Jsou projekty, ke kterým si musíte poctivě nastudovat kontext a záměr architekta, abyste je pochopili. Pak jsou ale také stavby, k nimž žádný výklad nepotřebujete, stačí si je jen projít a vše vám tak nějak docvakne – stojí na síle myšlenky, autentičnosti provedení a především jednoznačnosti sdělení. Těchto příkladů existuje násobně méně, jeden přesně takový se ale letos podařilo dokončit v jedné zapadlé moravské vesničce.
Chtělo by se občas studem klopit oči, ale ty fotografie to nedovolí. Tím, jak zobrazují věci známé, pohledy spíš přitahují a diváka už nepustí. Lze v nich vidět sebe, rodinu, ale také třeba sousedy i časy svého dětství. Přitažlivost je skrytá v tom, že srozumitelným obrazovým jazykem vyprávějí o tom, co se slovy popisuje stěží.
Pro někoho to byly obří reproduktory, pro jiného nárazníky, někdo v tom mohl vidět třeba zafačované packy bezmocně trčící z barokní fasády. Prvnímu dojmu z dostavby pražské Invalidovny podlehl i autor tohoto článku. Na základě obrázků (tzv. vizualizace), jež byly poskytnuty médiím 29. září, v den, kdy na tiskové konferenci představil ministr kultury a ředitelka Národního památkového ústav (NPÚ) rekonstrukci objektu, se domníval, že má jít o masivní porušení celého výrazu stavby a svévoli architekta.
„Vy tomu říkáte Husinec, pro mě to je spíš obydlená zatáčka,“ popisuje v kostce jeden z místních starousedlíků malou obec v meandru Vltavy severně od Prahy. Obyčejné domky tady doplňuje pár reprezentativnějších staveb, které do venkovského prostředí na první pohled jakoby nezapadají.
Architekty ten požadavek na dlouhou dobu znervóznil. Při první zmínce o tom, že plánovaný soubor sociálního bydlení má splňovat přísná pravidla pro certifikaci pasivních domů, jim totiž na mysli vytanuly neforemné krabice, u kterých jdou jakékoli architektonické ambice stranou na úkor pragmatické honby za energetickým štítkem. Bylo potřeba hodně tvůrčí práce, neústupného vyjednávání a inovativních řešení, po dlouhé bitvě se ale podařilo uskutečnit projekt, který vyvrací hned několik stereotypů o tom, co je kvalitní soudobá architektura.
Skromné prostory radotínského domku přestávaly prosperující rodinné firmě dostačovat, a tak její majitelé začali hledat nové místo. Jedna věc byla jasná: musí to být právě v Radotíně, kde firma sídlí už přes třicet let. Kdysi slavná Vindyšova továrna z roku 1910 jim ležela v hlavě delší dobu, logicky si ale kladli otázku, jestli chátrající industriální areál o ploše osm a půl tisíce metrů čtverečních není pro jejich potřeby moc velký. Nezalekli se, oslovili šikovné architekty a společně se pustili do rychlé akce, na jejímž konci vznikla největší cyklistická a lyžařská prodejna u nás – a zároveň inspirativní ukázka toho, jak lze s minimálními prostředky přistoupit k náročné rekonstrukci.
K historickému objektu se mají dostavět dvě skleněná křídla, která na vizualizaci vypadají, jako když k barokní fasádě někdo přilepí dva obří bílé nárazníky, jakési směrovky či snad zafáčované uši, jež možná mají odkazovat k válečným invalidům, kteří tu kdysi žili.
Jako studentku pražské Akademie výtvarných umění ji po zkušenosti ze zahraničí mrzelo, že nemá přístup k informacím o soudobé architektuře. Založila proto vlastní sdružení, které mělo podle původních plánů jen „nakopnout“ organizaci přednášek tuzemských i zahraničních architektů u nás a poté se ze scény potichu vytratit. Letos spolek Kruh slaví už dvacáté narozeniny a podesáté organizuje jeden z největších festivalů zaměřených na architekturu v celé Evropě.
„Člověk je jediný tvor na zemi, který neví, jak si postavit své obydlí,“ prohlašuje s oblibou Zdeněk Fránek (59), jeden z nejvýraznějších českých architektů dneška. Nekonformní vysokoškolský profesor si svůj věhlas získal díky výrazným stavbám, jež mnohdy vyvolávají bouřlivé diskuse. V posledních letech na sebe vzal také roli „ekologického aktivisty“, snažícího se ve svém oboru apelovat na šetrné zacházení s přírodními zdroji.
Panorama Manhattanu, respektive celého New Yorku, se změnilo.
