Tag: umění

Články k tagu

Vysoká hra krásných sebevrahů: Josef Šíma v Brně

Před Místodržitelským palácem v Brně je umělé kluziště, na jehož „ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři“, jak zpíval nesmrtelný Jiří Bulis. Ve skutečnosti nejsou čtyři, ale je jich víc. A ne muži, nýbrž především pohlavně smíšená mládež. Za kluzištěm je Moravská galerie, jejíž stálá expozice starého umění se dlouhodobě přeskupuje, ale v přízemí je zatím otevřena výstava, kvůli níž stojí do Brna jet, protože ti, kdo jsou z Brna, na ní určitě už byli.

Objevila se v Tokiu krysa za 100 tisíc liber? Město pátrá po původu díla připomínajícího Banksyho

Graffiti známého streetartového umělce Banksyho, které se před Vánoci objevilo na stěně garáže ve městě Port Talbot ve Walesu, se prodalo za více než 100 000 liber (asi tři miliony korun). Peníze získá majitel garáže, ocelárenský dělník Ian Lewis. Mezitím propuklo „banksyovské“ pozdvižení také v japonském hlavním městě Tokiu, kde se na plechové desce jedné z protipovodňových zábran objevilo nenápadné grafitti krysy s deštníkem připomínající svým stylem i motivem Banksyho díla. Vedení města zahájilo pátrání po původu a autorovi obrázku.

Joyce Mitchellová: žena, která cosi chtěla

Svět filmu je svět krásných lidí nebo spíš lidí, kteří si dávají záležet na tom, aby krásně vypadali nebo o tom aspoň byli schopni sami sebe přesvědčit. Vypadat špatně je noční můra, katastrofa, která v dnešních časech bude velmi pravděpodobně zachycena a uchována pro věčnost, opatřena peprnými komentáři. Asi i proto se často dočkají vrcholných ocenění herečky a herci, kteří jsou schopni na tohle zapomenout, nechají se kvůli práci důkladně zošklivit.

Nadílka z minulosti

Je tady ticho a klid. Zatím. Zdeněk Ingr má před sebou kupičku tabáku, ze kterého si mlčky balí cigarety. Přes zaprášená okna se do jeho vetešnictví moc světla nedostane, a tak si u svého pracovního stolu celý den pomáhá rozsvícenou lampičkou. Za rok to tady už může před Vánocemi vypadat jinak. „Lidi už pomalu krásu starých věcí objevují a přicházejí jim na chuť. Zjistili, že tady mohou totiž nakoupit zajímavé dárky, které jsou vždy zaručeně originální. I kdyby to byl stejný výrobek, tak nikdy dvě věci nejsou opotřebované stejně, v tom je jejich půvab. Takže sem ke mně chodí lidi pro dárky k narozeninám a také už i k Vánocům. A přibývá jich,“ vypráví majitel krámku prosyceného vůní tabáku a kouřem z cigaret.

Nicolas Roeg: mistr dezorientace

Gramofonová deska plnila v časech mého dospívání funkci, řekněme, totemu. Předmětu, jímž člověk prokazoval svou kmenovou příslušnost. Také bývala velmi výrazným módním doplňkem, grafické dílo ve formátu elpíčka se barevností a zobrazenými lidskými typy vymykalo socialistickému realismu československých ulic. Mezi moje oblíbené „totemy“ patřila deska Davida Bowieho Low, jedna z jeho vůbec nejlepších, s výrazným obalem v ohnivých barvách, dominoval mu portrét umělce v jeho nejvíc androgynní nebo spíš mimozemské poloze. Sošný muž ztracený někde v ohnivém světě, oči upřené k něčemu konkrétnímu a zároveň vůbec nikam. Na tom obalu byl záběr z filmu Muž, který spadl na Zemi britského režiséra Nicolase Roega, jednoho z formálně nejvýraznějších tvůrců přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jehož nejlepší filmy také dokázaly postihnout temné spodní proudy „vysmáté“ kultury té doby.

Život a dílo Rudolfa Březy, Utajené povídky a Vdovy v akci

Výstava ke 100. výročí oficiálního uznání československých legií představí život a dílo sochaře Rudolfa Březy. Jako legionář se účastnil bojů o Slovensko, vytvořil znak československých legií, pamětní medaile vojenských pluků a pomníky významných osobností. Sňal posmrtnou masku M. R. Štefánika, s nímž se osobně znal.

Fotbalistova dcera v Berdychově gangu

Člověk by musel být slepý nebo hodně nevšímavý, aby nepostřehl existenci Petry Nesvačilové. Ať už jako dokumentaristky, před kterou si vylévali srdce polepšení zločinci z Berdychova gangu (Zákona Helena), nebo jako svérázné herečky, díky jejímž rolím zásadně stoupá hormonální přitažlivost filmů, ve kterých se objeví: naposledy to platí pro film Bena Tučka Mars. Zajímavé na ní ještě je, že navštěvuje koncerty folklorní hudby a sama ji dobře zpívá.

