Dává smysl, proč titul s názvem Lazarus: The Second Coming of David Bowie nevyšel už v prosinci, kdy je knižní trh nejsilnější. Lednové vydání totiž připomíná smutné výročí, o němž se v následujících dnech jistě dočtete prakticky všude: když David Bowie 10. ledna 2016 ve věku 69 let zemřel, jeho odchod rozesmutnil celou Británii snad nejvíce od smrti princezny Diany.
Ekvádorská fotografka Isadora Romero se pohybuje na pomezí dokumentární a umělecké tvorby. Ve svém novém projektu, který máte až do konce ledna možnost vidět v galerii C/O Berlin, vypráví mnohovrstevnatý vizuální příběh o dvou mlžných lesích ve své vlasti: biosférické rezervaci Chocó Andino de Pichincha v komunitě Yunguilla nedaleko hlavního města Quita a rezervaci Mache-Chindul u Tichého oceánu. Snímky vznikaly víc než rok v úzké spolupráci s místními komunitami, vědci a výzkumnými organizacemi.
Velikán francouzského románu Émile Zola byl epik nadaný obrovskou představivostí a schopností zalidnit své románové cykly nepřeberným množstvím života, který je přitom veden v mohutném proudu strhujícího vyprávění. Čtenář, který do Zolova světa vstoupí, se záhy ocitá v jednom velkém víru, jenž však má svá pravidla, svou logiku, svou neodvolatelnost. Jeho romány by se daly přirovnat k velkým malířským freskám, které jsou složeny ze stovek a tisíců situací, a přitom mají svou jednotu a řád.
Příští rok je natřískaný novinkami ze světa filmu, televize i hudby. Na co se můžete těšit? Je toho opravdu hodně. Do Prahy přijede například Nick Cave, rapová legenda Pitbull nebo kmotr blues Eric Clapton. Hollywood zase přichází s novinkou Christophera Nolana Odyssea nebo třetím dílem sci-fi spektáklu Duna. Streamovací služby a televize zase své diváky zavedou do nových příběhů ze světa Hry o trůny (Rytíř Sedmi království) či Yellowstonu (Marshals: Příběh z Yellowstonu).
Izraelsko-palestinský konflikt se v posledních dvou letech velmi intenzivně projevuje také na Západním břehu. Média obden přinášejí zprávy o útocích židovských osadníků na palestinské civilisty. Aby se dozvěděl, co přesně se tam děje a co je to za lidi, vypravil se známý izraelsko-americký novinář a spisovatel Tuvia Tenenbom do téhle biblické krajiny. Mezi osadníky strávil rok a výsledkem je kniha Bože, čí je tahle země?, která vychází ve světové premiéře v češtině. Svérázný autor, kterého kolega Jiří Peňás označuje za „jednoho z několika opravdu autentických ‚intelektuálů‘ dneška“, rád provokuje, baví, ale zároveň jde pod povrch věcí. Politická korektnost? Ta mu vůbec nic neříká.
V textu o Tomu Stoppardovi v tomto vydání Týdeníku Echo píšeme skepticky o kvalitách jeho her věnovaných východoevropským disidentům. Ale to je obtíž, která číhá na všechna umělecká díla psaná s politickým záměrem. Občas se ale stane, že se politično někde objeví víceméně bezděky. Na jedno takové narazíme ve Stoppardově hře To pravé z roku 1982 a je úžasné, jak nečekaně promlouvá k dnešní době.
Letos uplynulo deset let od úmrtí Olivera Sackse, věhlasného neurologa, spisovatele a popularizátora vědy. Sacks byl za svého života znám nejen jako špička mezi odborníky, ale také jako mimořádný stylista, jenž dokázal skrze poutavé příběhy svých pacientů překládat mnohdy suchopárný svět medicínského výzkumu do široce přístupného jazyka, a získávat si (a oboru) tak pozornost a přízeň početného čtenářstva po celém světě; i do češtiny byl přeložen více než tucet jeho populárních knih.
Vyšla „skandální“ knížka jednoho spíš méně známého autora, ale zas ne tak úplně neznámého, svým způsobem dalo by se říct kultovního, byť je to kult úzký a elitní. Onen autor píše svým specifickým jazykem intelektuální prózu a eseje, překládá z francouzštiny, je pověstný, tedy mezi svými známými a oddanými čtenáři, svým ostrým, pronikavým a sarkastickým pohledem na svět a společnost, v čemž jsou cítit oni destruktivní „Frantíci“, kterými nasál: on o nich píše jako o fukó, derida, bodrijá, míněni jsou Foucault, Derrida, Baudrillard.