Vysoká stará budova v zanedbané části Milána hází v ostrém italském slunci žluté blyštivé odlesky. Architekti ji totiž během přestavby vysloužilé palírny ginu nechali milimetr po milimetru včetně okenních rámů a okapů pokrýt plátky čtyřiadvacetikarátového zlata.
Mezi panelovými domy brněnského sídliště Lesná vystupuje štíhlá trojúhelníková věž, jejíž žlutočervená hlavice se jako periskop ponorky rozhlíží po okolí. Už z dálky tak upozorňuje kolemjdoucí, že zde vzniklo něco výjimečného. Na kostel ostatně místní obyvatelé čekali prakticky od konce šedesátých let. Realizace se ale sakrální stavba dočkala až letos – bez přehánění jde o jedno z nejočekávanějších děl české porevoluční architektury.
Léta zanedbávání, dvě živelní pohromy, opakované propady půdy. Největší pražská zahrada to od normalizace neměla zrovna lehké. Na popularitě to ale Stromovce neubralo a dnes ji ročně navštíví na dva miliony lidí. Velkou zásluhu na tom má nedávná komplexní revitalizace tohoto přírodně krajinářského parku, která elegantně a přirozeně podtrhla charakter výjimečného prostoru.
Nábřeží patřila dlouhou dobu tak trochu k zapomenutým částem měst. Pro městský život měla vždy samozřejmě zcela zásadní význam, kolem nich se točil každodenní život. Až v posledních dekádách se ale města učí, jak je proměnit v plnohodnotný veřejný prostor v bezprostředním kontaktu s vodou, kde lidé rádi tráví svůj volný čas. Jak z dřív hlavně technických lokalit na březích řek a náplavek vytvořit živý veřejný prostor. Své o tom ví Kodaň, která šla v tomto směru ještě dál a díky náročné dlouhodobé práci si dovolila přímo ve svém centru vybudovat pravé městské lázně, kde si lidé mohou bezstarostně zaplavat přímo v přístavu.
Pokud bychom měli sestavit žebříček nejvýznamnějších architektonických realizací poslední dekády, nesměl by na předních příčkách chybět slavný veřejný park High Line, který byl před deseti lety otevřen na Manhattanu a od té doby se stal suverénně nejnavštěvovanějším místem New Yorku. Celý projekt zaznamenal tak obří ekonomický úspěch, že se jej od té doby snaží slepě napodobovat města po celém světě. Stále častěji se ale v souvislosti s High Line mluví také o jeho negativních důsledcích.
Rozsáhlé proměny Masarykova nádraží a jeho okolí se Pražané zřejmě nakonec nedočkají. Projekt z dílny architektky Zahy Hadid se totiž po námitkách veřejnosti i politiků změní. Odvážný ráz z návrhu zesnulé Hadidové tak získá jen část jednoho z nejvytíženějších pražských míst, rozhodla investiční skupina Penta, která před čtyřmi lety projekt byznysového centra u Masaryčky představila. O zbytku výstavby rozhodne soutěž, kterou firma vyhlásí na konci roku.
Synonymem lázní Luhačovice jsou stavby architekta Dušana Jurkoviče. Nechybělo přitom mnoho a nejvýznamnější z nich byla srovnána se zemí. V lázeňském areálu ale došlo během první poloviny minulého století k překvapivě harmonickému spojení často protikladných architektonických slohů a stylů. Lázně se tak mohou pyšnit zcela jedinečnou přehlídkou historizujícího eklektismu, secese, moderny i funkcionalismu. A to navíc v neobvykle zachovalém stavu.
Když přijde řeč na věhlasného architekta a jízlivého kritika společnosti Adolfa Loose (1870–1933), vždy se diskuse stočí k jeho mylně interpretovanému prohlášení o „ornamentu a zločinu“. Na rozdíl od svých kolegů, pravověrných modernistů a funkcionalistů, ale Loos nestavěl na piedestal pouze bezvýhradnou funkčnost a racionálnost. Šlo mu o něco jiného. Ke konci roku si připomeneme sto padesát let od narození tohoto československého architekta, který mnohé ze svých nejlepších děl zanechal v několika českých městech.
Lidé z okolí ho buď obdivují, nebo pomlouvají. Nic mezi tím. Skromný a přitom velkorysý domek v malé obci na Berounce provokuje svou neobvyklou fasádou z prken spálených na uhel, díky které si už vysloužil pár (ne)lichotivých přezdívek. Ohořelá prkna po sobě nezanechal požár, jde o tradiční japonskou techniku, která si v poslední době získává velkou popularitu také u nás. Nabízí totiž víc výhod, než by se mohlo na první pohled zdát.
