Cyklus fantasy detektivek Řeky Londýna si našel své věrné čtenáře i v České republice. Série vypráví o dvou posledních kouzelnících v Británii, kteří jsou zároveň členy londýnské Metropolitní policie. Peter Grant a Thomas Nightingale jsou povoláváni v momentě, kdy má Scotland Yard podezření, že zločin způsobily nadpřirozené síly. Autor série Ben Aaronovitch navštívil na konci září Prahu.
Státní cena za literaturu letos nebude udělena. Její laureát, kterým se měl stát spisovatel Jiří Hájíček, oznámil ministru kultury, že ji nepřevezme. Zdůvodnil to tím, že členové poroty, kteří před letošním udělení ocenění odstoupili kvůli nesouhlasu s vládou ANO a ČSSD s podporou komunistů, cenu zpolitizovali. Laureáta ale už předtím porota vybrala, uvedla mluvčí ministerstva kultury Simona Cigánková.
V roce řekněme 1980 se obtloustlý brýlatý gymnazista Michal V., kterému ale šly dobře slohy, snažil na večírku SSM v domě ROH n. p. Sázavan líbat a osahávat spolužačku Jarmilu B. Dělal to poprvé v životě, oba byli již dosti opilí, což se projevilo jednak nemotorností a druhak jistou ztrátou kontroly. Zdálo se, že vše jde oním směrem, ale v jisté chvíli, kdy se M. V. dostal pod svetr a šel níž, Jarmila jej se slovy „tos přehnal, debile“ odstrčila a odešla na WC. Mladý M. V. se odpotácel s ambivalentním pocitem, že se aspoň o něco pokusil. Když se potkali ve škole, dělali, že se neznají.
K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.
Po Mnichovu ’38 následuje tak zvaná druhá republika, trvala krátce, od 1. října 1938 do 15. března 1939, to je 167 dní. Václav Černý popsal ve svých pamětech Křik koruny české oněch pět měsíců druhé republiky sugestivně takto: „Plavba vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěný bez cíle na živé moře.“ Tato plavba nemohla skončit jinak než vpádem krvelačných pirátů na palubu a vřícením se do válečných proudů, i když je nutné vždy dodat, že hlavní příboj šel mimo.
Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.
Nulla dies sine gaudio, tedy ani den bez legrace, je věta, která zní klasicky, ale jejím autorem byl prý Pavel Řezníček, sám to vehementně tvrdil.
Slovenský kněz Michal Lajcha z farnosti v obci Kľak dopálil představitele římskokatolické církve svou novou knihou, v níž kritizuje povinný celibát. Za svou kritiku si vysloužil suspendaci. Informovala o tom slovenská televize Markíza, posléze informaci potvrdil i sám Lajcha na svém Facebooku. Suspendaci potvrdil na svém Facebooku i církevní analytik Imrich Gazda. „Trest suspendace znamená, že dotyčná osoba nadále zůstává knězem, ale nemůže veřejně vykonávat kněžskou službu,“ uvedl Gazda v příspěvku. Lajchu podle něj suspendoval biskup diecéze v Bánské Bystrici, do které Lajcha patří.
Na dohled od busty s výrazným knírem, díla Michala Blažka z roku 2013, opatřeného slovy ZDE / V HOTELU / »KRÁSA« / ŽIL V LETECH / 1915–1927 / FILOSOF / LADISLAV KLÍMA, stojí historická budova vysočanské radnice. A právě v ní v Galerii 9 uspořádali výtvarníci Jan a Jana Majcherovi krátkou, skromnou, avšak působivou výstavu u příležitosti dvou letošních jubileí výjimečného spisovatele: roku 1878 se v Domažlicích narodil, roku 1928, čtyři měsíce před padesátými narozeninami, v Praze zemřel.
K řadě letních povyražení na české scéně, která umožňovala konzumentům médií a uživatelům sociálních sítí přežít vlnu veder, přispěla Asociace spisovatelů svou snahou dosáhnout zrušení anoncovaného vystoupení Karla Gotta na plese u příležitosti Roku české kultury v Lipsku. Forma protestu v tomhle případě výrazně přebila jeho obsah.
„V Doněcku jsem viděl ženu, která prodávala kravská kopyta.“ Mohla by tak začínat nějaká sovětská verze Ginsbergova Kvílení, ale začíná tak jedna z reportáží Ryszarda Kapuścińského z konce Sovětského svazu. Ta žena je prodávala, protože na kopytech bylo trochu tuku, takže se z nich dala uvařit polévka. O kousek dál líčí noc na nádraží v kterémsi velkém ukrajinské městě.