Přestávka skončila je žánrově i ideologicky nevyhraněný román – jaká radost se do něj začíst. Škoda že současná česká literatura už dávno rezignovala na minimální snahu napsat „velký evropský román“ a často se utápí v progresivistických klišé nebo autofikčních příbězích o tom, jaké hrozné střevní potíže autora postihly. Za skutečnou literaturou se tak musíme vydat na dovolenou: ještěže ty Bulhary (Gospodinov), Francouze (Binet) a Italy (Ferrari) máme.
Blíží se Vánoce a s nimi i otázka, v jaké kondici je český knižní trh. Proč u nás ubývá čtenářů a co na tom mohou změnit školy, knihovny nebo nové formáty jako audioknihy? Pozvání k debatě přijali ředitel nakladatelství Albatros Václav Kadlec, vedoucí edice angloamerických autorů v nakladatelství Argo Petr Onufer, ředitel nakladatelství Host Tomáš Reichel a Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů a zakladatel nakladatelství Práh.
Ve světě streamovacích společností se projevuje jistá setrvačnost. Jeho těžiště se sice – hlavně v případě Netflixu – přesouvá ke standardizovaným žánrovým kusům určeným publiku, které se dívá jaksi napůl (vedle toho scrolluje na mobilu, uklízí, vaří a podobně). Nemělo by proto být obtěžováno požadavky na soustředěnou pozornost, vše by se mu mělo řádně a pokud možno několikrát vysvětlit, neznepokojovat ho tím, že by konzumovaná zábava nějak vybočila z algoritmem stanoveného rámce. Zároveň ale ještě dobíhají starší projekty a koncepty z časů, kdy služba chovala jiný typ ambicí.
Filozof Václav Bělohradský přichází s novou knihou Zaslepená společnost: Eseje z doby těsně před koncem. Kniha vychází v rámci edice Sociologické aktuality v nakladatelství Karolinum a nabízí přes 400 stran esejů a filozofických textů, které vycházely i v Týdeníku Echo. Sbírka esejí se zaměřuje na otázky, které Bělohradského dlouhodobě provázejí: jaká etika a politická kultura odpovídají antropocénu – věku, v němž lidstvo nese odpovědnost za planetu Zemi.
Ve vídeňské Albertině se setkalo moderní a gotické umění. Velkolepá výstava staví do centra pozornosti mistrovská díla od symbolismu po expresionismus, která čerpají inspiraci z emocionální síly středověké tvorby. Gothic Modern ukazuje, jak obracení moderních umělců k tvorbě vzniklé před nástupem akademické tradice otevíralo nové cesty jejich vlastní kreativitě. Významná díla moderny vytvořená mezi lety 1875 a 1925 jsou zde přímo konfrontována sikonickými malbami, grafikami a sochami starých mistrů.
Na začátku osmdesátých let se New York otřásal hudební revolucí a vytvářel překvapivé předobrazy následující dekády. Patřil k nim vzestup hip-hopu i elektronické experimenty, stále ale poháněné punkovou energií, která se jen přesunula z legendárního klubu CBGB do klubu Mudd. V čele studiových pokusů a odklonu od punkového minimalismu stáli Talking Heads. Žádné album předtím neznělo jako Remain in Light: hutná, africkými vlivy nasáklá funková masa prokládaná exaltovanými promluvami a pronikavě vtíravými refrény zpěváka Davida Byrnea.
Karel Hvížďala (84) je autorem řady dlouhých rozhovorů, z nichž některé by se daly považovat za zásadní a těžko už někým jiným překonatelné: s Václavem Bělohradským, Václavem Havlem, Karlem Schwarzenbergem, Pavlem Landovským, Karolem Sidonem… Je ale také komentátorem, glosátorem, esejistou, tedy člověkem (psaného) slova, l’homme de lettres, jak říkali Francouzi lidem, kteří se stále a ke všemu potřebují vyjádřit, stále něco sepisovat, pořád ke všemu přidat svá slova. Tento sklon, potřeba, návyk stojí za několika jeho (polo)beletristickými knihami, do nichž ve velké míře proniká jeho já.
