Tag: spisovatel

Články k tagu

Jsme proti persekuci za názory, vzepřelo se 150 světových osobností

Zhruba 150 významných osobností se podepsalo pod otevřený dopis, který kritizuje tzv. cancel culture (kulturu rušení) – tendenci postihovat lidi, kteří se proviní kontroverzním názorem nebo minulostí. Podle podepsaných, jako jsou spisovatelé J. K. Rowlingová a Salman Rushdie či šachista Garri Kasparov, tato vlna ničení, mazání a přejmenovávání ohrožuje svobodu slova a zabraňuje veřejné debatě. Dopis vyšel v úterním čísle časopisu Harper’s Magazine.

Zemřel spisovatel a cestovatel Miloslav Stingl, přiblížil Čechům exotiku

V pondělí 11. května zemřel v Praze po dlouhé nemoci ve věku 89 let slavný spisovatel, cestovatel a etnograf Miloslav Stingl. Informoval o tom jeho syn Tomáš Stingl. Rozloučení s jedním z nevydávanějších českých autorů v zahraničí se uskuteční s ohledem na restriktivní opatření v době koronaviru a na přání pozůstalých v užším rodinném kruhu.

Trapné lásky muka

Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“

„Děkuji a pracičku Ti celuji“

Píše se rok 1904 a v životě Jaroslava Vrchlického (1853–1912) se objevuje nová žena, neprovdaná (protože učitelka) Justýna Vondroušová (1870–1958). Vrchlický je ovšem ženatý, teď už zcela formálně, jeho manželství je dávno v troskách, dávno ví od své choti, že pouze nejstarší dcera je jeho vlastní, biologickým otcem dalších dvou dětí je herec Jakub Seifert. Vrchlický v manželském svazku setrvává, avšak jak může, z rodiny utíká, je zaneprázdněn prací na univerzitě a svým společenským angažmá, rád vyjíždí na osvětové přednášky po Čechách a Moravě, pilně píše básně a dramata, horečně překládá i z jazyků, kterými nevládne. Zajíždí také do Vídně, kde zasedá v Panské sněmovně, těší se společenské vážnosti a čtenářské oblibě, nikoli přízni mladé kritiky, ta se do něj trefuje nemilosrdně. Na českém literárním nebi mezitím vyšly nové hvězdy, Bezruč, Březina, Dyk, Gellner, Machar, Sova..., Vrchlický je však stále při síle, pomyslný trůn nechce vyklidit, vydává jednu knížku za druhou, ale potřebuje také cit a něhu.

Proroctví Viktorie Hanišové

Autor před deseti lety získal při čtení knih současných českých autorek dojem, že se mezi nimi ve větší míře vyskytují divoženky a uživatelky opiátů, takže jejich texty na něj působily, jako když vypije odvar z muchomůrek. Sepsal tehdy delší text, v němž se dopustil mnoha genderových stereotypů a sexistických paušalizací, když třeba tvrdil, že ženy nepíší racionálně, nýbrž pocitově, ignorují logiku, a že jim proto dělá potíž držet linii vyprávění, neboť se do něj stále emocionálně pokládají, a vůbec, že motivací jejich psaní není něco popsat (třeba příběh) a vystihnout (třeba charakter), nýbrž dát zaznít tajemnému hlasu jejich já. V podtextu bylo naznačeno, že se to nedá moc číst. Článek se jmenoval Pavoučí žena a ubohá tlustá moucha (LN 2012) a po jeho uveřejnění byl autor některými (včetně uvědomělých mužů) prohlášen za nepřítele žen, což je vzhledem k jeho celoživotním snahám těžce nespravedlivé.

Magické monstrum Jirous

V pověstných Řeporyjích pojmenovali minulý týden jednu z nových ulic Magorova, čímž je oficiálně míněn nikoli starosta, nýbrž Ivan Martin Jirous. Nechme stranou otázku, zda by nebylo vhodnější pro takový účel použít jeho občanské jméno, kterým i podepisoval své knihy, tedy nikoli Magor: Labutí písně, nýbrž Jirous: Magorovy labutí písně, ale oceňme to jako gesto sympatií k básníkovi… a magorovi, jež sdílíme. A využijme této události k tomu, abychom vzali do ruky knihy, které nedávno Jirousovu pompézní osobnost zpřítomnily, v prvním případě přímo pozůstalými texty, v druhém prostřednictvím svědectví pozůstalých.