Jak připomněly s téměř povinnou uniformitou nekrology, ve V. S. Naipaulovi odešel velký, ovšem kontroverzní spisovatel. Tím „kontroverzní“ měli uniformně na mysli, že byl rasista. Tak jako velká část lidí označených někdy za rasisty si Naipaul tuto kontroverznost vysloužil ve skutečnosti něčím jiným. V jeho případě šlo o svého druhu zradu. Jakožto dítě kolonialismu narozené v jedné britské kolonii, Trinidadu, rodičům, kteří se tam přistěhovali z jiné britské kolonie, Indie, byl předurčen podat marxistickou kritiku postkoloniální situace. To Naipaul odmítl. Ne proto, že by se poangličtil a přijal optiku bílých kolonizátorů, jak je obviňován (známý progresivní intelektuál Edward Said ho opovržlivě nazval „domorodým informátorem“). Ale protože nebyl ochoten nevidět.
Teprve třiatřicetiletý Američan Nico Walker má za sebou bohatou minulost. Jako mladý voják se zúčastnil mise v Iráku, kam odešel po střední škole na konci roku 2005. Po návratu z mise se potýkal s těžkými psychickými problémy, v nadměrné míře požíval alkohol i antidepresiva. Svou situaci později řešil stále horšími způsoby – v roce 2010 se stal sériovým bankovním lupičem. Dopaden byl o necelé dva roky později, kdy byl odsouzen a umístěn do vězení. Tam začala další etapa jeho života – stal se spisovatelem. Informaci přinesl deník New York Times.
Dnes by se někdo takový, jako byl Naipaul, stát slavným nemohl. Být o dvacet let mladší, dávno by si krvežíznivý dav na sociálních sítích vymohl jeho odstranění z knihoven.
Ve věku 85 let zemřel britský spisovatel trinidadského původu Vidiadhar Surajprasad Naipaul, nositel Nobelovy ceny za literaturu (2001). V sobotu pozdě večer o jeho skonu informovala jeho rodina. Naipaul získal prakticky každou literární cenu, o niž stojí za to usilovat. V roce 1990 mu královna Alžběta II. udělila rytířský titul.
Protest několika našich spisovatelů a osob kolem literatury proti tomu, aby rok české kultury na knižním veletrhu v Lipsku zahajoval svým koncertem Karel Gott, je pozoruhodným nedostatkem lidskosti. Jistě, signatářům může vadit způsob, jakým se Moravská zemská knihovna (MZK), která je v republice partnerem knižního festivalu, rozhodla českou literaturu pro Němce pojmout a že Němcům jejich nápad s Gottem nerozmluvila. Mohou klidně mít dojem, že popový zpěvák spisovatele nereprezentuje. (I když nereprezentuje Dagmar Pecková, která nakonec v Lipsku vystoupí, taky pop svého druhu?) Bylo by asi namístě, aby Martin Krafl z MZK s pozvanými spisovateli (spíš než s Asociací spisovatelů, ještě pořád, doufám, nežijeme v korporativním státě) českou účast na veletrhu konzultoval.
Po těžké nemoci zemřel dnes ráno překladatel, režisér a nakladatel Jiří Josek. Bylo mu 68 let. Uvedla to jeho dcera Zuzana Josková. Josek překládal z angličtiny a věnoval se dílu Williama Shakespeara. Vlastnil a provozoval nakladatelství Romeo, kde vlastní převody slavného dramatika vydával.
Básník Petr Hruška, sám laureát Státní ceny za literaturu za rok 2013, rezignoval na členství v porotě, která tuto cenu uděluje. Hruška, nepochybná básnická autorita, byl jejím předsedou. S ním odešli ještě tři další porotci, takže v původně sedmičlenné porotě zůstali tři.
V Evropě se otepluje, jih se posouvá na sever a možná už dostihl i nás. Kdyby měl člověk, který se jen infantilně neraduje, že je „hezky teplo“, říci, co je na tom pozitivního, tak by možná řekl: Alespoň u nás budou růst olivovníky.
Během vykopávek v řecké Olympii archeologové nalezli hliněnou desku se zápisem veršů z Odyssey antického básníka Homéra. Podle řeckého ministerstva kultury se může jednat o dosud nejstarší nalezený zápis tohoto starořeckého eposu. Na konečné potvrzení stáří antického artefaktu se stále čeká.
