Už byl nejvyšší čas, aby kariéra nabrala svižnější tempo. Ateliér fungoval dvacet let, nápadů bylo hodně, ale na spočítání realizovaných staveb stále stačily prsty na jedné ruce. A tak na konci roku 1999 Zaha Hadid pořádně práskla bičem a věci se daly do pohybu.

Ten bič je k vidění dodnes, na vrcholku strmého údolí nad říčkou Sill. Nájezd skokanského můstku nad Innsbruckem se kolem tělesa věže obtáčí stejně jako kožený pramen biče, když vozka práskne koním nad hlavou. Vypadá to celé jednoduše, jako kdyby Zaha Hadid jen svižně máchla tužkou po papíře, pár zázračných vteřin, ve kterých se zrodí ikonická stavba. Upřímně, talent na to tahle architektka bezesporu měla, ale její slavné domy tak jednoduše nevznikaly. Když před týdnem ve svých 65 letech po srdečním infarktu zemřela, nechybělo snad v žádném nekrologu pojmenování „první dáma světové architektury“.

Jistě, Zaha Hadid byla výjimečná architektka, ale především stvořila výjimečnou korporaci, skvěle fungující firmu, pro niž se její jméno stalo obchodní značkou, jež skvěle prodává. Toto není žádná neuctivá poznámka, na stejném principu fungují všechna velká jména světa architektury. Jsou to týmy vynikajících a talentovaných architektů, jejichž jména obvykle neopustí zdi ateliéru. Společně vymýšlejí a ladí nápady na nové stavby, které se pak prezentují pod hvězdným jménem. Interní pravidla těchto ateliérů zakazují lidem z týmu komunikovat s klienty i veřejností. Drobné potvrzení: v kanceláři Zaha Hadid Architects platí od její smrti až do odvolání rozhodnutí nejužšího vedení, že nikdo z týmu nebude veřejně komentovat práci kanceláře a nebude poskytovat rozhovory. A to Zaha Hadid patřila v branži k velkorysým výjimkám, protože na svém webu nechávala týmu prostor a zmiňovala i podíl jednotlivých členů na konkrétních projektech.

Švih, energie, dynamika

Bičem nad Innsburckem ale práskla její ruka. Ruka temperamentní Britky, narozené ovšem v roce 1950 v iráckém Bagdádu. Ruka ženy posedlé architekturou natolik, že své práci obětovala vše, zřejmě i velkou část vlastního zdraví. Lidé z jejího okolí, kdyby směli mluvit, by například jistě nepochválili její životosprávu. Domy měly přednost, těm odevzdávala veškerou svou energii a život. Skokanský můstek na Bergiselu je koncentrát jejího charakteristického rukopisu: Švih. Energie. Dynamika. Má v sobě tolik síly, že doslova vygumoval z historie svého předchůdce – původní skokanský můstek navržený Horstem Passerem, povedenou stavbu z 20. let. Už tento první můstek měl nájezdovou rampu přisazenou z boku k hlavní věži a byla to ukázka moderní funkcionalistické architektury. Jenže ve srovnání s elegancí, kterou sportovní stavbě vtiskla Zaha Hadid, působil starý můstek poněkud těžkopádně. A najít dnes jeho fotografie je poměrně obtížné, Innsbruck se chlubí novostavbou, jméno Zaha Hadid je silná marketingová zbraň. S tím už ostatně na začátku 90. let obratně pracovali investoři kancelářské budovy Spittelmarkt v Berlíně. Původně měla projekt připravit Zaha Hadid, jenže hned na počátku se s investory nepohodla, protože nechtěli na její návrhy přistoupit bez výhrad. Od projektu dotčeně odstoupila, dílo dokončila společnost Hentrich-Petschnigg & Partner, ale jméno slavné architekty, uváděné jako spoluautorky, zabralo jako lákadlo na získávání nájemníků.

Tato historka se v různých obměnách v budoucnu ještě několikrát opakovala. Zaha Hadid byla emotivní žena. Nerada ustupovala ze svých návrhů, které bohužel často překračovaly původně domluvené rozpočty. Když hrozilo ukončení spolupráce s investorem, uměla použít i slzy, aby v klientovi vyvolala pocit provinění, a ten pak raději v projektu pokračoval.

Zamrzlá tekutost

Pro domy, které Zaha Hadid navrhla, se často používá označení organická architektura a poukazuje se na podobnost s přírodními tvary a prouděním. Objevil se i termín „zamrzlá tekutost“. Silnější inspirací, což je však pouze domněnka, ke které už Zaha Hadid bohužel nic neřekne, ale může být matematika, její oblíbený obor, který vystudovala na Americké univerzitě v Bejrútu. Přesné a přísné linie Serpentine pavilonu v Kensingtonské zahradě v Londýně působí jako otisk grafů lineárních funkcí mezi zelenými trávníky. Průčelí vídeňské Knihovny a vzdělávacího centra Ekonomické univerzity přidává ke křivkám matematických funkcí ještě jejich opakování fázovým posunem. A silueta Muzea dopravy v Glasgow připomíná deformované sinusovky osciloskopu z fyzikální laboratoře.

Prásknutí bičem nad Innsbuckem na přelomu druhého a třetího tisíciletí skutečně dalo kariéře Zahy Hadid vyšší rychlost. Po prvních čtrnácti letech existence svého ateliéru, kdy sice s návrhy vyhrávala různé soutěže, ale stále neměla svou první realizaci, a po další trochu nesmělé pětiletce začaly přicházet nabídky na stále větší a dražší stavby – ústředí BMW v Lipsku, egyptský pavilon na výstavě Expo 2010 v Šanghaji, Velké divadlo v marockém Rabatu, římské muzeum Maxxi, Rosenthalovo centrum současného umění v americkém Cincinnati, Centrum Hejdara Alijeva v Baku nebo obří kancelářská budova Galaxy SOHO v Pekingu.

Často se při pohledu na její domy dere na jazyk slovo „zázrak“. Ano, je to svým způsobem zázrak, že vznikly, protože stačilo málo a nemusely by. Zaha Hadid nemusela zakládat žádný architektonický ateliér. Pocházela z bohaté rodiny, která by jí zabezpečila pohodlný život. Její otec Muhammad al-Hajj Husajn byl zakladatelem levicové liberální strany al-Ahali a ministr financí Národní demokratické strany v Iráku. Matka, Wajiha al-Sabunji, pocházela z bohaté rodiny z Mosulu. Jenže Zaha Hadid použila bohaté rodinné zázemí jako kapitál pro to, aby přežila první roky bez skutečných klientů. Aby mohla pracovat na svých nápadech, i když se zatím nerealizovaly.

A že se to vyplatilo! Jí, investorům i nám. Dívat se na ně je radost, která dlouho vydrží.