Zachování = proměna. Tak znělo heslo téměř dvacetiletého procesu rekonstrukce středověkého hradu Castelgrande na jihu Švýcarska, kterému architekt Aurelio Galfetti pomocí inovativních zásahů vdechl nový život. Význam projektu už ve své době překročil hranice a ukázal celému světu nový přístup k revitalizaci historické architektury.
Pokud se během léta vydáte na procházku pražským Žižkovem, můžete narazit na desítky různých architektonických intervencí a uměleckých instalací od domácích i zahraničních autorů. Některé pobaví, jiné vzdělají. Cíl ale mají společný – nabídnout nový pohled na význam a využití veřejného prostoru dnešního města.
Dvě místa, dvě budovy, jedno řešení. Hledat deset rozdílů mezi budovami návštěvnických center v srdci Šumavy je předem marný boj. To ale jejich kvalitě nic neubírá. Realizace totiž přinášejí svěží vítr do míst, kde se většinou setkáváme pouze s lacinými napodobeninami pseudoregionální architektury.
Ve věku 69 let zemřel dnes v Praze po nemoci historik umění, památkář a pedagog Jiří T. Kotalík. ČTK to dnes řekl rektor Akademie výtvarných umění Tomáš Vaněk. Kotalík na akademii vyučoval čtyři desítky let a školu také v letech 1997 až 2003 a poté 2010 až 2014 jako rektor vedl.
Města napříč Evropou řeší, jakým způsobem se postavit k obnově svých historických center, aby mohla smysluplně fungovat také v podmínkách jedenadvacátého století. Vzhledem k mimořádné památkové hodnotě takových míst často sledujeme přecitlivělou snahu o jejich zachování přesně v takovém stavu, v jakém jsme je zdědili. Případ belgického Gentu ale může být inspirací pro odvážnější kroky, které dokážou nabídnout novou kvalitu.
Při cestě zvlněnou krajinou jižní Moravy můžeme narazit hned na několik moderních objektů vinařství. Tento měsíc se mezi ně zařadilo také nové sídlo jednoho z největších pěstitelů vína u nás, znojemské společnosti Vinařství Lahofer, za jehož návrhem stojí architektonické studio z Brna Chybík + Krištof.
Na mnoha svých velkolepých projektech pracoval manželský pár umělců dlouhé roky i celé dekády, investoval do nich stovky milionů korun ze svých kapes, nakonec je ale pokaždé nechal po pár týdnech odstranit. Christo a Jeanne-Claude svými díly oslavovali unikátnost, dočasnost a naprostou svobodu tvorby. Všechny jejich projekty měly jedno společné – nabízely neopakovatelné zážitky, jaké člověk může prožít jednou za život. Tady a teď. Další příležitost už se opakovat nebude.
Ani dlouhé dekády postupné degradace nepřipravily malou technickou stavbu o její nevšední půvab, který dodnes vzbuzuje zvědavost kolemjdoucích. Žalostný stav výjimečné smíchovské transformátorové stanice z dvacátých let minulého století minulý rok konečně napravila celková rekonstrukce, která památkově chráněnému objektu navíc dopřála mimořádnou funkci – už v září se veřejnosti otevře jako soukromá galerie české dokumentární fotografie.
O tom, která z kapitol vývoje architektury dokáže spolehlivě zažehnout nejbouřlivější společenské diskuse, není pochyb. Pohled na brutalismus a obecně poválečnou architekturu u nás rozděluje nejen laickou, ale v mnohých případech i odbornou veřejnost. Aktuální výstava Národní galerie ve Veletržním paláci olej do ohně nepřilévá, snaží se objasnit hlavní kvality stále nepochopených a zatracovaných staveb z období šedesátých až osmdesátých let minulého století.
Ruční kresby, výkresy a skici představovaly odjakživa neodmyslitelnou součást práce architektů. Digitální doba je ale rychle vytlačuje z pracovních stolů nastupující generace a místo šmíráků (skicovacích papírů) nastupují myši počítačů a stylusy mobilních zařízení. Muzeum architektonických výkresů tak díky jeho koncepčnímu řešení i náplni můžeme chápat jako protest proti tomuto trendu.
Nakladatelství Prostor – architektura, interiér, design vydává už dvacátým rokem ročenku, jejímž primárním cílem je reflexe současné tuzemské architektury. Jádro knihy pokaždé představuje výběr nejlepších realizací z posledních dvou let, který dává dohromady jeden konkrétní praktikující architekt. Pro editory ročenek se tak otevírá prostor poukázat na hlavní témata své profese, jak je vnímají oni sami. Co se snaží říct ta aktuální?
