později, v roce 1923, je pozoruhodná, Masaryk je na ní jiný, než ho máme obvykle zafixovaného: je na ní jaksi úzkostnější, není to Španielův nebo Štursův Masaryk jako vyrovnaný filozof a státník, spíš je to Masaryk démonický, trochu jde z něj i hrůza, jako by v něm bylo předznamenáno něco z nejistoty, jak se budou věci dále vyvíjet. Také prý z takového portrétu nebyl Masaryk právě nadšený. Ale hradní výstavu mu „protektoroval“, jak se tehdy psalo.

Ta současná výstava se koná v sálech Městské knihovny (pořádá ji Galerie hl. m. Prahy) a má charakter precizního průřezu celoživotním dílem, které je rozsáhlé a pro svou monumentalitu vlastně těžko vystavitelné. Meštrović byl po vzniku společného státu Jihoslovanů čímsi jako „státním“ umělcem, pověřovaným důležitými ideovými a reprezentačními zakázkami, které dosud v těch nástupnických zemích, v Záhřebu, ve Splitu i Bělehradě, najdeme. On se jim nebránil, neboť se s idejí „jihoslovanství“ ztotožnil, a teprve když viděl její tragický a násilný rozpad za války, stal se vůči ní rezervovanější. Ustašovský režim ho jako „Juhoslávistu“ krátce věznil, pak mu dovolil odejít do Švýcarska, po válce žil v USA, přestože mu titovská Jugoslávie nabízela všemožné výhody, pokud by se vrátil: pár let před smrtí ho několik dní hostil Tito na Brioni. V Americe sice nepožíval výhody „státního“ umělce, ale i tam se prosadil a jeho pozdní díla, především sochy indiánů, jsou mistrovská a stále nesou rysy jeho jihoslovanských junáků, těch, kteří padli za slávu vlasti na Kosovském poli, což bylo téma, které ho silně ovládalo, jak také jinak…

Takže ještě jednou: nenechte si tu výstavu utéct. Jméno Ivan Meštrović vám pak už z mysli jen tak nezmizí. A když ono ano, tak jeho sochy nikdy.

 

 

21. února 2023