Mexico City, září 1951. V baru sedí Čarostřelec. Miluje Joan. Spolu si hrají na Viléma Tella. Jenže i Čarostřelec (spisovatel William S. Burroughs) se jednoho dne utne. Moderní přepis klasické opery Čarostřelec v režii Roberta Wilsona měl premiéru v roce 1990. Inscenace slavila ohromný úspěch a od té doby se dočkala mnoha uvedení po celém světě. Nyní se konečně představí i v české premiéře v Divadle Komedie.
Příběh, vyprávěný například dohořívající cigaretou nebo starou budovou, hýří barvami a svěžím způsobem nakládá s tradicí magického realismu a s hinduistickou mytologií (scenárista Ram V má indické kořeny). Byť autor místy trochu vykrádá tvorbu Neila Gaimana (Sandman), pořád jde o jeden z nejzajímavějších autorských komiksů posledních let – a důkaz, že komiks klidně můžete mít na nočním stolku vedle rozečteného Nabokova a Vargase Llosy.
Ještě před začátkem války na Ukrajině natočil v Rusku americký režisér Michael Lockshin adaptaci klasického románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Po velkých peripetiích se snímek dostal do ruských kin, měl veliký úspěch, vzbudil ale prudce odmítavou reakci oficiálních míst, která dobře pochopila, že fantaskní a vášnivý příběh o lásce, ďáblovi v Moskvě a střetu spisovatele se stalinistickou mocí má v dnešním Rusku velmi aktuální dimenzi. Do Moskvy, kde vyrůstal, se Lockshin vrátit nemůže, film se ale pomalu dostává do světových kin včetně těch českých.
Bruce Springsteen patří mezi největší jména světové hudby, ale jeho celosvětová popularita se do návštěvnosti kin příliš nepromítla. Hudební životopisný film Springsteen: Deliver Me From Nowhere, který vypráví o vzniku jeho ceněného akustického sólového alba Nebraska z roku 1982, v kinech propadá – v USA utržil jen slabých sedm milionů dolarů. Není těžké dopátrat se důvodů. Na rozdíl od filmů jako Bohemian Rhapsody nebo Rocketman se Deliver Me From Nowhere soustředí pouze na jednu, méně komerční kapitolu ze Springsteenovy kariéry.
Náš Salon bude kosmologický, neboť tady sedí kosmasologové… Je to sice falešný výklad toho jména, ale Kosmas, „ctihodný děkan kostela pražského“, jehož devítisté výročí smrti (21. října 1125) nám bylo k tomuto setkání záminkou, přímo svádí ke kosmické interpretaci. Řecké slovo kosmos totiž označuje nejen vesmír jako takový, ale je to také opozitum čili protiklad vůči chaosu. Kosmos je zkrátka to, co je uspořádané, má řád, svůj začátek a své hranice. A možná že právě tohle chtěl Kosmas svým dílem Cosmae Pragensis Chronica Boemorum (Kosmova kronika česká) vytvořit.
Ústav pro studium totalitních režimů v pátek prostřednictvím svého ředitele historika Ladislava Kudrny vyzval k veřejné diskusi o tom, zda se stanice metra D – první z nové linky, jejíž ražbu pražský dopravní podnik dokončil – má jmenovat ausgerechnet Olbrachtova. Tedy zda má nést jméno po „spisovateli, který podporoval komunismus a sám byl komunista“. Výzva k diskusi byla korunována tím, že ústav při jejím sdílení na svém facebookovém profilu, kde má patnáct tisíc sledujících, vypnul diskusi.
„Pamatuj na smrt,“ připomněli svým posledním albem Memento Mori (2023) Depeche Mode. Patnáctou studiovou desku, poznamenanou náhlým úmrtím dlouholetého člena kapely Andyho Fletchera, následně představili i živě – samozřejmě v doprovodu všech svých velkých hitů. Nyní míří do kin film Depeche Mode: M, který koncertní záběry propojuje s hlubokou meditací o smrtelnosti. A kde jinde mluvit o smrti než v Mexiku, že? Día de los Muertos! Film zkoumá propojení mexické kultury se smrtí, vyprávění rámují záběry z posledního turné Depeche Mode.
Nakladatelství Paseka vydá „nového“ Nabokova. Novela Pozvání na popravu v češtině sice již jednou vyšla (v roce 1990), ovšem jen jako součást společného vydání s Lužinovou obranou. Nyní se tak dočká své samostatné, opožděné premiéry a navíc – a to je možná vůbec největší lákadlo – ji tentokrát překládal Pavel Dominik, tuzemský dvorní překladatel Nabokova. Román pochází z Nabokovova „ruského“ období, z doby, kdy autor již nežil ve své vlasti, ale byl součástí široké ruské diaspory v Evropě.
