Máme ji vrytou hluboko v sobě, aniž bychom se o to snažili. Vidíme ji, když zavřeme oči. Českou krajinu. Je poskládaná z běžných věcí, které jsou na první pohled stejné jako u sousedů. Zvonice, kostel, rybník, hřbitov, škola nebo nádraží. Přesto podvědomě cítíme, že tohle je náš kraj. Rozpoznatelný díky vzpomínkám a osobním prožitkům, které jednotlivé obyčejnosti proměňují v jedinečnost. Z obrazů, které kolem sebe vidíme každý den, se stávají ikony. Ikony české krajiny.

Architekt David Vávra sype své osobní ikony z rukávu ještě dřív, než dozní otázka: „Osy, aleje, mírná zvlnění. Barokní krajina. Nad tím nemusím ani vteřinu přemýšlet, to mi naskakuje před očima automaticky. Nenásilné dominanty, stavby, které zlehka narušují měřítko krajiny, a nemusí to být jen kostely, které možná leckoho napadnou jako první. Jsou to třeba i venkovské školy.

Na první pohled jasně rozpoznatelné budovy, které ve vesnici poznáme hned i proto, že jí často dominují,“ říká bez přípravy a dodává, že právě drobnými lidskými zásahy je pro něho česká krajina typická. „Obecně ale pro mě platí, že mám rád krajinu, ve které je vidět stopa člověka. Když se řekne volná krajina, v hlavě mi naskakuje obraz aleje. Sice příroda, ale člověkem dotvořená. Nevybaví se mi nekonečné lesy. Uvádí se, že u nás je průměrná vzdálenost mezi dvěma vesnicemi asi dva kilometry, takže všude u nás stopa člověka je.“

Kostely jsou za součást české krajiny skutečně považovány téměř automaticky a při pohledu na obrázky Josefa Lady se na mysl vkrádá otázka, zda své motivy kreslil podle toho, co viděl v krajině, nebo zda byla česká krajina dotvořena podle toho, jak ji navrhl Lada.

Téměř absolutní podobnost je až zarážející. Ladův kostel na obrázcích je univerzální, skutečná ikona kostelíku, jak ho má každý zanesený ve svých vzpomínkách. Předobrazem je reálný kostel svatého Václava v Ladových rodných Hrusicích, ale v paměti máme otisknutou především jeho ikonickou zkratku. Malé návrší s jednoduchou siluetou, a kdyby člověk mohl vylézt až na kostelní věž, téměř jistě dohlédne na další.

A také pravděpodobně zahlédne myslivecký posed, symbol, který toho o naší společnosti vypovídá víc než obsáhlá sociologická studie. Bezmála sto tisíc organizovaných členů by myslivecké jednotě mohly závidět všechny politické strany. Posedy v krajině nejsou jen pozorovatelny a myslivecké střílny, ale také stále přítomné vykřičníky připomínající ne zrovna zdařilé zápisy v kronikách.

„V Oskavě na Šumpersku střelil myslivec kolegu do ramene, když si ho spletl s jelenem. – Osmapadesátiletý myslivec z Runářova na Prostějovsku ve tmě střílel po divočácích a místo nich trefil souseda, který v poli sbíral makovice. – Myslivec z Plzeňska omylem postřelil svého kolegu, který mu procházel pod posedem.“ Jednoduché konstrukce, dramatické osudy. Na vykřičníky v krajině pozor.

Pro architekta Martina Rajniše jsou poznávacím znamením české krajiny drobné stavby s pozitivním nábojem, často docela prosté, ale s vtisknutou stopou lidského příběhu. „Třeba v blízkosti úplně obyčejných božích muk u polní cesty cítím, že tady se lidem žilo a žije dobře. To blaho, které měli v duši, se jim podařilo přenést do běžných malých staveb, ve kterých to najednou všechno funguje. Měřítko, zasazení do krajiny. Z těch malých věcí je poznat, že to lidi stavěli pro sebe a věděli, proč to staví.“

Na jednu takovou drobnost, zdánlivě banální, upozorňuje právě David Vávra. „Fanouškům architektury doporučuji, aby si na cestách po republice všímali obyčejných autobusových zastávek u silnice. Jejich design se mění podle regionů. Každá bývalá krajská správa Československé státní automobilové dopravy měla svého inženýra projektanta, který vymyslel jinou zastávku než v sousedním regionu.“

Zajímavou studii nabízí exkurze do okolí východočeské Chrudimi. V samotném městě a jeho okolí se prosadil dynamický styl čekáren, jejichž profil připomíná z boku položenou parabolu. Dodnes taková čekárna stojí například v Chrudimi u výpadovky na Pardubice, ve Ždírci nad Doubravou nebo Ronově nad Doubravou.