Černá labuť z kukaččího vejce

Byla krásná až to k víře není. Známý verš Františka Halase je vlastně realistickým popisem „situace“ s Boženou Němcovou, jíž prameny nocí z vlasů tryskaly. Krásná, podivuhodná, výjimečná… až to k víře není. Tedy až se nedá uvěřit, že se tady, mezi námi, středoevropskými knedlíky a ochechulemi, pantatíky a panímámami, kdesi vzala ta exotická krasavice. Krasavice s nadáním takovým, že čeština, ten v její době přikrčený a vysušený jazyk, dostala díky ní vláhu a sladkost, s níž vyjadřovala plnost života, takže tu řeč najednou až do hvězd svými křídly vyhodila.

Hrůzy a touhy Eliho Bella

Třinácti slovy usiluje český vydavatel románové prvotiny Australana Trenta Daltona upoutat čtenářskou (kupeckou) pozornost: „Světový bestseller inspirovaný vlastním dětstvím / Senzace newyorského knižního veletrhu / Přeloženo do 34 jazyků!“ Skoro nezbývá nic jiného než učinit z takové knihy společnici na několik zimních večerů.

Vyprávění začíná u ohňů a nikdy neskončilo

Literatura je v mnohém podobná botanice, třeba v tom, jak některé její nejzajímavější nebo nejkypivější výhonky vyraší na nečekaném místě a projeví mnohem víc životaschopnosti než výpěstky z centrálních skleníků. To je případ Aleny Mornštajnové, o které před sedmi lety vědělo jen její okolí ve Valašském Meziříčí, ale nyní je to již, jak se říká, fenomén.

Ty vzácné maloburžoazní vlastnosti

Pěkné slovo „maloburžoazní“ už pomalu zmizelo z oběhu, takže je záslužné, když ho někdo připomene. Nedávno tak učinil známý a zasloužilý (právě dostával cenu za šíření české literatury) anglický bohemista Robert Pynsent v hojně čteném a na sítích sdíleném interview s Radimem Kopáčem pro Lidovky.cz.

Gabo v říši za závorou

V knize Promarněná příležitost. Československo a rok 1956 cituje historička Muriel Blaive policejní hlášení o konfliktu, do kterého se dostali čeští sportovci, kteří se ocitli uprostřed maďarského povstání. Jejich autobus se snažil co nejrychleji odjet ze vzbouřené Budapešti, když vtom si maďarští demonstranti, rozlícení na vše komunistické, všimli rudé hvězdy, kterou byl český autobus na přídi ozdoben: tak to ostatně bylo i na lokomotivách až do pádu komunismu. Maďaři se na hvězdu vrhli a počali s ní cloumat s úmyslem ji z autobusu strhnout. To si nenechali čeští sportovci, snad se jednalo o házenkáře, líbit a hvězdu šli bránit, takže se strhla rvačka. Bránili skutečně komunismus?

Muž, který nechtěl být odsouzen k bezvýznamnosti

Jak připomněly s téměř povinnou uniformitou nekrology, ve V. S. Naipaulovi odešel velký, ovšem kontroverzní spisovatel. Tím „kontroverzní“ měli uniformně na mysli, že byl rasista. Tak jako velká část lidí označených někdy za rasisty si Naipaul tuto kontroverznost vysloužil ve skutečnosti něčím jiným. V jeho případě šlo o svého druhu zradu. Jakožto dítě kolonialismu narozené v jedné britské kolonii, Trinidadu, rodičům, kteří se tam přistěhovali z jiné britské kolonie, Indie, byl předurčen podat marxistickou kritiku postkoloniální situace. To Naipaul odmítl. Ne proto, že by se poangličtil a přijal optiku bílých kolonizátorů, jak je obviňován (známý progresivní intelektuál Edward Said ho opovržlivě nazval „domorodým informátorem“). Ale protože nebyl ochoten nevidět.