„Proč vedl nástup neoliberálního, postfordistického kapitalismu ke kultuře retrospekce a pastiše?“ ptá se kulturní teoretik Mark Fisher v knize Duchové mého života, která nedávno poprvé vyšla i v českém překladu. Během posledních patnácti let se Fisher stal ikonou české levice – přesněji té málo početné, ale poměrně hlasité části, která se vyjadřuje o kultuře v médiích. Dalo by se říct, že právě jeho četba přivedla tyto lidi k nápadu psát každou recenzi tak, aby z ní vyplývalo, že nějaká kapela bojuje proti nespravedlivému uspořádání světa, prekarizaci práce, kolonialismu a všemožným dalším formám útlaku.
Čtvrtého října zemřel ve věku devadesáti čtyř let Ivan Klíma, spisovatel ze silné generace šedesátých let, autor ve světě hojně překládaných próz, románů a povídek, člověk velké vnitřní integrity i laskavosti. Pár dní po pohřbu o něm mluví jeho dcera, malířka a nyní již i spisovatelka Hana Bergmannová Klímová, jíž život přinesl do života pozoruhodné muže, jednoho přímo z nebe, kam ho pak doprovodila. Ale popořadě…
Ne nadarmo se říká, že každý spisovatel píše za svůj život jen jednu knihu. Když se pročítáme Štindlovým nejnovějším románem, nevstupujeme s přihlédnutím k jeho předchozím rukopisům do nových tematických prostor. Půdorys knihy je znovu vystavěn na groteskně kulminujícím příběhu outsiderů, kteří se vinou náhody i vlastních rozhodnutí ocitnou na osudové křižovatce svých životů. Štindl zde opět praktikuje až jakési ryze existenční eschatologické vnímání skutečnosti, jehož tíhu ale rozlamuje absurdním vnímáním reality. Časový kolorit románu je pak zasazen do současné postinternetové doby.
Státní cenu za literaturu za celoživotní dílo dnes obdržela Zdena Salivarová Škvorecká, která letos 25. srpna zemřela ve věku 91 let v Kanadě. Cena u spoluzakladatelky nakladatelství Sixty-Eight Publishers zohlednila mimo jiné její péči o rozvoj české literatury. Státní cenu za překladatelské dílo dostala Anežka Charvátová, překladatelka ze španělštiny, italštiny a francouzštiny. Předání ocenění spolu s udělením šesti Cen ministerstva kultury se dnes večer uskutečnilo ve Stavovském divadle v Praze.
Nobelovu cenu za literaturu letos dostane 71letý maďarský spisovatel László Krasznahorkai. Oznámila to dnes ve Stockholmu Švédská akademie. Krasznahorkai se stává 122. nositelem nejprestižnějšího literárního ocenění na světě. Loni akademie ocenila jihokorejskou spisovatelku Han Kang. Krasznahorkai patřil do okruhu spisovatelů, jejichž jména byla mezi favority letošního vyhlašování Nobelových cen. Mezi nejznámější díla tohoto literáta patří hned jeho prvotina, román Satanské tango.
Mohou být první velkou americkou rockovou kapelou generace Z – tou, která obrací naši pozornost k budoucnosti rocku, nikoli k jeho minulosti. Přesně tak vyznívají nadšené články zahraničních médií, které teď o mladé americké kapele Geese vycházejí. V něčem ta až přehnaná mediální pozornost připomíná příběh kapely Jonathan Fire*Eater z konce devadesátých let či The Strokes ze začátku nultých let – období, kdy stejně jako dnes už málokdo věřil v sílu rock’n’rollu. Dnešní doba je k mládeži s kytarami opět nastavena spíše pohrdavě.
Jedna z postav v nové knize Dana Browna Tajemství všech tajemství se v anglickém originálu jmenuje Golěm. Pro Browna je to příznačné. Vypadá to exoticky a tajemně. Brown tím také poukazuje na podivnou českou diakritiku, jako by říkal: Tam na východě píší a uvažují jinak než my. Zdánlivě zasvěcuje čtenáře do tajného vědění, ukazuje na „správnou“ formu slova golem. Naznačuje své světáctví a znalosti – on ví, jak používat ta záhadná znaménka. A stejně jako většina Brownových výtvorů to nedává vůbec žádný smysl. V české verzi překladatel raději nesmyslný háček nad „e“ odstranil.
