Ani dlouhé dekády postupné degradace nepřipravily malou technickou stavbu o její nevšední půvab, který dodnes vzbuzuje zvědavost kolemjdoucích. Žalostný stav výjimečné smíchovské transformátorové stanice z dvacátých let minulého století minulý rok konečně napravila celková rekonstrukce, která památkově chráněnému objektu navíc dopřála mimořádnou funkci – už v září se veřejnosti otevře jako soukromá galerie české dokumentární fotografie.

Koupit a dát do pořádku

Projekt na nové využití trafostanice v původně industriální části hlavního města se rodil téměř patnáct let. Zasloužil se o něj především aktivní architekt Patrik Hoffman, který vdechl nový život už několika industriálním objektům. Hoffman sám přitom často zastupuje roli investora, což je v českém prostředí opravdu málo vídaná situace. Před deseti lety tak například zakoupil brownfield šroubáren v Libčicích nad Vltavou, který posléze konvertoval na multifunkční prostory, za což právem získal řadu ocenění. Hoffman k těmto projektům přistupuje se silným osobním nasazením, láká ho probouzet staré „odepsané“ prostory, zajímá se o historii místa i příběhy původních vlastníků. Nejde o ryze investiční akce s vidinou velkého zisku; a na výsledné práci je zodpovědný a pečlivý přístup jasně patrný.

Smíchovská trafostanice z roku 1925 padla architektovi do oka někdy v roce 2006, kdy si v ní vysnil pracovní prostory svého architektonického studia Atelier Hoffman. Rozpoznal totiž potenciál místa v rámci rozvíjející se čtvrti nedaleko rušné křižovatky Anděl, vysloužilou „trafačku“ spolu s podnikatelem Petrem Pudilem zakoupil a postupně k ní přibírali také přilehlé nevyužívané pozemky před (již zdemolovanými) budovami lázní a masné tržnice. Investiční záměry na zástavbu pozemků ovšem brzdila různá povolení a s tím se odsouvala i samotná rekonstrukce trafostanice. Před pár lety se ale naskytla možnost transformace stavby do podoby galerie spolku dokumentárních fotografů 400 ASA, sdružujícího jména jako Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Antonín Kratochvíl nebo Tomki Němec. Lepší osud trafostanici snad ani potkat nemohl.

Na obdivuhodné úrovni

Objekt elegantním způsobem zaujímá výsadní místo v čele výškově se rozbíhajících ulic Kováků a Na Zatlance, takže se z něho stává také urbanisticky důležitý bod svého okolí. Výraz budovy navíc nenápadně posiluje kvalitní opěrná zeď s dobovým zábradlím i pár košatých stromů, takže dům nestojí mezi ulicemi tak osamoceně. Pojetí a zpracování trafostanice pak krásně ilustruje celkovou úroveň a kulturu prvorepublikového stavitelství – navzdory svému ryze utilitárnímu účelu totiž stavba získala značně reprezentativní architektonický výraz, a to díky návrhu žáka Jana Kotěry, meziválečného architekta Jindřicha Freiwalda. Na seznam kulturních památek se trafostanice dostala zejména díky prvkům rondokubismu, poměrně obtížně definovatelného architektonického stylu, který tuzemští autoři rozvíjeli po první světové válce. O něco lépe tento styl vystihuje pojem „české art deco“ – naznačuje totiž, že autoři usilovali o vytvoření jakéhosi národního stylu pomocí dekoru, ovšem ve značně redukované formě oproti předchozím historizujícím slohům.

U trafostanice si můžeme všimnout zaoblených „konzolí“ nesoucích korunní římsu a půlkruhového rizalitu zakončeného malým balkonem s vlajkovým stožárem. Důležitou součástí stavby jsou okna se sklobetonovou výplní (betonem zalitými luxfery), která krásným způsobem podtrhují její technický charakter.

Při rekonstrukci bylo důležité všechny tyto prvky obnovit do původního stavu. Trafostanice má v současnosti škrábanou omítku připravenou pro vrstvu břízolitu (podle požadavků památkářů) – nutno ale říct, že pokud by k dotažení fasády nedošlo, stavbě „provizorní“ řešení vůbec neuškodí. Řešení vnitřních prostor se Patrik Hoffman rozhodl zcela správně ponechat maximálně otevřené, jakékoli dělení by totiž malé prostory značně stísnilo. Technický charakter stavby v interiéru kromě oken nejvíce zdůrazňují odhalené železobetonové trámy stropu v přízemí, které slouží jako malá kavárna s fotografickými knihami. Po původním zrenovovaném schodišti pak návštěvníci vystoupají do jednoduchého výstavního sálu, odkud vede přímý vstup na balkon.

Vždy je radost vidět, když se podaří zdánlivě odepsané kvalitní stavby oživit a zajistit jim nové využití – v tomto případě ale dochází ke skvělému propojení formy a funkce. Architektura historické transformátorové stanice může s dokumentární fotografií navázat opravdu jedinečný dialog.