Kdo by ale odtud pokračoval dál ke Golčovu Jeníkovu, narazí vzápětí na úplně odlišný styl. Tady ovládly krajinu plechové stavby se zaoblenými rohy a spodní manžetou z vlnitého plechu. Elegantně působí provedení se stříbřitým nátěrem, jaké je k vidění u silnice z Vilémova do Golčova Jeníkova. Čekárna připomíná design legendárních automobilových přívěsů Airstream od návrháře Hawleyho Bowluse. „Podle mého názoru ty přístřešky naše projektové normy na zastávky nikdy neřešily a ani neřeší. Jedná se o skutečně lidovou tvořivost,“ řekl k historii venkovských čekáren Ludvík Vébr, vedoucí katedry silničních staveb na Stavební fakultě ČVUT v Praze.

Další změna v designu autobusových zastávek je na Chrudimsku viditelná u městečka Luže. Dynamické parabolické čekárny z oceli tu přenechaly místo jednoduchým geometrickým budkám z betonových prefabrikátů, které jako by vypadly ze skic Le Corbusiera.

Podobně dobrodružnou výpravou může být i stopovaná po českých vodojemech. Řadu z nich totiž navrhli skutečně špičkoví architekti. V Lázních Bohdaneč, svém domácím regionu, projektoval vysoký vodojem Josef Gočár, obdobnou stavbu v Praze na Zelené lišce zase nakreslil Jan Kotěra, v jehož ateliéru ostatně Gočár také pracoval. V roce 1907, kdy vodojem zahájil provoz, představoval jednu z prvních moderních industriálních staveb na našem území.

Přes technickou střídmost působil vodojem elegantně. Základ tvořily neomítané cihly, doplněné měděnou střechou a zelenými kachlemi kolem vstupního portálu. Přístupovou cestu lemovalo stromořadí štíhlých topolů.

Ze stejné doby je také železobetonový vodojem navržený pro Chrudim inženýrem Karlem Kressem. V sousedních Pardubicích si objednali vodojem u architekta Františka Sandera, na počátku 20. století největší hvězdy v oboru vodohospodářských staveb. Jeho podpis je pod plány na slavnou vodní elektrárnu v Hradci Králové i na výkresech plavební komory u Staroměstského jezu v Praze.

Známějšími stavbami v české krajině jsou ale kulové vodojemy na štíhlých ocelových nohách. Pro jejich podobnost s řadicími pákami u osobních automobilů je kdysi novinář Richard Crha nazval v jednom ze svých fejetonů šaltrpákami socialismu. Původ mají v Maďarsku, odborně se nazývají hydroglóby, vejde se do nich dvě stě krychlových metrů vody a stavět se začaly v šedesátých letech minulého století. Jak důležitá věc to pro řadu vesnic byla, dokazuje například zápis z obecní kroniky Kratonoh, vesnice nedaleko Chlumce nad Cidlinou. Vodojem má v historii obce stejný význam jako kostel: „Dominantou obce je kostel sv. Jakuba většího a barokní brána bývalého poplužního dvora. Novou dominantou je vodojem Hydroglobus.“

Zatímco kostely jsou univerzální součástí evropského prostředí, za skutečně český unikát lze považovat sokolovny, pozoruhodné multifunkční haly, řeklo by se dnešním jazykem. Takový zvláštní kříženec mezi tělocvičnou a tanečním a divadelním sálem. Stavět se začaly ve druhé polovině 19. století, kdy platilo, že s míčem se hraje na hřišti venku, a pod střechou se cvičí.

To bylo pro architekty dobré zadání, protože na cvičení stačí menší prostor a není třeba vymýšlet, čím chránit okna před rozbitím a do jaké výšky zvednout strop, aby do něho nenarážely míče. Proto mohly mít sokolovny velká okna a v hlavním sále třeba sloupy. Cvičencům nic z toho nepřekáželo, a když se šli převléknout z propocených nátělníků, mohl už sál sloužit další specialitě Sokola – šibřinkám. To byl malý podfuk Miroslava Tyrše na úřednickou byrokracii. Tyrš chtěl v Praze uspořádat ples a jménem Sokola pražského podal k rakousko-uherskému úřadu žádost. Jenže ten ji zamítl. Sokolové prý žádný ples organizovat nebudou. Tyrš na chvíli své heslo „Přeskoč, přelez, ale nepodlez“ dočasně rozšířil o dovětek: „Někdy obejíti můžeš.“

Když by ples zakázaný, nazval společenské veselí s hudbou a tancem jinak. V Jungmannově slovníku zjistil, že málo známé slovo šibřiti znamená žertovat. Vyhlásil proto sokolské šibřinky – a takové veselé taneční zábavě s karnevalovými maskami úředníci razítko dali.

