Chtělo by se občas studem klopit oči, ale ty fotografie to nedovolí. Tím, jak zobrazují věci známé, pohledy spíš přitahují a diváka už nepustí. Lze v nich vidět sebe, rodinu, ale také třeba sousedy i časy svého dětství. Přitažlivost je skrytá v tom, že srozumitelným obrazovým jazykem vyprávějí o tom, co se slovy popisuje stěží.
Sám automobil nemá, ale zná všechny pohledné garáže u nás. A také autoservisy a dílny ve vnitroblocích. Architekt Petr Vorlík si už kvůli zvykl na občasnou přezdívku „pan auťák“.
Manželky plzeňských obchodníků věděly, že tahle útrata se bohatě vyplatí. Za ne zrovna malé peníze si před druhou světovou válkou objednaly pro své běžné městské byty přestavbu interiéru. U Adolfa Loose. Architekta v té době oslavovaného, uznávaného a vůbec ne levného.
Martin Rajniš je architekt, který působí jako poutník kráčející proti produ času. Člověk s obrácenou evolucí. Od složitějších a výsostně technických věcí se ve své tvorbě vrací k přírodě a jednoduchosti.
Máme ji vrytou hluboko v sobě, aniž bychom se o to snažili. Vidíme ji, když zavřeme oči. Českou krajinu. Je poskládaná z běžných věcí, které jsou na první pohled stejné jako u sousedů. Zvonice, kostel, rybník, hřbitov, škola nebo nádraží. Přesto podvědomě cítíme, že tohle je náš kraj.
Už byl nejvyšší čas, aby kariéra nabrala svižnější tempo. Ateliér fungoval dvacet let, nápadů bylo hodně, ale na spočítání realizovaných staveb stále stačily prsty na jedné ruce. A tak na konci roku 1999 Zaha Hadid pořádně práskla bičem a věci se daly do pohybu.
