Znásilněná Invalidovna
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Edit a oprava: Následující text vznikl ve středu (30. 9.) pod dojmem vizualizací, jež v autorovi článku vyvolaly mylný dojem, že dostavba architekta Hájka je určena pro frontální trakt budovy Invalidovny a tím zásadně změní její charakter. Ve skutečnosti jsou skleněná křídla určená pro zadní část budovy a jsou podstatně menšího objemu, než se na některých vizualizacích zdálo. Autor článku své výhrady k takové podobě práce s památkami zcela neopouští, ale v každém případě musí redukovat své primární rozhořčení. Byla to v každém případě chyba a za tu se omlouvá.
Jiří Peňás, 2. října
Tento týden byla zveřejněna vizualizace rekonstrukce pražské Invalidovny. To není jen zastávka metra a tramvají, ale také, a především barokní památka, jedna z nejdůležitějších v Praze i v téhle zemi, vrcholné dílo Kiliána Ignáce Dientzenhofera, objekt srovnatelný s nejvýznamnějšími barokními objekty ve střední Evropě, prostě perla nebo spíš takový náhrdelník z 18. století.
Je to rozsáhlý objekt, a to se ještě z původního plánu postavila jen asi jedna devítina, neboť v Karlíně mělo v časech, které máme jiráskovsky zafixovány jako dobu temna, vyrůst celé barokní město, něco jako v Paříži, kde se stavitelé a zadavatelé inspirovali. I tak je ten „zlomek“ završený a kompaktní, a kdo neví, že je to fragment, tak to nepozná.
Pár dní víme, jak má ta „deklarace“ vypadat. K historickému objektu se mají dostavět dvě skleněná křídla, která na vizualizaci vypadají, jako když k barokní fasádě někdo přilepí dva obří bílé nárazníky, jakési směrovky či snad zafáčované uši, jež možná mají odkazovat k válečným invalidům, kteří tu kdysi žili.
Divoká kreace, která zcela mění frontální pohled na budovu, je dílem architekta Petra Hájka, který se ani netají tím, že barokní stavba je pro něj prostředek k seberealizaci a nosníkem pro jeho sofistikovanou vizi jakési buněčné struktury napojené na dientzenhoferovské tělo. Jde o něco, co naprosto mění charakter a podobu dvě stě padesát let staré stavby, co ji úplně proměňuje a zatlačuje do pozadí.
Nejde přitom o nějakou funkční přístavbu, se kterou se někdy (ne vždy!) u podobných rekonstrukcí pracuje: Zemské muzeum v Linci, Historické muzeum v Berlíně, Vojenské muzeum v Drážďanech, koneckonců i slavná pyramida v Louvru… Tam všude jde sice o vysoce kontroverzní, někdy až exhibicionistickou (Louvre), ale přesto funkční (dostavby mají jasný účel), a především organickou integraci starého a nového objektu. Ani v jednom případě tam dostavba nemění samu základní tvářnost památky. Není to pak jiná památka, není to jiný „dům“: dostavba respektuje ten starý a zanechává mu dominanci. Nechce nad starou památkou zvítězit a převládnout nad ní. A to ještě poněkud kašparovským způsobem, jako v Karlíně.
Přilepit k ní dvě uši a udělat z ní něco, co možná, ba určitě, vzbudí zájem snobů a vždy správně nahypovaných nových měšťáků, kteří z představy, že by zrovna nebyli cool, dostávají psotník. Ano, takovým lidem se bude líbit, i když tam vetknou obří sekeru nebo postaví sto metrů vysoké berle. Památka je vlastně nezajímá a není pro ně významná proto, že má nějakou hodnotu a důstojnost, stáří a krásu, ale proto, že naplňuje jejich narcismus a sebeobdivnou potřebu být součástí správných konzumentů. V tomto smyslu lze chápat, že solidně a s respektem opravená a životu vrácená Invalidovna by je asi nudila. O. k., tomu lze rozumět.
Proč se pod toto bizarní a výstřední znásilnění chce podepsat Národní památkový ústav, nad tím zůstává rozum stát. Když to řeknu přímo: není náhodou jeho úkolem o památky se starat, a nikoli je prznit?