Takto vydobytá zábava potřebovala zázemí, takže přirozenou součástí nových sokoloven bylo obvykle u jedné z kratších stěn vyvýšené pódium a na protější straně v patře galerie, která se často táhla i podél stěny proti velkým oknům. Pod jednu střechu se ještě vešla i menší restaurace a několik kluboven pro městské nebo obecní spolky.

Sokolovny se stavěly přibližně sto let, od poloviny devatenáctého století, a tak na rýsovacích stolech našich předních architektů vznikly různorodé povedené kousky. Například v pražské Libni stojí sokolovna secesní od Emila Králíčka, pro Moravskou Ostravu navrhl Miloslav Kopřiva sokolovnu funkcionalistickou a v Pardubicích se cvičí v architektuře art deco od dvojice Šantrůček a Mendl.

Podobnou péči a cit pro estetiku věnovali sportovci také lidovým plovárnám a slunečním lázním. Jednoduše a mile nostalgicky působí dnes tato místa proto, že u jejich zrodu často stáli uznávaní architekti, kteří neodmítali práci na jednoduchých dřevěných šatnách a odpočinkových pavilonech. Nad Hořicemi dodnes fungují sluneční lázně Dachovy, které v roce 1925 navrhl architekt Karel Bachura, profesor hořické kamenické školy.

Dřevěné kabiny jsou každý rok pečlivě natřené do červenobílé kombinace, doplněné žlutými trámky pod střechou. V oknech jsou stále zasazena barevná skla, přes která vypadá celá plovárna jak z ukázkového katalogu art deca.

Vesele prvorepublikové plovárny byly oslavou plaveckého osvobození. Tedy spíše plavkového. Na počátku dvacátého století se konečně mohlo vstupovat do vody ve skutečných plavkách. Ještě na konci 19. století nosily ženy pod tmavý koupací úbor šněrovačku a dlouhé černé punčochy. Teprve kolem roku 1916 si mohly obléknout nohavičkové plavky s našitou sukní bez punčoch. A rok 1920 se do dějin plovárenské módy zapsal prvními plavkami z pružného úpletu, které obepínaly siluetu těla.

Další dochovaná pestrobarevná plovárna je ve Vysokém Mýtě. Jmenuje se Tyršova a jejím autorem je architekt Karel Řepa, který hlavní dřevěný pavilon osadil v té době populárními velkými okny. Dodnes moderně působící stavba byla původně umístěna v Pardubicích, kde se v roce 1931 konala celostátní Výstava tělesné výchovy a sportu.

Po jejím skončení ji odkoupil vysokomýtský Sokol a nechal ji převézt na své koupaliště. K pestrobarevným dřevěným kabinkám patřilo barevné letní oblečení. Hana Podolská v té době v módním žurnálu Styl upozorňovala: „Specielně pro lázně jsou lehounké šatečky crepdešínové a fulárové rovněž v intensivních barvách neb zcela bílé co možná jednoduché, avšak většinou plisované, většinou bez rukávků.“

Při putování po českých ikonách si lze udělat stylovou přestávku u piva, protože i samotné pivovary se už staly automatickou součástí krajiny. Zakázky na stavby dostávali často ti nejlepší architekti, kteří tehdy byli na trhu k mání. Například barokní pivovar v Roudnici nad Labem navrhl ve druhé polovině sedmnáctého století Antonio Porta, italský architekt podepsaný pod plány zámků v Libochovicích nebo v Červeném Hrádku.

Do Litomyšle si zase František Václav Trautmannsdorf pozval na barokní přestavbu architekta Františka Maxmiliána Kaňku, autora pražského Klementina nebo Vrtbovské zahrady pod Pražským hradem. A Měšťanský pivovar v pražských Holešovicích je společné dílo architektů Otakara Bureše a Josefa Bertla.

To, že se v litomyšlském pivovaru narodil sto let po barokní přestavbě Bedřich Smetana, s architekturou přímo nesouvisí, ale je to šikovný oslí můstek k přeskoku do pražských Holešovic. V roce 1897 tu vyrostl Měšťanský pivovar, společné dílo.

A tečka? V architektonické bizarnosti největší, a přesto obdivované a uznávané. Třeba Davidem Vávrou. V zahrádkářské kolonii, světě kutilů bez zábran. Rozkládají se u každého města, protože zahrádkářů je ještě víc než myslivců, přes sto tisíc. „Všechny ty neuvěřitelné přemkopodlahovské konstrukce v chatových osadách mě baví, protože to jsou věci svým způsobem krásné. To je hraní si. Tam ani neplatí kategorie kýče, to je jiný svět.“