Po memoárech Jitky Vodňanské, které se točí kolem jejího nemanželského vztahu s Václavem Havlem, je na trhu další „revizionistická“ kniha o dějinách českého disentu. František Stárek s Martinem Valentou vydávají studii o historii skupiny Plastic People of the Universe.
Své devadesáté narozeniny oslavil nikoli teskným vzpomínáním s rukama v klíně, nýbrž literárním činem, nad nímž se tají dech: novou básnickou sbírku nazval Ubírati se. Jde o lyrickou žeň z let 2016–2018. Na svůj vysoký věk nevypadá, není vetchý ani nedoslýchavý, má výbornou paměť, je pohotový a vtipný v reakcích, zaujatý literaturou, politikou, sportem, vlastně celým světem, který se mu – na rozdíl od lidí jeho generace – s postupujícím stářím nezmenšuje.
Česká literatura je náhle bohatší o dva knižní soubory korespondence vedené výraznými osobnostmi našeho písemnictví. Všichni čtyři odesílatelé-adresáti už jsou mrtvi, i když od odchodu posledního z nich nás dělí teprve měsíce, ne roky. Prvním svazkem, budeme-li postupovat chronologicky podle dat dopisů, je Ve znamení „jadis“… / Vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Františka Hrubína z let 1937–1950, druhým pak Když klec je pořád na spadnutí / Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984.
Do redakčního mailu přišel dopis: „Omlouvám se za tento nevyžádaný mail. Nedávno jsem v Echu našla zmínku o izraelské spisovatelce a překladatelce českého původu Ruth Bondyové. V příštím týdnu by se dožila 95 let.
„Potřebujeme změnu, oznámil mi nakladatel ihned po příjezdu do Sázavy, sotva jsem jemu i sobě nalil welcome drink.“ I kdybychom v nejtemnější temnotě vyslechli tuto větu, věděli bychom, že ji nemohl napsat nikdo jiný než Michal Viewegh. Otevírá se jí jeho poslední kniha Muž a žena a je v ní ve zkratce všechno, co se na něm dobře čte a co taky jiné irituje.
Zpráva, že Karel Sýs byl českým parlamentem doporučen prezidentovi na státní vyznamenání, nezacloumá sice národem, ale na člověka s jistou pamětí přece jen zapůsobí. Ne že by to pamětník Sýsovi nepřál, vždyť je to po třiceti letech utrpení, které zažíval v „restauračním režimu“, pěkná satisfakce a jistě to udělá i jiným soudruhům radost. Ale přece jen se našinec trochu podiví. Opravdu už jsme tak daleko, že i Karlu Sýsovi? Právě jemu? A za co? Za ty básně? Opravdu? Ale jděte… Tak za co?
Na konci svých memoárů nazvaných Dneska už se tomu směju (poprvé vyšly roku 1977 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers Corp. ) píše prvorepubliková a protektorátní filmová hvězda Adina Mandlová (1910–1991): „Dívám se na svou minulost bez trpkosti a lítosti a necítím nenávist k těm, kdož se mi kdysi snažili život znesnadnit. Nezávidím nikomu společenské postavení, peníze, tělesné a duševní kvality ani slávu. Všecko, co jsem kdysi pokládala za nesmírně důležité, je prostě najednou bezvýznamné, vzdálené, téměř cizí. / Dneska už se tomu směju.“
Mladý Pirát, který takovým věcem asi rozumí, hlasoval o doporučení pro státní ocenění a dal svůj hlas Karlu Sýsovi.
Před rokem 1989 vyšly česky tři knihy „otce“ polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (1932–2007). Fotbalová válka (1984) o bizarním vojenském konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem, Na dvoře krále králů (1980) o Etiopii v časech, kdy jí vládl Haile Selassie, a reportážní esej Na dvoře šáha šáhů (1981) o Íránu ve stavu revoluce.
Ve věku 85 let v úterý zemřel jeden z nejvýznamnějších amerických spisovatelů a autor téměř tří desítek románů Philip Roth. Informují o tom americká média s odvoláním na jeho agenta. K nejproslulejším Rothovým románům patří Portnoyův komplex z roku 1969 nebo Americká idyla z roku 1997, za kterou dostal prestižní Pulitzerovu cenu.
