Jako student jsem kdysi dávno zažil vylučování jednoho profesora. Bylo to v prosinci roku 1989, tedy v revolučních týdnech, a ten profesor si to zasloužil. Byl to rudý profesor, kovaný bolševik, normalizátor a s velkou pravděpodobností i spolupracovník Státní bezpečnosti, personifikace všeho, co jsem na té škole nesnášel, což neznamená, že mě ten člověk trochu nezajímal.

Je už dávno po smrti, takže uvedu i jeho jméno: jmenoval se Vítězslav Rzounek, tehdy to byl svým způsobem pojem, šéfoval katedře české literatury na Filozofické fakultě UK a byl možná i přímo zodpovědný za profesní likvidaci svých kolegů a také za ideologické sevření tehdejší české literatury a kultury. Je jasné, že ten člověk měl a musel na fakultě po listopadu skončit, a přesto tu chvíli, kdy byl z ní vylučován, považuju dosud za trapnou a ponižující: ne ani tak pro něj, jako pro sebe a pro ty vylučující studenty, ať už si to tehdy uvědomovali, nebo ne.

V určený čas stál před posluchárnou dav rozjařených studentů, někteří si udělali transparenty. Pamatuju si třeba: „Soudruh Rzounek, ostuda Filozofické fakulty“ nebo „Rzounek – Rudý Koniáš české literatury“. Ne že by to nebyla pravda, ale měli je v ruce ti, kteří tam léta studovali, a nedalo se říct, že by svůj kritický postoj dosud nějak projevovali. Teď tam statečně stáli, a když se objevil, začali pískat a skandovat něco zajisté inteligentního.

Rzounek se blížil a na jeho tváři se rozšiřoval široký úsměv, jako by mu právě tohle vyhovovalo. Ještě teď si vybavuju detaily jeho chrupu. Chtěl vejít do posluchárny, ale radikální studenti, hrdinové chvíle, mu v tom zabránili. Rzounek se otočil, uviděl mě, možná jsem byl jediný, koho poznal, a řekl: Hm, to vám ta demokracie hezky začíná. – Myslím, že jsem řekl: Já s tím nemám, pane profesore, nic společného. – A opravdu jsem neměl, v tu chvíli jsem se opravdu styděl a ještě víc, když revolucionáři začali volat Hurá! Hurá! Konec vlády rudého Rzounka. Rzounek se otočil a s vítězoslavným výrazem odcházel. Měl určitě pocit, že demokratická, možná havlistická lůza mu nedovolila promluvit. A protože nejspíš četl Paměti Václava Černého, mohl si připadat jako on, jako oběť klukokracie, jak rozběsněným studenům říkal profesor Černý, když ho v únoru 48 vyhazovali revoluční studenti ze školy. Představa, že se Rzounek mohl cítit podobnou obětí, byla na tom nejtrapnější. A že se jí zajisté cítil.

Tato dávná vzpomínka nemá nic společného s děním na jedné pražské vysoké škole, kde studenti požadují, zajisté oprávněně, odstoupení jednoho učitele. Petici podepsalo už několik stovek z nich a včera se kvůli tomu konala před školou demonstrace. Podobnost je jen čistě náhodná.