Nové písně od „umělkyně s příběhem“

Umělcům prý prospívá utrpení, přinejmenším se tak domnívá část publika, která má ráda „umění s příběhem“, pokud možno tragickým, jenž v jejich očích dodává vnímanému dílu tu správnou „autenticitu“, váhu. V populární hudbě může být tenhle druh poptávky docela bohatě uspokojen – tragédií nebo aspoň velkých průšvihů se v životních historiích jejích osobností najde dostatek. Takovou „hudbu s příběhem“ hraje také Američanka Chan Marshallová, která vystupuje pod jménem Cat Power.

Co všechno ještě musíme

Vypadá to jako luxusní katalog nějaké cestovní kanceláře, avšak údaje o cenách hotelů, letenek, jízdenek, šerpů atd. tady nenajdeme. Co je to tedy? Soubor tipů na takzvanou zážitkovou turistiku, nazvaný 1 000 míst, která musíte vidět, než zemřete. Hlavní autorka sice všechna ta místa zatím neviděla, ale třeba má ještě dost času. „Tvůrci knihy (...) procestovali Zemi křížem krážem a na základě svých zážitků vytvořili jedinečný soubor velkých i malých dobrodružství.“ Je ta věta napsaná (či přeložená) poněkud neobratně, tušíme však, co se tu chce říct.

Co bychom byli bez Libuše?

Bylo 9. května 1980 a socialistické Československo slavilo ritualizovaným způsobem třicáté páté výročí osvobození Sovětskou armádou. Václav Havel byl už rok zavřený na Borech. Večer se mohl spolu s jinými vězni dívat na televizi, byl státní svátek. Ve 20.20 začínala na prvním programu Libuše, „televizní inscenace slavnostní opery“, jak je i napsáno v televizním programu v Rudém právu.

Jason Pierce: osamělý kosmonaut

Rokenrol má už dlouho jakési svoje "kosmické oddělení". Může to souviset s mladickým okouzlením hvězdnou oblohou, kterému nejenom rockeři určitého věku ochotně  podléhají. Taky s tím může mít co do činění záliba v halucinogenech, představa, že texty se s výskytem slova "kosmos" stanou automaticky hlubokými, zhusta legračním rokenrolovým mesianismem, jemuž nestačí pobavit pár lidí v klubu, ale cítí se hned líp, když se prohlásí za hlas hlubin vesmíru.

Otec impresionismu ve Vídni, Marx s Mayem prvně spolu, Kráska a zvíře

Když Claude Monet (1840–1926) v roce 1874 vystavil obraz Imprese, východ slunce, stal se terčem posměchu. Už ve dvacátém století však byl malíř vnímán jako klasik a žádné dějiny výtvarného umění se bez něho neobejdou. Retrospektivní výstava připravená ve spolupráci s pařížským Musée Marmottan Monet představuje umělcovo dílo od realistických počátků přes slavné impresionistické obrazy až po pozdní práce z Giverny.

Jak muži poznali, co je to pořádný šok

K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.

Když smrt je jediná jistota

Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.

Chráníme česká umělecká díla před vývozem do zahraničí

Mezi největší privátní sbírky českých výtvarných děl patří pojišťovna Kooperativa. Ta má veřejnosti otevřenou galerii v pražském Karlíně, kterou v říjnu ovládne výstava ke 100. výročí vzniku Československa. K vidění budou obrazy Emila Filly, Antonína Procházky, Jana Zrzavého a dalších. „Celkem bude na výstavě prezentováno 72 autorů,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo kurátor sbírky, malíř Ivan Exner.

Camille Preakerová: hrdinka naší doby

I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový.

Holka s velkým černým koněm

Maluje velké expresivní abstraktní obrazy a někdy je na přání zákazníků pokrývá plátkovým zlatem. Říká o sobě, že přišla z lesa, ale úplný naturščik to není. Na rukou má kaligrafii a sama ji na kůžích zájemců vytváří. Bude jí tento týden třicet a na třech místech Prahy otevírá výstavu: ve Vnitroblocku v Holešovicích, v hotelu The Emerald na Staroměstském náměstí a galerii pojmenované jménem, z něhož touží udělat značku: Julia Chochola.

V hororu teď „frčí“ beznaděj

Hraný film čím dál obtížněji dokáže držet krok s dobou, dotýkat se toho, čím společnost v daném historickém okamžiku žije. Není to jednoznačně chyba filmařů, ani dějin, které by se hnaly překotněji než obvykle. Taky se cosi stalo s tou společností, její schopností udržet pozornost a pamatovat si. Problémy, jimiž žila třeba před čtyřmi roky, po uplynutí té doby působí jako pomalu pravěké, týkající se nějakých jiných lidí přebývajících v nějakém jiném světě. A vytvořit film trvá nějakou dobu. Možná „nejpružnější“ mezi filmovými žánry je horor. Většinou nestojí moc peněz a je natočený relativně rychle, proto je to taky žánr, ve kterém často získávají první zkušenosti s filmem tvůrci, kteří později dosáhnou v kinematografii velkého významu.

Sire Karle, je tu další náš krajan

Tomáš Kulka je docentem na katedře estetiky na FF UK v Praze. Jeho knihu Umění a kýč opatřil krátkou předmluvou sám Milan Kundera a studentky estetiky si v ní budou zatrhávat ještě za padesát let. Čtvrt století svého života prožil v Izraeli, dalších dvacet let ve své domovské Praze. Tam ho v polovině 90. let poznal autor rozhovoru, proto ten důvěrný tón.