Mezi panelovými domy brněnského sídliště Lesná vystupuje štíhlá trojúhelníková věž, jejíž žlutočervená hlavice se jako periskop ponorky rozhlíží po okolí. Už z dálky tak upozorňuje kolemjdoucí, že zde vzniklo něco výjimečného. Na kostel ostatně místní obyvatelé čekali prakticky od konce šedesátých let. Realizace se ale sakrální stavba dočkala až letos – bez přehánění jde o jedno z nejočekávanějších děl české porevoluční architektury.

Od diplomky po stavbu

Projektem se jeho autor Marek Jan Štěpán zabýval téměř třicet let a zúčastnil se hned několika architektonických soutěží, jejichž průběh a okolnosti by vydaly na román v duchu Kafkova Zámku. Brněnského architekta přitahovala myšlenka nového kostela pro Lesnou už od dob studií, kdy nedaleko odtud sám bydlel. Rozhodl se, že se návrhu bude věnovat také v rámci své diplomové práce na Vysokém učení technickém v Brně. To se bavíme o začátku 90. let – do té doby blokovala zhmotnění kostela normalizace. Štěpán vytvořil velmi expresivní vizi elipsovitě tvarované stavby, která si roku 1991 získala dokonce i porotu první porevoluční architektonické soutěže na návrh kostela.

Štěpán v ní sice zvítězil, avšak jeho projekt zůstal u ledu. Uskutečnění stavebního záměru vrátily do hry až další architektonické soutěže takřka o dvacet let později, na jejichž základě byl k realizaci opět vybrán návrh Marka Štěpána. Navzdory všem komplikacím a zvratům projektu si ale finální návrh udržel některé základní principy, jak si je architekt představoval na konci svých studií.

Místo pro výstavbu vybrali už v 60. letech sami autoři oceňovaného sídliště Brno-Lesná František Zounek a Viktor Rudiš. Oproti naprosté většině tuzemských panelových sídlišť vyniká severobrněnská Lesná svým územním plánem, který nerozvrhoval jednotlivé paneláky podle rigidního geometrického schématu, ale na základě vlnícího se terénu. Mezi domy vzniklo mnoho prostoru pro zeleň včetně lesoparku Čertova rokle uprostřed sídliště, na jejímž okraji kostel vyrostl.

Nikde jinde

Málokdo po vstupu do kostela nezůstane stát s otevřenou pusou a zakloněnou hlavou. Nad příchozími se totiž odehrává úžasná světelná hra. Kruhovou hmotu kostela po celém obvodu zakončuje duhový pás oken, který zbarvuje paprsky denního světla pronikající dovnitř. Ty pak jemně obkreslují betonovou kopuli pečlivě odlitou do promyšleného bednění z bezpočtu úzkých prkýnek, takže na jejím povrchu vznikl obrazec připomínající otisk prstu. Když vás na něj architekt upozorňuje, s úsměvem dodá, že mu ihned po odbednění kopule začali říkal „God’s Touch“ – je totiž tak velký, že by jej zde mohl zanechat pouze Boží prst. Duhové zbarvení kopule funguje až překvapivě dobře. Fotografie architektury většinou ukazují objekty v lepším světle, než vypadají ve skutečnosti. V tomto případě naopak dokážou zprostředkovat reálný efekt jen částečně.

Sakrální stavby zaujímají v architektuře specifické postavení mimo jiné i díky tomu, že poskytují tvůrcům větší uměleckou svobodu než jiné stavby, u nichž se musí hlídat praktická a funkční stránka. Mohou tak více experimentovat při promýšlení forem a toho, jak bude prostor na lidi působit. Vzhledem k dlouhé historii sakrální architektury se od architektů očekává také práce se symbolikou daného náboženství. V případě římskokatolického kostela Štěpán křesťanskou symboliku zhmotnil už tvarem kostela, kruhem coby odvěkým symbolem Božím, duha skleněného prstence představuje starozákonní symbol smlouvy člověka s Bohem.

Na výstavbě chrámu se hodně projevila také finanční dieta, kterou musel Štěpánův původní návrh podstoupit, takže nedošlo k realizaci mnoha zamýšlených prvků včetně interiérového řešení nebo třeba vstupních vrat, jež nahradil ne zrovna reprezentativní prosklený vstup. Kostel byl totiž kompletně financován ze sbírek a darů. Přesto vyniká architektonickou originalitou, a pokud jej navštívíte, odnesete si díky atmosféře vnitřního prostoru nezapomenutelný zážitek.

Slavnostní požehnání kostela bylo ohlášeno na sobotu 12. září v 11 hodin.