Dopisy a verše zamilovaného Jaroslava Vrchlického

„Děkuji a pracičku Ti celuji“

Dopisy a verše zamilovaného Jaroslava Vrchlického
„Děkuji a pracičku Ti celuji“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Píše se rok 1904 a v životě Jaroslava Vrchlického (1853–1912) se objevuje nová žena, neprovdaná (protože učitelka) Justýna Vondroušová (1870–1958). Vrchlický je ovšem ženatý, teď už zcela formálně, jeho manželství je dávno v troskách, dávno ví od své choti, že pouze nejstarší dcera je jeho vlastní, biologickým otcem dalších dvou dětí je herec Jakub Seifert. Vrchlický v manželském svazku setrvává, avšak jak může, z rodiny utíká, je zaneprázdněn prací na univerzitě a svým společenským angažmá, rád vyjíždí na osvětové přednášky po Čechách a Moravě, pilně píše básně a dramata, horečně překládá i z jazyků, kterými nevládne. Zajíždí také do Vídně, kde zasedá v Panské sněmovně, těší se společenské vážnosti a čtenářské oblibě, nikoli přízni mladé kritiky, ta se do něj trefuje nemilosrdně. Na českém literárním nebi mezitím vyšly nové hvězdy, Bezruč, Březina, Dyk, Gellner, Machar, Sova..., Vrchlický je však stále při síle, pomyslný trůn nechce vyklidit, vydává jednu knížku za druhou, ale potřebuje také cit a něhu.

Z dopisů, které básník adresoval své poslední (?) milence do Slaného, se jich zachovala asi velká většina, editor a rovněž vydavatel Milan Šedivý jich v Památníku národního písemnictví našel 550 a k nim přidal tucet listů od Vondroušové Mistrovi, deponovaných tamtéž. To vše opatřil rejstříkem, ediční poznámkou, medailonem adresátčiným a 659 vysvětlujícími, doplňujícími a upřesňujícími poznámkami. Při této práci dostal editor nápad: když si všiml, kolik básní lehkým perem veršující bard napsal v korespondenci Vondroušové jaksi en passant, poskládal z nich „zcela novou sbírku lyriky Vrchlického – Písně Viviany“. Nutno říci, že to je z rozsáhlého básníkova díla sbírka nejslabší. Jsou to jen jakési lyrické hoblovačky, třeba „(...) Jsi sama teď, zrovna jak já tu dlím sám, / Ty vzpomínáš, jako já vzpomínám, / zítra Tě budu mít celou zas, / ó přijď – má duše Tě čeká!“ Nebo: „Vítej k svatbě nejkrásnější, / jakou svět kdy zřel, / ku spojení našich duší, / ku spojení těl. (...)“ Z korespondence vyplývá, že víc než o „spojení duší“ šlo Vrchlickému o to druhé („... košilka když, bílý motýl, přes Tvé útlé boky sjela...“, „Jak se mi stýská po Tobě a po všem, co Ty umíš a dovedeš!“), k čemuž mu sloužil hotel Garni na Václavském náměstí a častěji ateliér (v korespondenci konspirativně „hnízdo“ či „doupě“) malíře Hrona, jeho portrétisty.

Slečna Vondroušová za věhlasným umělcem ráda jezdila, její cit asi nebyl předstíraný, ačkoli zcela nezištný také ne: zkoušela využít básníkovy konexe, aby si kariérně polepšila. To se však nestalo. Byla pro něho „dušinkou“, „sladkou duší“, „myšičkou“ i „kočičkou“, on pro ni podobně „nejdražší dušinkou“, „nejdražším miláčkem“, „sladkou láskou“ či „jediným“. Stojíme nad těmi dopisy, které žádné intelektuální hloubky nedosahují, trochu v rozpacích, asi jako nad vypáčeným nočním stolkem skrývajícím stopy čehosi velmi intimního. Ostatně Vrchlický kdysi řekl Albertu Pražákovi: „Praha je děsně klepavá a stará se o věci, do nichž jí pranic není. Každý má právo na svůj život a nemá se starat o druhého. Na soukromý život má jistě právo i básník. Národu má stačit, že mu dal krev svého srdce uměním.“

O souboru Písně Viviany píše editor: „Žádná z uváděných básní dosud nebyla publikována.“ Pozor, to není pravda, viz Balajkovu monografii Jaroslav Vrchlický z roku 1979. Editor taky tvrdí, že pohřeb Antonína Dvořáka se konal „5. 5. 1905“, ve skutečnosti o rok dřív. Plaskou ulici umísťuje na Malou Stranu (leží na Smíchově), píše „to budiž dva protilehlé břehy“, přitom se mohl poučit u Vrchlického: „Tyto řádky buďtež“. To všechno je vedlejší, spíš měl být zevrubnější v poznámkách, třeba v souvislosti s přednáškou Vrchlického v Olomouci v prosinci 1907 se prostě musí uvést jméno mladé básnířky Terezy Dubrovské, u níž nocoval („Chvíle u Vás strávené zůstanou mi nezapomenutelné“). Asi ta kniha měla mít vedle editora ještě redaktora a korektora, jak je obvyklé.

 

Jaroslav Vrchlický: Své milence. Listy a básně pro Justýnu Vondroušovou. K vydání připravil a vydal Milan Šedivý, 505 str.

Jaroslav Vrchlický: Písně Viviany. K vydání připravil a vydal Milan Šedivý, 125 str.

Jaromír Slomek

21. března 2020